Před šesti lety totiž onemocněla roztroušenou sklerózou. Toto závažné neurologické onemocnění je nevyzpytatelné, k někomu je milosrdnější a umožní mu dlouhé roky téměř normální život, jiného upoutá na invalidní vozík jen pár let po zjištění diagnózy. Do té druhé skupiny patří bohužel i Sandra Szczurová.

„Bez pomoci elektrického vozíku se pohybovat nemůžu. Zpočátku to bylo tak, že jsem ještě chodila o berlích střídavě, poté už jsem byla na vozíku. Navíc se onemocnění projevilo i tím, že neovládám svou pravou ruku. Což mě přinutilo, abych se přeučila na levačku,“ říká mladá žena s veselýma očima. A rychle dodává, že to přeučování ji trvalo dva až tři roky a nebylo vůbec jednoduché.

Malování se stalo jejím životem

Sandra je absolventkou střední zdravotnické školy. Po maturitě začala studovat i na vysoké škole opět zdravotnického zaměření, tu ale musela kvůli nemoci přerušit a jak říká, pokračovat v jejím studiu už nebude.

„Nemělo by to smysl. To mé omezení je opravdu výrazné, i kdybych školu dokončila, tak bych tu práci vykonávat nemohla. Takže v posledních letech můj život naplňuje malování. Den, kdy nemůžu malovat, je pro mě hodně těžký. Letos jsem měla několik měsíců krizi, třásla se mi i levá ruka, takže jsem malovat nemohla. A bylo to pro mě náročné období,“ vzpomíná mladá žena.

Mezi techniky, kterými tvoří své obrazy, patří nově malba akrylem na plátno. „Tuto techniku jsem trénovala několik měsíců, než jsem na vše přišla. S touhle technikou dělám abstrakce a taky jsem i namalovala přírodu. Olejovou malbu na plátno mám ráda, ale letos olej neuschnul, proti akrylu má velkou prodlevu. Další technikou je diamond painting, což je lepení obrazů pomocí diamantových kamínků. K této metodě jsem se dostala letos na podzim, už jsem tak vytvořila 8 obrazů. Největší obraz byl 50x50cm a bylo na něm nalepeno skoro 29 tisíc kamínků,“ říká žena, jejíž obrázky jsou až do 8. ledna 2018 k vidění v ostravské Galerii Mlejn.

Svou levačkou maluje i pastelkami, suchým pastelem a dalšími pomůckami obrázky a knihy určené pro dospělé. Letos v listopadu začala zkoušet i malbu tužkou. „Tak uvidíme, co z toho bude. A aby toho nebylo málo, tak jsem začala z papírových ruliček vyrábět stromky, srdce a další. A poslední velkou prací byly adventní kalendáře pro mé brášky, dvojčata Jana a Jakuba, kterým je sedm roků, i pro další děti, které jsou v mém okolí, Olivera, Denise a Ninu,“ přibližuje svou další aktivitu Sandra.

Rychle dodává, že ty kalendáře byly velkým štěstím pro všechny děti. „Vidět jejich rozzářené oči a úsměvy na tvářích je pro mě to nejcennější. Když jsem s nimi, tak zapomínám na své zdravotní trable,“ dodává Sandra Szczurová.

Když se jí na závěr našeho povídání ptám, na co bych v článku neměl zapomenout, tak má jasno. „Určitě tam napište, že všem lidem, co mají roztroušenou sklerózu, moc přeji, ať jim ta nemoc nechá v klidu a oni se mohou věnovat tomu, čemu sami chtějí. A těm, co už je zlobí více, ať se drží a hlavně, ať si najdou nějaký cíl, díky kterému budou prožívat své dny v naději a budou se mít na co těšit,“ dodává Sandra Szczurová.