VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Je-li Praha stověžatá, mé Vítkovice jsou stokomínové...

Ostrava /ROZHOVOR/ - Říká spisovatel a dramatik Miroslav Stoniš, který v úterý oslaví své pětasedmdesáté jubileum. Ostravský rodák během svého života zanechal výraznou stopu v domácím literárním světě.

17.6.2013
SDÍLEJ:

Miroslav Stoniš v oblasti Dolních Vítkovic.Foto: Marek Stoniš

Původně jste vystudoval scenáristiku a dramaturgiii na pražské FAMU. Měl jste v mládí blíže k filmu, televizi, či literatuře?

Film mě nikdy příliš nezajímal a nevzpomínám si, že bych toužil stát se filmovým scenáristou. Scenárista je nešťastník, jehož scenáře se zmocní režisér, přisvojí si ho a často či téměř vždy ho promění k nepoznání; od scénáristy se prostě jen očekává, že se během natáčení nebude plést filmovému štábu pod nohy. Byť jsem tedy vystudoval filmovou dramaturgii a scenáristiku, vždy jsem myslel jen na literaturu a na divadlo. Ano, také na divadlo, byl jsem vášnivým čtenářem divadelních her, jež jsem vnímal nikoli jako inscenační, nýbrž literárním problém. Slovem romány a divadelní hry se mi překrývaly v jednu slovesnou disciplínu.

Kdy vám bylo v životě jasné, že se stanete spisovatelem?

Že se stanu spisovatelem, jsem se rozhodl ve třinácti letech. A nezůstalo jen u rozhodnutí, nýbrž hned jsem se pustil do práce. Pamatuji se, že jsem popsal celý jeden sešit v černých deskách. Bůhví, kam se poděl!

Po roce 1970 se vám asi nežilo asi nejlépe, jak jste přežíval v pomocných dělnických profesích a co vás drželo nejvíce při životě?

V roce 1970 jsem byl mladý muž a nepřipouštěl jsem si žádné chmury. Vždyť by to bylo proti úradku přírody, kdyby muž ve dvaatřiceti letech ztrácel naději! Ostatně můj táta pracoval jako dělník v kotlárně Vítkovických železáren po celý svůj nepříliš dlouhý život (zemřel ve třiapadesáti letech) a v železárnách pracovala jako dělnice také moje maminka, tak proč ne já?! Fyzická práce mne neničila, kdepak, horší bylo, že jsem dlouhá léta psal jen do zásuvky. A teď si představte! V tom roce 1970 pracovali na ostravské Stodolní ulici při montáži nábytku tři spisovatelé Ota Filip, Josef Frais a já. Už nikdy nezažiji tolik debat, polemik i rozpustilosti, jako právě tam. Byli jsme trojka k pohledání! Třebaže jsme věděli, že je s námi zle, často jsme se řehtali jako koně. Rád bych o tom napsal román, ale vím, že bych to nedokázal, všechno je to zakleto v kouzlu okamžiku a bojím se, že je to nesdělitelné. Ale jen tak sobě pro radost jsem o tom napsal malou povídku. A vidíte, jak se všechno změnilo Ota Filip už čtyřicet let žije v bavorském Murnau, Josef Frais se letos na jaře odebral na pravdu boží a jen já stále ještě trčím v Ostravě.

Který román měl podle vás u čtenářů zatím největší ohlas? Víte už, čím to bylo?

Hned má první knížka, avšak nebyl to román, nýbrž útlá knížka povídek, kterou jsem nazval Povídky pod polštář. Ale proč měla takový úspěch a proč se o ní tolik psalo, dodnes nevím a vědět nikdy nebudu. Abych řekl pravdu, nechápu to.

Vím, že jste rodákem z Vítkovic co vám Ostrava dala a vzala? Proč jste ji nikdy neopustil?

