Sympatické herečce s velkýma očima lze těžko nevěřit její nakažlivý a upřímný smích a smysl pro humor, který uplatňuje v komických rolích. A jak sama tvrdí nejvíce si možná právě proto na sobě cení schopnosti udělat si sama ze sebe legraci.

Kytarista Rudy Horvat
Ostravský kytarista Rudy Horvat: Jsem služebník hudby

Jste známá jako herečka, která dokáže uplatnit vážnější dramatický výraz i komické schopnosti. Jaká jste ve skutečnosti a co je vám z těchto dvou rovin bližší?
Je hrozně těžké mluvit sama o sobě a o tom, jaký člověk vlastně je. Nicméně, můj základní charakteristický rys, je schopnost udělat si sama ze sebe legraci, i za cenu, že se někdy svým způsobem trochu shodím. Když ale vidím a cítím, že tím lidi pobavím, jdu do toho. Smích je léčivá síla, a to nejen v divadle, ale i v osobním životě. Dělat dobrou komedii ale není vůbec jednoduché, i když se to tak jeví.
Zároveň mám ale ráda výzvy a témata, která jsou nosná. Je to občas taková terapie a záleží, co člověk v životě zrovna prožívá. Mně jednou jeden kamarád řekl, že mám na rtech smích, ale v očích smutek. (smích) A někdy to tak skutečně je.

Zmínila jste, že někdy je ta vážná poloha a role takřka terapií a je vám v ní dobře. Vzpomněla byste si na nějakou takovou?
Paradoxně mě napadla vážná role, ale s opačným účinkem, kdy jsem byla vždy po představení naprosto zničená. Byla to Lady Macbeth a považuji ji za opravdu náročný úkol. Ale bavilo mě to a moc, a vlastně jsem byla šťastná, že tuto roli mohu hrát. Ale takových rolí, kdy se vydáte na jevišti a poté přijde ta záplava endorfinu, bylo více. Je to pak skvělý pocit. Jinak se mě velmi často dotýkají role, ve kterých jsou určité životní pravdy. To jsou zase často ruské hry, naprosto nadčasové, plné životních pravd platných snad v každé době.

Zdroj: Youtube

V současné době je však spíše přínosem, když ať umělec, tak už i jiný člověk ovládá více schopností. Vy ovládáte herectví i zpěv. Cítíte to jako klad pro vaše uplatnění?
Mám to odjakživa nastavené tak, že mě vždy bavilo více věcí herectví, tanec, zpěv… Muziku mám moc ráda, obvykle nevynechávám koncerty známých zahraničních interpretů a odmalička jsem s hudbou žila. I proto jsem později vystudovala hudebně-dramatický obor na ostravské konzervatoři. Hudba je proto pro mě přirozenou součástí. Sice se říká, že když někdo dělá od každého trochu, nedělá nic pořádně, ale já si myslím, že ona univerzálnost má své výhody.

Když jste jako studentka uvažovala o tom, co chcete v životě dělat, rozhodovala jste se opravdu tak, abyste mohla všechny vaše talenty spojit dohromady? Něco už jste nastínila.
Ano, je to tak. A byť jsem od šesté třídy chodila na víceleté gymnázium, v průběhu jsem zjišťovala, že bych v budoucnu chtěla dělat něco jiného a konkrétnějšího, než všeobecné gymnázium. Zároveň jsem navštěvovala Základní uměleckou školu v Příboře, kde jsem vyrůstala. Moje učitelka zpěvu Irena Laníková si tehdy všimla, že mě baví dělat muzikálové věci a dávám do nich takové to „něco víc“. Právě ona mi vnukla myšlenku, že existuje něco jako hudebně-dramatický obor. Když jsem po nějaké době, kdy jsem se zajímala, udělala přijímačky, přešla jsem z gymnázia na konzervatoř.

Měla jste vůbec nějaký záložní plán a dokázala jste si představit, že byste dělala něco jiného?
Asi neměla. (smích) Sice padly doma návrhy o tom, že bych se mohla umění věnovat až po maturitě na vysoké škole, ale já měla pocit, že bych ztrácela čas.

