Vážení čtenáří, přinášíme vám další díl nového seriálu Deníku.
Naší snahou je poskytovat především seriózní zpravodajství z vašeho nejbližšího okolí, ale zároveň chceme do Deníku dávat také užitečné informace a zábavu. Dřisty fifejdskeho Ofila, které vystihují rázovitost našeho regionu pohledem svérázné postavy, by měly být právě jednou z těch věcí, které v Deníku pobaví. Seriál vychází pravidelně vždy v sobotním tištěném vydání Deníku.
Kecal bysem, kdych vam tvrdil, že sem hned po tym Erďovym frku smjetal z Upadnice dom. Naopak! Erďa se mě vtipem a svojimi nazorami aji chovanim získal, tak sem se ku němu sedli aji z Lojzkem a připili se černym švihakem, jak Lojzek nazyva fernet, na bruderšaft.
„Viš, Ofilu, jak ja rad spominam na ty naše děcke časy na fifejdskim Seňaku!? Paru razy při tych vzpominkach aji slzu zamačknu," přehaňal isto Lojzek. Když sem se mu začal hlasito smjať, pravil potichu: „To je ta pohadka mladi, kera se nikdy něvrati. Spominaš na cirkus Beskyd? Jak každy rok na podzim šli artisti a aji zviřata pěšky z nadraži v Přivoze po Cihelni a Cingrove do teho ich zimovišťa? Jak zme tam za nimi lozili zadarmo do zvěřiňca, každe večerni představeni zme diky kamaradum a kamaradkam mezi cirkusakami viděli a potym v hospodě U Mařeny v Nemocnični ulici obhližali cirkusakuv, jak popijali pivečko, vinečko a rumeček? Ja sem dycki z odevřenym pyskem a z vyvalenymi očami sledoval a hltal každe slovo teho krotitela lvu Krištofa Malka. To byl muj idol!"
„Co bysem něspominal. Ale pamatuješ, jak raz z teho ich pruvodu utik sloni samec Mahur?" zeptal sem se.
A aji když kivnul, že ja, stejnako sem pokračoval, aby aji Erďa z teho cosik měl: „Upaloval se to tym Mahur po Senovažne navrch ku naměsťu Republiky, ale pak se mu cosik rozleželo v lebeni, otočil se a cpal se do jedneho forhauza. Traktorem ho pak museli vytahovať, jak byl šprajcnuty v tych uzkich dveřach… Ja vim, ty si obdivoval teho Malka. Ja zas obdivoval ceru ineho krotitela Janu. Menoval se Vavra a měl uplně blbeho lva, keremu strkal hlavu do tlamy a něchal se od něho olizovať pěnu na hubě. Ja, ja. Ta Jana byla sice kapku škareda, ale byla cirkusačka a všeci synci ze Seňaka byli z ni doblbnuti…" pravil sem mu na to.
„Mě ale z teho zastupa Janinych obdivovateluv vyněch! Mi se nělibila, ja měl ine tipy. Taka spolužačka Sylvinka! To bylo inši kafe! To byl muj idolek coby desetileteho synčiska," smjal se Lojzek.
Byli bysme dřistali ešče dal, ale přišel kelner Zbyňďa a ze slovami: „Končíme, pánové! Zítra je den taky a mi přivezou v osm ráno pivo, takže se chci aspoň trochu vyspat!", nam předložil učtenky.
„No,no, no, Zbyňďo, nebuď taki přisny! Dones nam ešče každemu po jednym fernetě a pak mi to všecko zrachuj. Ofil byl dneska mojim hostem,"odpověděl mu Lojzek.
„Co zje taki dajny?" zeptal sem se naivně. „No to on je enem někdy. Třeba když vykive s tu svoju Mařu alebo ma iny duvod slaviť," smjal se Erďa.
„A viš, Ofilu, že se mi libiš? Zje naša krevni skupina a zrovna taki chlop naM tu do partyje chybi a tak ti na dobru noc řeknu ešče jeden frk," dodal, když zme do sebe kopli ty fernety. Chtěl sem se sice, jak je zvykem mezi slušnymi luďami, fernetově otočiť, ale oba kamoši i kelner zaporně zakrutili hlavami.
„Zas až přiště! A važ se Erďovy nabidky, bo dva vtipy nikdy k dobru nědava," stačil ešče řecť Lojzek, ale to už začal Erďa: „To se pta dochtor pacienta: ,A jak často souložíte?' ,Tak dvakrát do týdne.' ,To ale není kdovíco!?!' ,No, na katolického kněze z malého města??' Fajne, ni?!" Řechtal sem se ešče před barakem, ale doma mě smich přešel. Tam totiž se mnu němluvila ani klika od dveři, enem ta moja sykla: „To si se zas raz vycajchnoval! Přiště tě zase kajsik pustim! Co ti, prosim tě, na tym chlastě tak chutna?"
„To viš! Ja ti to řeknu a ty začněš chlastať tež!" pipnul sem ji na to, ale něbyla přede mnu vubec žadna přivětiva buducnosť. Dobře ale vim, že nic se něji take horke, jak se to uvaři! Ni?!
Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, ať piše na ofil.ostrava@denik.cz.