Osm hlav – kapitol – skládá dohromady strhující příběh výjimečně nadané básnířky, unášené dějinnými událostmi první poloviny dvacátého století v tehdejším Sovětském svazu. Mladičká Anna Barkovová měla v roce 1921 před sebou hvězdnou kariéru, právě jí vyšla první sbírka, řada lidí jí prorokovala, že zastíní samotného Puškina. O pár let později už se ale tísní v nákladním vagónu, který směřuje do neobydlených stepí Kazachstánu. Není to její jediná cesta ani její jediný lágr. Anna Barkovová nakonec strávila v pracovních táborech sovětského Gulagu a ve vyhnanství dvacet dva let života, během nichž vznikla také novela 8 hlav šílenství. Právě o této roli jsme hovořili s Anetou Langerovou.

Myslela jste si jako dítě, že si někdy zahrajete v nějakém filmu?
To jsem si opravdu nemyslela jako dítě ani jako dospělý člověk, protože k tomu neinklinuji, nicméně mám ráda zpěv a být ve své kůži. A mít někoho jiného „pod kůži“ je složitější.

A asi hodně složité, když vám režisérka Marta Nováková nabídla roli velmi silné osobnosti básnířky Anny Barkovové. Jaká byla vaše reakce na takovou nabídku?
Marta Nováková mě nejdříve oslovila, abych nazpívala duet do závěrečných titulků tohoto filmu. A po prvním našem setkání začala uvažovat o tom, že by mě obsadila do hlavní role. V prvním okamžiku jsem to odmítala s tím, že to není možné, neboť nejsem herečka. Ale poté, co mi vylíčila příběh této ženy, který byl velmi silný, tak jsem k ní získala jako k režisérce důvěru, a kývla jsem. Byla to pro mě určitě velká výzva, které jsem se nějakým způsobem zhostila.

Znala jste už dříve verše Anny Barkovové?
S většinou z nich jsem se setkala poprvé ve scénáři filmu, ale ještě předtím jsem četla její zápisky z deníků básnířky, které mi přiblížili tu dobu, ale i Annu samotnou. A tím pádem jsem tím básním mohla i lépe porozumět.

Jak je těžké vžít se do postavy tak těžce zkoušeného člověka, jakým Anna bezesporu byla?
Doslova mě to pohltilo a vzhledem k tomu, že nejsem herec a neumím z rolí „vystupovat“, takže umím jenom „nastoupit“, tak jsem musela přemýšlet o jejím životě, osudech a vstoupit do její duše a přijmout ji na nějaký čas za svou. Rozhodně je pro mě nepředstavitelná doba, ve které ona musela žít. Ale úplně se do všeho vžít člověk pochopitelně nemůže.

Je možné přirovnat natáčení filmu ke vzniku nové desky? Jsou tam také takové prostoje, vždyť člověk se musí neustále koncentrovat. Jak jste se vyrovnávala s časovými prolukami při natáčení?
Jakýkoliv prostoj při natáčení, a bylo jich hodně, neboť film vznikal několik let, byl vždy obtížný už v tom, že jednotlivé filmové scény se natáčejí na přeskáčku. A právě v tom se orientovat, mi pomáhala Marta Nováková. Vždycky vylíčila velmi podrobně danou situaci a tak jsem věděla, v jaké části filmu se zrovna nacházíme.

Když jste se viděla poprvé na plátně, co to s vámi udělalo?
Strašnou věc, protože jsem vzala téměř nohy na ramena, což se mi dlouho nestalo. Poprvé snad tehdy, když jsem slyšela svůj hlas v hudbě, tak to byl asi podobný pocit. A když na tom plátně nejste sám za sebe, ale vytváříte určitou postavu, tak o to je to složitější. Mluvíte na kameru slova, které od té hlavní hrdinky přejímáte, tak je to těžké. To první promítání jsem přežila, ale chvilkama jsem odcházela, ale znovu se vracela.

Jak jste relaxovala po natáčení tak velmi sugestivního a smutného příběhu statečné ženy?
Po natáčení jsem přemýšlela nad tím, jak mě to téma poznamenalo v běžném životě. Ale mohu vám říct, že když se film dotočil, tak jsem si našla určitý časový odstup. Myslím si, že mě natáčení negativně neovlivnilo, ale spíše naopak motivovalo v tom, že takoví lidé existovali a existují a děkuji jim za to, že jsou mým vzorem.

A co hudba, nová alba?
Koncem září jsme vydali nové DVD a cédéčko Na vlně radosti. Přibližně dvouhodinový záznam obsahuje jak písně z posledního alba Na Radosti, tak i starší skladby a nejnovější píseň Hvězda, ale i atmosféru celého turné, během něhož jsme navštívili desítky měst u nás a na Slovensku. Samozřejmě krásný byl i projekt s Martou Kubišovou, který jsem si také užívala. Takže budu teď mít menší pauzu, samozřejmě, že kytaru člověk nepustí nikdy z ruky, ale příští rok chci mít klidnější…

Řidič Lumír Cyrus.
Šofér, profesionál: Žádný semafor srážce nezabrání