V těchto dnech jí totiž vychází milostná romantická novela nazvaná Růžové moře, která se odehrává v letním Toskánsku.

„…Mladá žena Mia nachází útočiště v samotě toskánského domu. Jejími průvodci a jedinými přáteli se stávají pes a kočka. Dialogy mezi ní a zvířaty vypovídají o poctivém hledání odpovědí na otázky: Kdo jsme? Co je život a smrt? Setkáme se se svými bližními, kteří již odešli…" tato slova je možno si přečíst na záložce její novely. S Evou Vejmělkovou jsme si povídali nejenom o její nové knize.

Známe vás jako herečku, psycholožku, scenáristku, libretistku i textařku. V roli spisovatelky je to vaše premiéra. Mohla byste nám něco více prozradit o svém prozaickém debutu?

Pokud chcete vědět, o čem je, budete si muset Růžové moře přečíst… Pro každého čtenáře možná bude o něčem jiném. A v tom právě spočívá kouzelná moc knih.

Jedná se o novelu, jak sama říkáte, máte v tomto literárním žánru nějakého svého životního guru? Jakou literaturu a které autory nejraději sama čtete?

Mou nejoblíbenější knihou je Exupéryho Malý princ. Poprvé jsem ji četla jako dítě a stále se k ní vracím. I po letech v ní stále listuji s údivem, kolik moudrosti pro mě v každé etapě života skrývá. Mými oblíbenými spisovateli jsou také Johannes Mario Simmel, Haruki Murakami a mnoho dalších, léto bez knihy v ruce si neumím představit. Přes rok čtu většinou psychologickou literaturu, ze které čerpám inspiraci pro svou práci.

Co herectví, už vás neláká?

Herectví je jedním z nejkrásnějších povolání, na to jsem názor nikdy nezměnila. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla ztvárnit mnoho zajímavých postav v divadle i ve filmu a potkat se s mnoha výjimečnými osobnostmi. Už jen být v blízkosti takových umělců, jako například Věra Galatíková, Jana Hlaváčová, Jana Šulcová, Luděk Munzar nebo Rudolf Hrušínský a mnoho dalších, byl pro mě obrovský zážitek nejen pracovní, ale hlavně lidský. A za to jsem vděčná právě této profesi. Více než herectví se ale v poslední době věnuji autorské činnosti.

A jak si počínáte v oblasti psychologie ? Naplňuje vás tento obor?

V lednu otevírám svou soukromou psychologickou poradnu v Havířově, kde se budu věnovat psychoterapii a hypnóze, a moc se na tu práci těším. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem. V herecké profesi je rozesmát, rozplakat nebo je jen na chvíli v přítmí hlediště nechat zapomenout na jejich smutky a starosti. Jako psycholožka se je také snažím rozesmát i nechat vyplakat, ale pak se společně pokoušíme jejich problémy vyřešit.

Jak se daří vašim dcerám? Půjdou ve vašich šlépějích?

Mé dcery už mají deset a třináct let, a stále nemohu pochopit, jak rychle vyrostly. Nikdy jsem ani na okamžik nezalitovala, že jsem se nevěnovala budování kariéry, ale jejich výchově. Naučila jsem se od nich tu nejdůležitější věc umět se radovat z maličkostí všedního dne. Vzniklo mezi námi pouto, které nic jen tak nezpřetrhá. A to je nejvíc, co jsem mohla v životě dosáhnout.

Hned po jejich narození jsem se snažila zaznamenat na kameru každý jejich úsměv, první krok… Ale jak povyrostly, vzaly mi kameru z ruky a samy si vymýšlejí, natáčejí i stříhají své vlastní filmy. Obě tančí. Starší Tara latinskoamerické a standardní tance v TK Flodur pod vedením Lenky Roikové, s trénery Stanislavem Hokem, Klárou Chovančíkovou a Václavem Masarykem. Mladší Rita street dance a break dance v Limit D. C. u Daniely Dostálové a Denise Chroboka. Objevila jsem přes ně další sféru umění, které se s pokorou klaním. Ať už se rozhodnou v životě dělat cokoliv, vědí, že budu vždy stát při nich a podporovat je.

A co divadlo? Chystáte nějaký nový projekt se svým manželem, režisérem a hudebním skladatelem Dušanem Rapošem?

Momentálně probíhá jednání s vedením koncertní arény Forest National v Bruselu o evropské premiéře protiválečného operně-baletního dramatu Pietro e Lucia, ke kterému napsal hudbu Dušan a já texty operních árií. Pokud se promotéři dohodnou, tak premiéra bude v pondělí 4. května příštího roku na počest 70. výročí ukončení druhé světové války v Bruselu.

Žijete více na Slovensku, anebo v Havířově?

V Havířově. Mám tady svou rodinu a přátele. Vzhledem k tomu, že děti tady chodí do školy a kroužků, nemůžeme cestovat až tak často. Ale rádi trávíme občasné víkendy v Bratislavě nebo Vídni.

Čím žije Eva Vejmělková na podzim roku 2014?

Třináctého listopadu mě čeká křest knihy v Praze a následné akce spojené s vydáním. A pak už se budu těšit na Vánoce.