Ivan Krejčí, současný umělecký šéf a režisér ostravské Komorní scény Arény, studoval u Jana Kačera režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Byl to právě on, kdo inicioval večer věnovaný Janu Kačerovi, který se uskutečnil ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským (NDM) uplynulou sobotu v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.

Jubilant se na něm sešel ať už na pódiu či v zákulisí se svými přáteli a někdejšími divadelními kolegy. Jejich výčet by byl dlouhý uveďme jen namátkou Luďka Eliáše, Marii Vikovou, Stanislava Šárského, Štěpánku Ranošovou či Ladislava Slívu. Mezi gratulanty nechyběli ani Jiří Nekvasil, ředitel NDM, Jiří Krejčí, ředitel Divadla Petra Bezruče, Václav Klemens, umělecký šéf Divadla loutek Ostrava, a pochopitelně Ivan Krejčí z Komorní scény Arény. Večer plný vzpomínek, nostalgie, ale i humoru moderoval herec Vladimír Polák.

Jan Kačer poskytl ještě před tímto večerem Deníku exkluzivní rozhovor.

Jan Kačer.

Svou divadelní kariéru jste začal v roce 1959 v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam jste nastoupil po absolvování pražské DAMU téměř s celým svým ročníkem. Vzpomenete si ještě dnes na svou první roli v tomto divadle?

To víte, že si ji pamatuji. To představení jsme přivezli z Prahy. Hrál jsem Vandalína ve hře Lope de Vegy Učitel tance. Měl jsem krásnou paruku. Myslel jsem si, že to bude bůhvíjak hezké, ale nikdo na to nechtěl chodit. A tak nějak jsme začali svoji krušnou pouť po Ostravě. Bylo nám jedenadvacet let. Vtrhli jsme do města, kde jsme nikdy nebyli, mysleli jsme, že se z nás Ostrava zblázní, ale obecenstvo nás dlouho ignorovalo. Takže jsme hodně pracovali a dělali jsme, co jsme mohli, abychom město více poznali. Neměli jsme tušení, že existuje nějaká Poruba, Vítkovice nebo Havířov, který se tehdy ještě stavěl. Lákali jsme lidi na představení. Poté jsme se ženili, vdávali, narodily se nám děti…

Vaše působení nejenže dalo novou tvář a energii tomuto divadlu, ale vytvořilo též základ nově vznikajícího pražského Činoherního klubu, kam většina lidí z vašeho okruhu včetně vás později přešla. Do Ostravy jste se ale vrátil podruhé v roce 1976, kdy jste působil jako režisér činohry tehdejšího Státního divadla v Ostravě (SDO). Z vaší iniciativy vznikla jako náhradní prostor po požáru Divadla Jiřího Myrona v prosinci téhož roku Komorní scéna činohry SDO v tehdejším Divadle loutek…

Podívejte se, zažil jsem Ostrav několik. První budovatelskou, to jste asi ještě nebyl na světě…

Byl jsem už na světě, ale malým dítětem…

No vidíte, tady hořely ohně z továren. Pro nás to bylo dobrodružné město, říkali jsme si, že je to Chicago. Utekli jsme z Prahy, neboť v té době se nám zdála ospalá, též idylická, hloupá, přesycená. A čekali jsme, že to bude v Ostravě bouřlivé. Ano, bylo to bouřlivé, prima, divoké, zažili jsme tady i důlní katastrofy a učili jsme se poznávat pořádně ostrý život. A musím říct, že jsem se naučil rozumět ostravskemu kratkemu zobaku. Bylo to tady pěkné, narodily se nám (s manželkou Ninou Divíškovou, též herečkou pozn. red.) dvě krásné dcery. A pak jsme se vydali za slávou do Prahy, což nám do jisté míry vyšlo. A uprostřed největší slávy jsem se tam znelíbil, a proto docela mazaně rozhodli, že mě pošlou do Ostravy, protože jsem už tam v minulosti byl a bude to vypadat správně, když tu Ostravu tak miluju…

A vrátil jste se, ale do jiného divadla…

Ano, do Státního divadla a musím říct, že mě přijali báječně. Jediná nevýhoda byla v tom, že jsem zde byl sám, rodinu jsem měl v Praze. A jediný, kdo tu byl se mnou, tak to byl scénograf Otakar Schindler, skvělý kluk a Ostravák, který mi hodně pomohl. Spolu s ním jsme v Ostravě založili určitý spolek. Stalo se tak v době, kdy ale už Ostrava byla jakási „zšedlá". Ta původní sláva „já jsem horník a kdo je víc" už tak moc neplatila. Přestala dýmit Karolina a já jsem zde byl jako ve vyhnanství. Ale v přepychovém vyhnanství. Lidi se ke mně chovali prima, herci byli skvělí. Shodou okolností vyhořelo Divadlo Jiřího Myrona, do něhož jsem byl angažován. A pak jsme vymysleli, že půjdeme společně do Divadla loutek, a to byla šťastná náhoda, takže to druhé mé působení v Ostravě trvalo devět a půl roku. Ale byl jsem sám, v Praze se mi mezitím narodila třetí holka. Měl jsme tady báječný soubor a lidi, ale v Praze rodinu. Proto mám Ostravu spojenou s určitým napětím. Každý vlak, který kolem projel, vzbudil ve mně nelibost, protože jsem musel neustále někam odjíždět a zase přijíždět…

Jak vnímáte současnou Ostravu?

Vidím, že je to zelené a kvetoucí město. Ostrava je ideálně umístěna. Vždyť i tady by mohly být sady, zemědělská produkce, závodní dráhy pro koně, je odtud kousek do Polska. Navíc Poláci začínají být velkým hegemonem v Evropě. Takže s výjimkou těch baníkovských fandů, kteří pořád řvou a perou se, mám Ostravu moc rád a napůl se cítím být Ostravák. Šestnáct let jsem tady byl profesně, což je kus života.

Jan Kačer.

Jste legendární herec a současně režisér. „Neperou se" ve vás ty dvě profese?

Vím, na co se ptáte. Ne, neperou. Chtěl jsem vždycky divadlem udělat život hezčí. A to tím, že za mnou sice na jeviště nikdo nemůže přijít, ale já z toho jeviště mohu naopak divákům sdělit, že existuje určitá krása jako jsou pravda, láska, ale také něco, co je zajímavějšího než šedivá „oblbovárna", k níž patří kádrový dotazník či politická školení. A je to jedno, jestli jednou stojím na jevišti jako vypravěč, herec či režisér nebo jako Honza z Holic. Pro mě je to jedno. S tím jsem nikdy problém neměl, naštěstí se pořád ještě držím na nohou.

Je o vás známo, že máte úžasný vztah se svojí manželkou, herečkou Ninou Divíškovou, jste zkrátka rodinný typ. Ale přece jenom, jste velmi populární divadelní a filmový charismatický člověk, který jistě přitahoval a přitahuje pozornost mnoha žen, takže se vás ptám: Nebyl jste někdy v pokušení? Ostatně, jaký máte recept na dlouhodobé manželství?

Vám se ženy nelíbí? Vždyť jsou krásné. Záleží na životním stylu. Před lety jsem si vybral dámu, které jsem slíbil životní věrnost, a že na světě byly a je spousta krásných ženských, což platí i o Ostravě, je také pravda. Ale záleží na vás a ne vždy nádhernou nabídku života musíte přijmout.

Je něco co vás doposud v uměleckém životě minulo a ještě po tom toužíte?

Myslím, že ne. Je mi osmdesát a pořád ještě chodím, žiju, mluvím, slyším muziku, rozlišuji barvy. Kdybych si stěžoval, tak bych byl vůl! Nic nechci, ale pořád ještě něco dělám. Třeba to, že jsem v Ostravě na večeru, který zorganizoval můj žák, kterého jsem učil, vždyť to je přece zázrak. V pátek jsem měl představení v pražském Činoherním klubu, přišly tam za mnou čtyři žákyně, na jeviště, kde mě líbaly, provolávaly slávu. Prosím vás, komu se to povede? Jsem šťastný člověk, bohužel stáří je nepříjemná věc, bolí vás všechno, někdy, když bolí nohy, nemůžete na houby do lesa ani na výstavu, ale můžete třeba psát, což činím, a mohu se teď bavit s vámi.