Objeví se herec v černém oděvu, na rukou má rudé rukavice. Strhne rudý přehoz a objeví se hudební nástroje. Herec zaujme pozici dirigenta. Z náprsní kapsy vytáhne místo taktovky lžíci. Přijdou hudebníci a spustí rázný pochodový rytmus se silně disharmonickou melodií.

Inscenace hry Jana Antonína Pitínského Matka v režii Radovana Lipuse na jevišti ostravského Divadla Antonína Dvořáka, jedné ze scén Národního divadla moravskoslezského, začíná. A začíná metaforicky hudebním a jevištním vyjádřením rčení „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ nebo také „Teď budete žít podle našich not a jíst to, co vám navaříme my, jejichž barvou je barva rudá“.

Ne náhodou herec hrající dirigenta v rudých rukavicích následně v ději představuje dělnického revolucionáře. Pitínský si ve své hře vzal na paškál ideologie jdoucí proti humanismu, proti výchově vedoucí člověka k morálním kvalitám. V textu si pohrává s jazykem připomínajícím politickou hantýrku. Proletářský slang tu však slouží k vykreslení děsivého vidění světa zbaveného lidskosti a je v kontrastu se spisovnou češtinou jiných postav, jejichž osud je však předem zpečetěn. Autor jde však ještě dál a hlouběji: z tradice, slova ženského rodu, udělá v ústech hlavní postavy Matky ten tradic mužského rodu, čímž upozorňuje na zapomínání všeho, co dělá člověka člověkem. Žena tu není milující matkou, muž není moudrým otcem a dědeček je nežádoucí hladový krk. Na modelu rodiny tak autor ukazuje dopady zvrácené ideologie. Nejde však vůbec o primitivní vidění třídního boje, jde o vykreslení primitivismu povýšeného na hlavní zákon, na noty, podle kterých se žije a umírá. Před divákem se otevírá nelidský svět, a jeho vyobrazením autor bojuje za lidskost. Režisér Radovan Lipus spolu s dramaturgem inscenace Markem Pivovarem akcentují souběžně obě základní roviny Pitínského textu: zrůdná ideologie se v jejich pojetí dostává do objetí se zrůdnou necitelností.

V práci s hercem režisér staví na stylizovaném gestu zdůrazňujícím nepřirozenost. Režisérovy nároky herci úspěšně naplňují. Vynikající výkon odevzdává Veronika Forejtová v hlavní roli Matky, která je v jejím podání odpudivou diktátorskou zrůdou, vedoucí vše kolem sebe chtěně i nechtěně k zániku. Jan Fišar hraje otce jako smyslného primitiva, který je obětí naivní důvěřivosti v revoluční myšlenky, revolucionář Zoban v roli Petra Housky je přesně tím typem, který se pokouší změnit svět, ale neumí si vydělat na chleba. Gabriela Mikulková se výborně vyrovnává s rolí služky Bětuše v úvodu představení, složitá vícevrstevnatá postava jí však klade překážky v dalším ději a místy potřebuje doladění. Bohuslav Čvančara se snaží vytěžit maximum možného humoru z postavy hladovějícího Dědečka. Pár mladých partnerů, Antonína a Andělu, hrají posluchači Janáčkovy konzervatoře Šimon Krupa a Petra Tenorová, a jejich výkon i přes malé známky nejistoty zasluhuje uznání. Pitínského Matka bude zákonitě budit rozpaky části publika, které chodí do divadla hlavně za odpočinkem, poezií a zábavou. Kdo se však dokáže nechat unést kvalitami textu a vynikajícími hereckými výkony i nápaditou režií, neodejde zklamán.