Doba koronavirová nyní nenarušila pouze chod uměleckých profesí, ale jak sama tvrdí, tak tato vynucená pauza se dotkla naprosto všech. „Na všem je ale i ta zářivější strana, pokud se nepoddáme té horší,“ vyznala se Pavlína Kafková.

Současná situace přinesla mnoha hercům prozatímní nezaměstnanost, řada z nich je vystavena velké nejistotě z budoucnosti. Jak situaci vnímáte vy?
Těch profesí a životů, které pociťují napětí ohledně budoucnosti, je nyní samozřejmě mnoho. Situace je složitější globálně, proto se asi nedá hovořit jen o hercích a uměleckých profesích, cítila bych to jako nespravedlivé. Navíc si myslím, že různých rozborů, dohadů a názorů proběhlo tiskem mnoho a lidé jsou už opravdu přesyceni. Pravdou ale je, že nikdo na takové vypnutí připraven nebyl. Nikdo si při novoročních přáních krásného, úspěšného a zdravého roku 2020 nedokázal představit, že svět bude za pár měsíců zastaven a že větší část obyvatel této planety přestane ze dne na den pracovat a tvořit, že se zavřou školy a tak dále. Nikdo. Zpracovávat to bude muset většina z nás. Přeji všem, ať se to podaří, jako když otočíte kouzelným prstenem.

Vy jste byla v angažmá Národního divadla moravskoslezského téměř 30 let, ale v roce 2019 jste z něj odešla na volnou nohu. Co bylo tím impulsem k odchodu? A nelitujete toho v těchto dnech?
Ano, v dubnu to byl rok, co jsem z angažmá odešla na takzvanou volnou nohu a tím hlavním impulsem bylo jednoduše mé tělo řeklo dost a vypnulo. Pracovní vytížení bylo příliš vysoké. Od roku 2015 jsem měla tolik povinností a závazků, že jsem si ani nestihla pořádně všimnout, co se ve mně odehrává a jak se sebou zacházím. Stálý pendl mezi Prahou a Ostravou. Navíc těch 380 km jsem většinou musela sama odřídit. Z Ostravy do Prahy totiž po představení prostě nejede žádný vlak. Ráno jsem byla na place po pár hodinách spánku… Nestěžuji si, bavilo mě to a baví, miluji svou práci, ale na sebe a na svou duši jsem pozapomněla. Můj lékař mě dost asertivně poslal do přírody a naordinoval stop stav, tak jsem poslechla… Jsem ráda, že jsem z toho vyšla pouhým vypnutím organismu. A jestli toho lituji? Nelituji, beru to tak, jak to je. Svou profesi jsem neopustila. Na jevišti jsem stále a jsem tam šťastná.

A jaká je vaše roční zkušenost ze života herce na volné noze? Máte nějaké srovnání? Herec v angažmá, herec na volné noze?
„Volná noha“ je svobodnější pocit v tom smyslu, že vlastně můžete vymyslet a dělat a tvořit, co chcete a co vás napadne. Není nutno plnit představy někoho jiného, ale svoje. Můžete vstoupit jen do toho, co s vámi konvenuje. To je nádherné. No… Ovšem, ihned za tímto dost opojným, až euforickým pocitem a uvědoměním přichází trošku jiné chápání zodpovědnosti vůči sobě samému, než v případě, kdy je člověk v angažmá a má takzvaně své jisté. Dá se to nazvat vyšším stupněm zodpovědnosti. Musíte se o sebe postarat sám a to v každém ohledu. Takže čtu a vybírám z hromady her, dokonce mám nějakou v italském originále a cvičně se ji pokusím přeložit, ale opravdu jen cvičně.

Takže ani teď, v době karantény, vás nenapadlo, že byste se raději do angažmá vrátila? Nebo se vůbec neohlížíte zpět?
Napadlo mě, že bych se vrátila, ovšem ne do angažmá, ale na Moravu. Mám tam kořeny, rodinu. V tomto období mi chybí kontakt se synem, který má své aktivity v Beskydech, chybí mi kontakt s rodiči, se sestrou, bratrem. Po celou dobu karantény jsem zůstala v Praze, abych k mým rodičům, kteří mají oba seniorský věk, nějakou breberku nepřivezla. Žádnou nemám, ale pro jistotu. Ovšem trvá to už dlouho, nejsme na to zvyklí. Nikdy se nestalo, že bychom se tak dlouho neviděli. A žádný telefonát není jako opravdové objetí. A co se týká angažmá, tak zpět se ohlížím s vděčností, že mi Ostrava dala to nejlepší, co mohla. Byly to krásné roky a čerpám ze zkušeností nabytých v Ostravě, ale nové příležitosti teď přicházejí v Praze. Více neřeším.

Přece jen jste byla zvyklá na pohyb z místa na místo. Jak vám vyhovuje, když jste teď déle na jednom místě?
Ale ty přesuny nepřestaly úplně, nešlo to ze sta na nulu, pokud pomineme tuto karanténu. Stále jezdím do Ostravy hrát představení. V Národním divadle moravskoslezském hraji Habaďúru a v Divadle Mír Dva nahé muže. O prázdninách mě čekají Shakespearovské slavnosti. Jen je ten režim daleko mírnější a mám čas i na sebe. Spím dlouze a dobře, jím v klidu a zdravě a dělám profesi, která je mým koníčkem zároveň. Bez stresu a s radostí. Jsem opravdu spokojená.

Když si retrospektivně představíte průřez vašimi rolemi, které jste ztvárnila, ovlivnila vás některá z nich nejen herecky a kariérně, ale například i lidsky?
Rolí za těch 30 sezón bylo velké množství a mám to štěstí, že z mého pohledu mě bavily všechny, nebo mám tak slabou paměť a nepamatuji si žádnou, která by mi vadila. Ovšem pokud bych měla mluvit o roli, která mě ovlivnila kariérně, tak musím vzpomenout na roli Emilky ve hře Naše městečko, kterou jsem hrála v Českém Těšíně. Díky této roli jsem dostala nabídku do Ostravy. A pokud se ptáte na roli, která mě ovlivnila lidsky, tak asi každá, protože každá s sebou nese zkušenost a informace, které vás prostě formují, inspirují, možná i ovlivňují, tvoří. A je nutno říci, že na roli nikdy nikdo nepracuje sám, takže se vytváří tým lidí, vzniká chemie, díky, které se vyvíjíte, zrajete. Jako herec, jako člověk. Tým je hodně podstatný. Velmi hezkou vzpomínku, co se týmu týká, mám na představení Sisi, které napsal Viliam Klimáček a režíroval je Peter Gábor. Premiéra byla v roce 2017 a derniéra v roce 2019. Byl to velký, kostýmovaný činoherní opus se složitou hudební složkou, zkoušky komplikované, náročné pro všechny, menší i větší role. Tam jsem velmi pocítila sílu týmu, obdivovala jsem společný tah na branku všech kolegů navzdory všemu, navzdory všem náročnostem, co jich kolem během zkoušení bylo. Na tu dobu, kdy se Sisi dávala dohromady, vzpomínám s velkou vděčností. A představení jsem velmi milovala.

Zdroj: Youtube

Z našeho povídání je jasné, že velmi pracujete. Jak odpočíváte, relaxujete?
Teď už ano a odpočívám jako každý člověk. Mám ráda masáže, sauny, přírodu, lesy, hory, moře, maluji, vyrážím za koněm a ráda na něm jezdím, mám čas na jógu, kterou jsem na několik let odložila. A také knihu před spaním. Velmi ráda se podívám na dobrý dokument. Mohu dát tip. Například, teď v karanténě jsem četla a viděla vše, co se mi dostalo pod ruku a týkalo se to Karla IV. Dá se říct, že Karel IV. je moje celoživotní láska a ve vlnách se k němu vracím. Ovšem nabyté vědomosti o něm vždy velmi úspěšně zapomenu, takže se vracím znovu a znovu a z jeho významu pro náš národ a naše území, z toho, jakou dal důležitost a hodnotu české kotlině a lidem v ní žijícím, jsem vždy v němém úžasu. Osvícený panovník.

Říkáte, že máte ráda přírodu, lesy, hory. Sama pocházíte z místa kousek od Beskyd. Jsou pro vás Beskydy opravdovým domovem, kam se vracíte?
Určitě, tam mám své kořeny, jak jsem už zmínila. Narodila jsem se ve Frýdku, což je od Beskyd co by kamenem dohodil, jak se říká. Mám tam syna, rodiče, sourozence, spoustu přátel, bývalých spolužáků, místa, do kterých spadají mé nejranější vzpomínky. První lásky, polibky, prostě všechno, co člověka rozehřeje a rozněžní, když tam zpět přijede.

Nemohu se nezeptat na vás a soudkyni Barbaru. Napříč republikou znají lidé vaši tvář právě díky této roli. Jak jste si za ty roky zvykla, že jste známější a lidé vás poznávají?
Cítím se stále stejně. To znamená v pohodě. Chovám se k lidem slušně a vstřícně v každém případě, lidi mám ráda, i když jsem v podstatě samotář.

Je pro vás složitým úkolem ztvárňovat přísnou soudkyni, navíc ve vyhrocených situacích, které mnohdy vzbuzují smích? Přece jen, řeší se někdy dost absurdní spory. Odbouráte se při natáčení nebo jste vždy vážná a vše s přehledem zvládáte s kamennou tváří? Netočíte třeba některé tyto party víckrát?
Jsem velmi lehce odbouratelná a ke smíchu nemám daleko. Je absurdní, že jsem představitelkou právě této role, protože za prvé nemám ráda spory a za druhé jsem fakt mnohé, ale přísná ne. Samozřejmě se nám opakovaně stalo, že jsme nemohli točit, protože jsme plakali smíchy. Nejen já, ale všichni, co ve studiu byli. Takže natáčení není až tak suché, jak by se mohlo zdát. Je pohodové.

Zdroj: Youtube

Každý z nás v životě někdy někoho odsoudí za určité chování nebo čin, byť to je jen v duchu. Dokázala byste si představit zodpovědnost práce opravdové soudkyně, která se musí povznést nad osobní rovinu a jednat objektivně?
Obdivuji lidi, kteří dokáží jednat v objektivní rovině a konstruktivně. Mám pocit, že všichni inklinujeme k subjektivnímu vyhodnocování situací i lidí. A v této souvislosti si zodpovědnost profese skutečných soudců představit nedovedu.

Když jste před chvilkou hovořila o józe, vím, že jste absolvovala jógový kurz, kde jste se učila teorii a praxi. Proč jste se rozhodla studovat jógu a co bylo vaším impulsem?
Předně musím říci, že jsem jógu cvičila s různými přestávkami zhruba od svých 33 let. Když jsem začala točit Soudkyni Barbaru, jógu jsem přestala praktikovat úplně. Tím impulsem k návratu bylo opět mé tělo. Jógu vnímám jako vnitřní očistu, která je intimní a jemná a dokáže zpevnit tělo i ducha.

Co byste vzkázala těm, kteří nyní nevědí, co se životem, když nastala chvíle, kdy musíme být často jen sami se sebou?
Na všem je i ta zářivější strana. Pokud se nám podaří ji uvidět, dokážeme od sebe jemným způsobem odsunout věci, které se nám nelíbí.