Právě v těchto dnech se o tom mohou přesvědčit ostravští diváci, pokud se rozhodnou navštívit inscenaci Bouře, uváděnou v rámci Letních shakespearovských slavností v amfiteátru Slezskoostravského hradu. Marka Daniela uvidí v roli opilce Stefana.

Na internetu se lze dočíst o tvém až neuvěřitelně bohatém kontě spoluprací s různými divadly. Namátkově Hadivadlo, kde jsi působil po JAMU, Švandovo divadlo, Dejvické divadlo, Alfred ve dvoře, Národní divadlo, Divadlo Archa, Divadlo Husa na provázku, Divadlo Kalich, Divadlo Na Jezerce… Takže v tvém případě se přímo nabízí otázka, jak je na tom vlastně české divadlo?
Ta divadla, ve kterých působím, a ty inscenace, v nichž účinkuji, tak bych řekl, že jsou na tom dobře. A v případě ostatních nevím, protože herec, když má volný večer – alespoň v mém případě – tak moc do divadla nechodí. :-) Ale obecně si myslím, že je na tom divadlo dobře, trochu mě tedy v Praze mrzí nenápadné vytlačování alternativnějších scén. Jako příklad bych uvedl Divadlo Komedie, která pod vedením Dušana Pařízka nebo Davida Jařaba byla skvělá.

Jak vnímáš rozdíl mezi prací v divadle, které disponuje stálým souborem, a účinkováním v projektech, do nichž jsou všichni herci najímáni?
Býval jsem velkým příznivcem toho být ve stálém angažmá, měl jsem rád s tím spojenou pospolitost. Její určitou podobu jsem našel v Praze, když jsem působil na volné noze a asi čtyřikrát v průběhu několika let spolupracoval právě s Divadlem Komedie. Na druhou stranu v mém případě je skvělé fungovat na volné noze, být pánem svého času. Já to mám tak, že posledních asi osm nebo deset let si vlastně můžu vybírat, s kým chci spolupracovat a s kým ne. Většinou proto kývnu na projekty, o něž sám stojím. Takže já jsem na volné noze spokojený. Pro mě je podstatné to, abych si s lidmi, se kterými spolupracuji, rozuměl, ne jen to, aby byl výsledek co nejlepší.

Mnohá divadla využila situaci po ústupu kovidové pandemie k hraní na letních scénách, i když se tomu dříve nevěnovala. Týká se to i tebe, máš více takových projektů kromě Letních shakespearovských slavností?
Mám teď pouze LSS. Vzhledem k nedávné premiéře mě čeká asi čtyřicet představení prakticky v kuse, takže i když mě někdo poptával na jiné projekty, nebylo to ani technicky možné.

V jednom rozhovoru jsi přiznal, že Shakespeare není úplně to, co bys vyhledával, ale že tě zlákala spolupráce s režijním tandemem SKUTR (který Bouři režijně nastudoval – pozn. red.). Ty jsi s nimi měl už předchozí zkušenost ze zkoušení Snu noci svatojánského rovněž v rámci LSS v roce 2013. Bylo to pro tebe rozhodující?
Samozřejmě bylo, protože to minulé zkoušení bylo skvělé. Mezitím jsme se potkali v roce 2014 při práci na inscenaci Human Locomotion v Národním divadle na Nové scéně, což je představení, které hrajeme dodnes. A další spolupráce proběhla v rámci zkoušení inscenace Podivný případ se psem v Divadle Kalich. Pro mě tvorba s nimi znamená jistotu, že i kdybychom měli inscenovat telefonní seznam, tak dojdeme k výsledku, který mě bude bavit, bude mi připadat divadelně zajímavý a bude mít také co říct publiku.

V Bouři jste jako herci dostali v rámci inscenační koncepce značnou svobodu. Vyšel k tomu impuls ze souboru, nebo to byl režijní záměr?
Kluci režiséři šli do projektu s tím, že Shakespeare napsal tento text jako svoji poslední hru, v níž se střetávají postavy, jejichž předobrazy autor použil v předchozích dramatech. Já se domnívám, že v době, ve které Shakespeare žil a tvořil, se tento princip do určité míry mohl blížit až pojetí dnešních seriálů. Konkrétní herci byli opakovaně najímáni do konkrétních charakterových typů. Dle slov režisérů tedy mělo být cílem zohlednit tento princip a rozvinout jej. Proto já, Csongor Kassai, David Prachař a Josef Polášek jsme podobné postavy jako v inscenaci Sen noci svatojánské. Od začátku nám režiséři vytvářeli prostor pro improvizaci. Její výsledky jsme nakonec zafixovali a v představení jsou věci už pevně dané.

Znamená to tedy, že s rostoucím počtem repríz si představení tzv. sedá a že pak mohou spontánně vznikat nové situace, gagy, reakce?
Jen omezeně. Například Pepa Polášek je teď po očkování, já ho v představení za trest často koušu, takže on si na to očkování teď stěžuje, že je to bolestivější…

Na co ses těšil do Ostravy?
Na velice příjemný hotel, na hraní, protože v Ostravě – obecně na Moravě a ve Slezsku – hraju rád, Ostrava i Brno mi připadají zemitější. Těším se na diváky. A taky do Radegastovny na náměstí. Doufám, že nebudou zavírat příliš brzo. A těším se na prohlídku Dolní oblasti Vítkovic, kam se plánuji podívat.

S nadšením jsem několikrát zhlédnul ty díly Českého století, v nichž ztvárňuješ Václava Havla. Později jsi velmi podobnou stylizaci použil také v seriálu Kancelář Blaník. Neuvažoval jsi, že by se tato postava objevila i na jevišti?
O tom jsem neuvažoval. Ona stylizace je výsledkem společné práce s režisérem celé série Českého století Robertem Sedláčkem. Zatím tomu nechávám volný průběh a postavě dávám šafránovitý charakter.

Na závěr si neodpustím otázku k seriálu Kancelář Blaník, i když předpokládám, že se tě na to lidé ptají opravdu často. Já jsem nicméně obrovským fanouškem tohoto pořadu, takže – rýsuje se pokračování?
V současné době ne. Všichni, kdo jsme se jako tvůrci na vzniku seriálu podíleli, po kovidové pauze čelíme nesmírnému vytížení jinými projekty. Navíc – nebudu nic nalhávat – Kancelář Blaník byla takovým kamarádským, svobodomyslným projektem, a nastoupila i jistá únava ve spolupráci. Pauza je zkrátka nutná, ale pokud se vrátíme, tak můžu slíbit, že návrat hlavní postavy bude velký! Rozhodně není věc uzavřená.

Vladimír Polák