Martin Bárta
Martin Bárta ztvárnil Nabucca. Slavná Verdiho opera se vrátila do Ostravy

Posledních několik měsíců nebylo pro umělce vůbec jednoduchých. Dokážete ale i přesto najít něco, co vás v tomto období potěšilo?
Nechci, aby to vyznělo jakkoli špatně, ale v období korony, jak tomu všichni říkáme, si, myslím, spousta lidí uvědomila, že bychom měli zpomalit. Najednou se všechno zklidnilo, až zastavilo… Karanténa začala v době, kdy jsem já opět obvykle spávala čtyři, pět hodin denně a měla toho strašně moc. To všechno se zastavilo ze dne na den. A mě to paradoxně prospělo. I když jsem samozřejmě přišla o spoustu práce a také peněz. Ale také vznikly nové věci. Vše má své pro a proti. Ale ten pocit vnitřního zpomalení bych si chtěla uchovat, i když už teď se mi to zase nedaří. (smích)

Karanténa nastala v období těsně před vaším velkým moderováním Cen Jantar. Galavečer proběhl až nyní a vy nejen, že jste moderovala, ale také jste ocenění získala. Jaké to bylo a jaké jsou vaše pocity nyní?
Ano, to je pravda. Termín tohoto galavečera vyšel až napotřetí. Dělala jsem si legraci, že jsem nejdéle nominovaná herečka spolu s kolegyněmi v historii různých cen. Této ceny Herečka roku 2019 si velmi vážím, mám z toho obrovskou radost, že si porota všimla mé práce, přece jenom konkurence v mé kategorii je velká. Byla jsem dokonce tak zaskočená, že jsem si zapomněla přebrat cenu a začala jsem hned děkovat. (smích) A přitom za ty tři roky, co galavečer moderuji, jsem si vždy říkala, že přece to není tak těžké, přijít, převzít cenu a poděkovat. Ale ve spojení s moderováním večera, kdy jsem si šla na chvíli sednout do hlediště, to byl pro mě krásný, nezapomenutelný i celkem vtipný zážitek. (Lada Bělašková dostala tuto cenu za roli v Havlově Odcházení, pozn. aut.)

Cenu Jantar přebírala i jako moderátorka samotného galavečera.Zdroj: Petr Hlubek

V jednom rozhovoru jste prozradila, že inscenace Výnosné místo, kde jste hrála, má upozornit na to, aby se ženy nenechaly zmanipulovat a stály si za svými názory. Myslíte si, že žijeme v době, kdy je ženský názor brán ve stejné rovině s názorem mužským?
To je docela těžká otázka. Myslím si, že ve výseku naší západní společnosti je to čím dál lepší vždyť i na Slovensku už mají paní prezidentku. Nicméně, mohlo by to být lepší ještě o něco více. Zkrátka, aby ženy byly silnými, rovnocennými partnery mužům. Nicméně, ano, v tom rozhovoru jsme se bavili o manipulaci žen, ale představení Výnosné místo nebylo o manipulaci žen, ale celkově člověka.

A je někdy těžké odhadnout, když s vámi někdo manipuluje velmi rafinovaným způsobem?
Někdy si to člověk uvědomí pozdě, až když začne vnímat určité následky. Člověk může věřit a mnohdy slepě. Pak je lehce oklamán a manipulován.

Vy spolupracujete kromě Národního divadla moravskoslezského i se soukromým Divadlem Mír. Je charakter práce v Míru pro vás odlehčením, nebo jste naopak zvyklá na úplně jiný typ hraní a zkoušení?
Divadlo Mír založil můj spolužák z ročníku, Albert Čuba. Měla jsem možnost tam hostovat, jsem také jakousi součástí seskupení Tři tygři, fungovala jsem s nimi prakticky od počátků. Velmi ráda říkám, že jsem „mírová herečka“ (smích), protože to nejen hezky zní, ale protože mě to tam opravdu baví. A ano, je to pro mě odlehčení, příjemná práce a taky zábava. A také se v tomto divadle sešla skupina skvělých lidí, kteří jsou svou prací nadšení a baví je to. Myslím si, že Divadlo Mír skvěle zvládlo i koronavirovou situaci, ať už natáčením videí, streamů nebo seriálu Vyplašení. Kdyby nebylo korony, vlastně by to vůbec nevzniklo a asi nikdo nečekal až tak masový úspěch. Díky koroně jsme přišli na to, že některé věci se dají dělat i jinak.

Zdroj: Youtube

Co zmíněné divadelní sdružení Tři tygři, kde excelují především Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák? Sedla jste si s někým ze čtyř zmíněných pánů nejvíce?
Jak už jsem řekla, s Albertem Čubou se známe strašně dlouho, ještě ze studií. Vladimír Polák je zase už řadu let můj kolega z divadla, se kterým jsme si blízcí a známe se (také dlouho), odehráli jsme spolu spoustu rolí. Štěpán s Robinem jsou mladí kluci, kteří u nás v Národním divadle moravskoslezském hostovali ještě v rámci školy, ale více jsme se sblížili až právě v Míru a mám je taky moc ráda. Když jsme dotočili Vyplašené, docela se mi po všech stýskalo. (smích)

Z vašeho životopisu je zřejmé, že jste umělecky spjatá s naším krajem a Ostravou. Kdyby vám teď přišla nabídka z instituce, která by byla velmi lákavá, dokázala byste toto prostředí opustit?
Mám ráda výzvy a změny, a ráda poznávám lidi a místa, baví mě ta rozmanitost. Záleží konkrétně, o co by se jednalo, ale nebráním se ničemu. Česká republika je v tomto ohledu docela malá a v podstatě se tak nějak všichni známe. Ale musím říct, že hostování v Praze mě hodně bavilo. Byla to příjemná změna.

Ilustrační foto.
Blíží se Festival ostravských knihoven. Covidu navzdory

Další z vašich aktivit je zmíněné moderování. Která práce v této oblasti byla pro vás nejpříjemnější?
Je to sporné. To takhle nejde říct. Něco úplně jiného je, když uvádíte někde venku hudební festival, a něco jiného, když je taková podobná spolupráce s Janáčkovou filharmonií. Právě s Vladimírem Polákem jsem moderovala pro Janáčkovu filharmonii a v říjnu nás podobná spolupráce opět čeká, takže srdečně zvu! Nabídek k moderování se mi v poslední době nahrnulo více, ale trému samozřejmě stále mám. O to více, když vím, že jde např. o přímý přenos do rozhlasu či živý videopřenos, jako tomu bývá například u právě zmíněných předávání Cen Jantar.

A jste natolik svědomitá, že se i na moderování připravujete ve stejné míře jako na hereckou roli v divadle, nebo v tomto sázíte spíše na improvizaci, která také hraje velkou roli?
Příprava je rozhodně nutná a právě v rámci moderování je nezbytná. Musíte samozřejmě vědět, o čem mluvíte, o kom mluvíte, kdo vystupuje. A také tomu třeba ještě dát nějakou osobní přidanou hodnotu. Já osobně mám moc ráda moderování ve dvojici, kdy může dojít i k malým improvizacím.

Zdroj: Youtube

Co, nebo kdo vám dělá největší radost, když jste mimo divadelní prkna, pódia a reflektory?
Samozřejmě rodina. Jsem neskutečně šťastná, že mám své rodiče, sestru, její děti, sestřenice a další… A také bych řekla, že mám štěstí na dobré přátele a kamarády.

Ať se to týká kterékoli oblasti, které se věnujete, toužíte ještě po něčem, co by se mohlo v budoucnu vyplnit?
Člověk chce vždy ještě něco víc, je to přirozené. Ale na prvním místě je jakési uchování si klidu v sobě, aby se nehnal za věcmi s nejasnými obrysy, například na úkor zdraví. Určitě mám sny a touhy, co se práce týká. Například být součástí většího filmového natáčení nebo kvalitního televizního projektu. Ráda bych tudíž získala více zkušeností před kamerou. Dále se také stále angažuji i ve zpěvu, o čemž jsme se bavily, takže bych možná ráda posunula i tuto aktivitu někam dál. Jsem ten typ, který má pocit, že se pořád může dál zdokonalovat a udržovat se ve formě. Jinak vše nechávám volně plynout a opravdu nemám ráda, když někdo jde za něčím příliš urputně a násilně. To pak obvykle nemá tu správnou hodnotu a není to ani pro mě přirozené.

Klavírista Ivo Kahánek
Pianista Ivo Kahánek. Český virtuóz z Beskyd se rád vrací do rodného kraje