Ostravákem se příliš necítím, mým městem, které mě k sobě poutá a vytváří napůl vysněný svět mých vzpomínek, jsou Vítkovice, to bizarní město přízemních domků, do něhož až brutálně vstoupily tovární haly. Když mi bylo pět nebo šest let, bál jsem se procházet kolem šroubárny, kotlárny či válcovny, hukot strojů, který se odtamtud ozýval, a blýskání ohňů ve mně vyvolávaly intenzivní představu pekla a dělníci míhající se mezi ohni pro mne byli čerti. Když jsem byl starší, začal jsem být pyšný na své město a říkal jsem si, je-li Praha stověžatá, mé Vítkovice jsou stokomínové. A věřte mi, dokonce jsem se pokusil ty komíny spočítat, ale nedopočítal jsem se jich. V minulém týdnu jsem se svým synem Markem opět po padesáti pěti letech vešel do areálu vysokých pecí a řeknu vám, že se mě zmocnil úžas nad velkolepým dílem anonymního, avšak geniálního sochaře, který vystavěl nejen vysoké pece, nýbrž i tu nádherně zmatenou síť rour. Ale abych už odpověděl na otázku. Co mi Ostrava dala? Jsou v naší zemi města, která by mi možná dala více. A co mi Ostrava vzala? Zhola nic. Proč by mi měla něco brát? A pokud jsem v Ostravě vskutku o něco přišel, je to jen má vina.

Jak se díváte na svět jako spisovatel liší se vaše práce a činnost od ostatních „běžných smrtelníků"?

Ale vždyť tím obyčejným smrtelníkem jsem také já! Nemyslím si, že ten, kdo píše, se liší od ostatních lidí. Každý máme v životě svou práci, nechci-li říci svůj úděl či své poslání, a pracujeme, aby náš život měl smysl. Nechápu ty, kdo si libují v zahálce a jejichž smyslem života je nepracovat, jen se válet a nechat se živit. To jsou jediní lidé, jimiž pohrdám. A pokud je spisovatelské řemeslo něčím odlišné, tak leda tím, že práce spisovatele je skryta, chce se mi říci utajená. Hodiny a hodiny samoty u počítače! Svým způsobem je to jistá řehole.

V poslední době píšete hodně. Vím, že jste ztratil milovanou bytost svoji manželku, která byla vašim druhým já, je to pro vás asi hodně těžké…

Když po čtyřiceti sedmi letech společného života v lásce, oddanosti a shodě jsem přišel o svou ženu Janu, v prvních dnech jsem si myslel, že by bylo jen spravedlivé, kdybych umřel také, a myslím si to dodnes. Jak k tomu přijde má žena, že zůstala kdovíkde sama, a jak k tomu přijdu já, že jsem také zůstal sám? Cožpak se dá žít bez lásky? Leda živořit. Ale dny jdou dál jeden za druhým, svým monotónním rytmem vrší se na sebe a vytvářejí novou geologickou vrstvu života, já se však musím ptát: Je to ještě vrstva pro můj život? Mohu ještě na této nové vrstvě času najít pro sebe koutek, v němž bych byl šťasten? A nevyhledá mne dříve smrt, než najdu odpověď? Kdož to ví…

Ale přesto zůstáváte stále velmi vitální. Co dává vašemu životu smysl na prahu životního jubilea?

Životní jubileum mi může být ukradeno. Nemyslím na ně v nejmenším a běda tomu, kdo by je chtěl slavit! Pokud být vitální, jak říkáte, znamená pracovat, pak ano, jsem vitální. Zrovna příští týden vychází v nakladatelství En Face, kde již ostatně vyšlo šest mých e-románů, můj nový rukopis, který se jmenuje Zpěvný pták Homér. To není špatný název, co říkáte? A co dává mému životu smysl? Když mi bylo pět let, chtěl jsem být vítkovickým obecním metařem panem Janstou. Nesmírně se mi líbila jeho předlouhá metla, a protože jsem si myslel, že každý metař musí kulhat jako pan Jansta, učil jsem se co nejvěrohodněji kulhat. Po nějakém roce, jak jsem rozum bral, jsem pochopil, že jako vítkovický metař se slávy a uznání nedočkám. Rozhodl jsem se, že se stanu spisovatelem, a již ve svých třinácti letech jsem na tom začal pracovat. Poté, co jsem v roce 1963 vydal svou první knížku, musel jsem si zklamaně přiznat, že spisovatelem ještě nejsem. Postupem let jsem vydával další knihy, avšak stále mi něco napovídalo, že k tomu, abych se stal spisovatelem, mi pořád něco chybí. A dokonce i po padesáti letech, která uplynula od vydání mé první knížky, jsem na tom stejně: stále nemám odvahu si říci: Ano, jsem spisovatel. Ale u všech všudy, pořád jsem ještě sám sebe nepřesvědčil, že se mi splnil můj dětský sen a stal jsem se spisovatelem. A tak píšu dál ve víře, možná bláhové, že jednou a mnoho času mi již nezbývá si budu moci s ulehčením oddechnout, vstát od počítače a říct tomu třináctiletému klukovi z Vítkovic: Tak přece jen se ti to podařilo, ty kluku ušatý, je z tebe spisovatel. Ale byla to dřina, co? Dřina na celý život!

