Málokdo z našich umělců zabrousil do tolika tvůrčích oblastí jako František Ringo Čech. Bubeník, zpěvák, textař, herec, komik, moderátor, politik, publicista, scénárista, dramatik, naivní malíř a spisovatel. Ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě v Repinově ulici bude ve čtvrtek v 17 hodin zahájena zatím největší výstava obrazů Františka Ringo Čecha u nás. To byl také důvod k rozhovoru.

Pokud vím, v Ostravě vystavujete poprvé. Co mohou zhlédnout návštěvníci ve výstavní síni?

Do Ostravy jsem přivezl komplexní výběr ze svého díla. Na výstavě se prezentuji zhruba padesáti obrazy, ale bude zde i na osm desítek cenově dostupných tisků, takzvaných legend, neboť ke každému obrázku jsem připsal nějakou legendu. Je to opravdu má první výstava v tomto městě. Už několikrát jsem sice zde vystavovat měl, ale zatím z toho vždycky sešlo, protože do toho něco přišlo, takže konečně jsem moc rád, že se to podařilo. Navíc jsem dlouho vybíral galerii, ale dostal jsem výborné reference na Výtvarné centrum Chagall, kde už v minulosti vystavovala řada renomovaných umělců. Do Ostravy se už moc těším, navíc zde budu mít pro zájemce své knihy, které už nejsou v prodeji, ale já jsem se včas zásobil, takže budou k dispozici…

Vernisáž prý bude netradiční…

Ano, v úvodu mě čeká asi čtyřicetiminutové speciální vystoupení, v němž budu vyprávět nejenom o tom, jak jsem se k malování dostal, ale rozdělím se s přítomnými o některé veselé historky, které s tím souvisejí. Jsem typem člověka, který se rád seznamuje s lidmi, kteří si zakoupí jeho obrazy, jsem s nimi v kontaktu, neboť to považuji za společenskou záležitost. A stalo se už pravidlem, že se sběrateli mých obrázků se pravidelně vídávám, například když přijedou do Prahy, zajdeme třeba na kávu a s mnohými už jsme kamarádi.

Můžete tedy i čtenářům Deníku prozradit, jak jste se dostal k malování?

To už je dávno. Způsobila to vlastně moje žena Magda, ale druhotně, protože za všechno může výtvarník Jiří Anderle. Působili spolu v Černém divadle. Registroval jsem i snahu Emy Srncové malovat, jak ji bohulibě vedl manžel Jiří Srnec, kteří byli rovněž členy Černého divadla. A Ema Srncová dělala krásné obrazy, to se mi moc líbilo. Ale nikdy by mě nenapadlo jí následovat nebo si ji vzít za příklad, ale napadlo to Magdu. Právě Magda obdivovala urputnost Jirky Anderleho, chodit do světových galerií při zájezdech Černého divadla v Madridu do Prada, v Paříží do Louvru, v Londýně do Národní galerie a tak podobně. A jednoho dne, když se blížily Vánoce, napadlo Magdu koupit mi pod stromeček skládací stojan na malování a malířské potřeby. A tak jsem začal malovat…

Jak vám to zpočátku šlo?

Ze začátku to byla jen taková zábava a legrace. Obrazy jsem zprvu rozdával. Pak mě to ale začalo bavit. Zúčastnil jsem se několika výstav nazvaných Herci malují. Televizní režisér Ivo Paukert kdysi dokonce natočil program o malířích, který uváděl velmi vkusně Viktor Preiss a já jsem tam vystupoval společně s ním, jako takový legrační blbánek průvodce. Byli tam zastoupení Karel Gott, Ivan Mládek, Blanka Bohdanová a tuším, že i Jan Kanyza. Ale já jsem z toho spolku brzy vystoupil. Jan Kanyza to udělal přede mnou a mně se líbilo, že se cítí být opravdovým malířem, ne nedělním. Nedělními malíři nazývali Francouzi ty, kteří ještě měli každý nějaké jiné zaměstnání a malovat mohli jenom v neděli…

Můžete sám sebe, coby malíř, charakterizovat?

Naivistou zůstávám pořád, malovat neumím dodneška a nikdy se malovat nenaučím, ale vypracujete si styl a ten styl vás dovede k „dokonalosti", k technické dokonalosti v mezích možností všeho, co je ve vašich silách, a hlavně je důležitá pracovitost a pečlivost… A jsem velmi potěšený, že moje obrazy vlastnili či vlastní Franco Nero, Arnold Schwarzenegger, Annie Girardotová, Michell Picolli, Martina Navrátilová, Roberto Enrico a mnoho dalších známých osobností.

Díla kterých malířu jsou vám blízká?

Byl jsem a zůstávám zarytým Ladovcem. Mám rád Schikanedra, impresionisty, klasiky, české „Pařížany", Nechlebu, Kandýnského, Miróa, Kléa. Zkrátka miluji obrazy a výtvarné umění jako takové.

Rozhodně se nedá říci, že byste v minulém režimu patřil k protežovaným umělcům, naopak, měl jste problémy… Ale poté, co jste v říjnu loňského roku převzal z rukou prezidenta České republiky Miloše Zemana státní vyznamenání pamětní medaili Za zásluhy ozvaly se i kritické hlasy proti vám. Jak si to vysvětlujete?

Už jsem to řekl pro média několikrát. Samozřejmě, že se na mě sápou ti, kteří řečnili vždy o tom, co by udělali, kdyby měli svobodu a demokracii, ale ani za šestadvacet let se ve svobodné zemi na nic nezmohli. Já si vyznamenání od Miloše Zemana velmi vážím, protože jsem je dostal za zábavu. A to, že mě přirovnal k Janu Werichovi, je pro mě skutečnou poklonou. Jenom opravdový idiot si může myslet, že jsem to dostal z kamarádství s Milošem Zemanem. K vyznamenání mi gratuloval například Miloš Forman, což si myslím, že je velký umělec, a toho si také velmi vážím. Jen pro zajímavost. Doposud jsem napsal téměř 1300 písniček, mám na svém kontě tři celovečerní filmy, napsal jsem jedenáct knížek, šest divadelních her. Vždyť naše hra Dívčí válka měla už 2600 repríz a je třetí nejhranější hrou v historii českého divadla. V současné době ji hraje šest ochotnických souborů v České republice a dva v Kanadě, a to nemluvím o televizních talk show, které jsem v minulosti vytvořil, takže jsem na toto vyznamenání velmi hrdý.

Prý se bude hrát Dívčí válka i v Bruselu…

Ano, je to čerstvá zpráva. Dívčí válku sehraje česká komunita v Bruselu tím myslím europoslance, úředníky, ale i řidiče. Jen ještě nevím, kdo bude obsazen do role Ctirada, kterého na jevišti hraji já. Může to být docela legrace.