MINIVIZITKA

Prozaik, dramatik, básník, televizní scenárista, autor rozhlasových her, člen Obce spisovatelů České republiky. Narodil se 18. června 1938 ve Vítkovicích.

Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. V letech 1961 až 1964 byl zaměstnán jako dramaturg Domu kultury pracujících Ostravy. V letech 1964 až 1970 působil jako redaktor ostravského literárního časopisu Červený květ. V letech 1970 až 1971 byl ve funkci zastupujícího tajemníka pobočky Svazu československých spisovatelů v Ostravě. V letech 1971 až 1989 se živil jako dělník. V letech 1990 a 1991 pracoval v Československé televizi Ostrava jako šéfproducent programu. Od 1991 se plně věnuje tvůrčí práci.

Je autorem televizních her Návštěva, Mlýn u pěti čertů, Pacholátko a scénáře osmidílného televizního seriálu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, podle Oty Filipa. Připravil také cyklus večerníčků O Přesličkovi a Prokůpkovi. Napsal rozhlasové hry Mrtví rezaví ptáci, Běh za motýlem, Rakety a kozorožci na Marsu, Kožich z Paříže, Sněhurka z vesmíru, Nebožtík, V náručí Slunce, A já jsem Daidalos, Dobré důvody k zabíjení, Hnízdo mých vlaštovek.

Napsal Povídky pod polštář, Džbán plný minerálky, Srdce plné krve, Vejít do svých dveří, Sem padají hvězdy, Kde tráva je červená a modrá, Hořké letní herbicidy, Maškaráda za plotem, Jezulátko, Svatební noci, Kotva se utrhla, Léto bez návratu, Ďábel Lucian Nero a Paterek a pastýřka laní, Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti a další díla.

Autor: Břetislav Uhlář

17.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pavel Pišťák
13

Když jdou karty, to klidně čůráte i do lahvičky, říká mariášový matador

Tunel dlouhý přibližně 1,2 kilometru by měl vést pod touto částí Bohumínské ulice. Ulevit má lokalitě od tranzitní dopravy a vrátit Slezské Ostravě historické centrum.
7 6

Ostrava chce předejít dopravnímu kolapsu. Postaví tunely

Premiérová seznamka pro seniory se v kině vydařila

Je všední prosincový den, krátce po poledni. Z promítacího sálu ostravského Minikina vycházejí diváci do sousední kavárny a usedají k malému občerstvení.

KOOPERATIVA NBL: Opava - Ostrava 111:78

Zaplněné tribuny opavské víceúčelové haly v sobotu večer přihlížely ostře sledovanému derby Kooperativy NBL. Domácí totiž narazili na regionálního rivala z Ostravy. Utkání bylo vyrovnané do třetí čtvrtky, kdy se Opavané ve skóre trhli a poslední desetiminutovka se dohrávala už jen z povinnosti. Opava nakonec zvítězila 111:78.

Pět hasičských vozů vyjelo k požáru bytu v Hrabůvce

Zdánlivě hodně rušno bylo v sobotu v odpoledních hodinách v Ostravě-Hrabůvce nedaleko hotelového domu Hlubina. Hasiči dostali hlášení o požáru bytu. Na místo vyrazilo celkem pět vozů.

V Tramvaji rozbil lahví cestujícímu hlavu a pak se sám přihlásil na polici

Pátrání policistů po dalším agresorovi z ostravské MHD nemělo dlouhého trvání.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT