Tohle jméno a tvář si rozhodně zapamatujte! Ostravský muzikant, skladatel, textař, komik, bavič, ale také překladatel a učitel angličtiny Jiří Krhut (43 let) si na nedostatek práce v posledních měsících rozhodně stěžovat nemůže.

Hostuje v kapele Neřež (kdysi Nerez), ve které na bicí doprovází legendární zpěvačku Marii Rottrovou. Jako autor hudby nebo textu spolupracoval například s Vojtou Dykem, Ewou Farnou, Marií Rottrovou, Michalem Horáčkem, Lenkou Novou, Františkem Segradem, Ondřejem Rumlem, Mirkou Miškechovou a dalšími. V současné době vystupuje ve stále populárnějším Kabaretu Bo! s Jaromírem Nohavicou a Robertem Kuśmierským. Má také svou autorskou kapelu Nedivoč, s 29. ledna v ostravském klubu Heligonka chystá pokřtít své debutové album s názvem Vale pletichám.

Poprvé jste na sebe výrazně upozornil v Kabaretu Bo! Jak jste se s Jarkem Nohavicou vlastně potkali?
Seznámil nás společný kamarád Pavel Giertl, kterému jsem v klubu Parník pomáhal tlumočit koncerty skvělých světových kapel. Když Pavel v létě 2015 dohlížel na proces a stavbu rodící se Heligonky, jezdil jsem za ním na kafe a tam mě taky seznámil s Jarkem Nohavicou. Myslím, že to bylo asi načasované.

Opravdu?
Oba jsme před sebou trošku zamachrovali nějakými svými básničkami, texty a vtipy, a hned jsme si sedli. Jarek mi pak řekl, že se určitě ještě uvidíme. Za měsíc mi zavolal, jestli bych v jeho pořadu Do klobuka neřekl něco vtipného, nezazpíval nebo něčím prostě nepobavil. Trochu jsem se zalekl, moc jsem s tím nepočítal. Ale hned jsem na druhé straně věděl, že hozenou rukavici nebo v tomto případě spíše „nohavici“ musím zvednout. Od té doby byl to prosinec 2015 mám doma už hodně tlustou složku scének, písniček, básniček, skečů a jiných nápadů.

Takže se na produkci Kabaretu Bo! podílíte také autorsky?
Ano. Všechny scénky a písničky, ve kterých vystupuji, si píšu, skládám a tvořím sám. Jarek mi v realizaci dává naprostou volnou ruku.

Pro řadu lidí to je vcelku zásadní novinka…
Hodně lidí si myslí, že všechno píše Jarek Nohavica, což mi nevadí. Naopak mi to vlastně lichotí a mám radost, protože si jeho tvorby vážím. Jeho humor a texty jsou skvělé a mně hodně blízké. Ale když budu úplně upřímný, tak musím taky přiznat, že za ty dva roky byly situace, kdy mé ego trpělo, že to není fér, že jsou to moje díla. (směje se) Dnes se na to už dívám s daleko větším nadhledem a pokorou.

Jaké to vlastně je, stát před publikem a bavit ho?
(přemýšlí) Začnu s odpovědí trochu jinak. Kamarádi mi často říkali, že jsem se minul povoláním, že jsem měl být herec. Vždycky jsem to komediantství měl asi trošku v krvi. Už na základce jsem bavil třídu tím, že jsem imitoval učitele. Nedělalo mi to problém. Ale musím přiznat, že stát před úplně cizím publikem je jiný pocit a jiná zodpovědnost. Takovou pomyslnou maturitou ale pro mě byla až samotná představení v Heligonce, která mi dala jednoznačně nejvíce. Doma nebo před kamarády si můžete plno věcí nebo scének vyzkoušet, ale pravý výsledek se vždy dozvíte až podle reakcí publika.

Takže jste, jak se lidově říká, skočil do vody rovnýma nohama?
Učil jsem se za pochodu, praxe je nejlepší učitel. Samozřejmě mě hodně usměrňoval Jarek. Poslouchal jsem jeho postřehy a rady, což dělám dodnes. Já jsem totiž taková neřízená „neuro-střela“ a zpočátku jsem si potřeboval to pódium trochu osahat a prochodit. V Heligonce se cítím jako doma v obýváku. Je to skvělý klub. Upřímný a pravdivý. Tam prostě nic nezakamuflujete. Baví mě ten blízký a přímý kontakt s divákem.

Napadlo vás někdy, že byste vystupoval s Nohavicou?
Ne. A upřímně říkám, že je mi obrovskou ctí stát vedle někoho, jehož písničky, básničky a texty jsme s kluky ve skautu omílali dokola a drtili na kytary. I teď, když se o tom tady bavíme, tak mi z toho běhá mráz po zádech.

Můžete prozradit něco ze zákulisí příprav?
Na pódiu se s Jarkem a Robertem Kuśmierským velice dobře doplňujeme, střídáme a vlastně vymýšlíme různé kombinace a varianty. Proto snad je Kabaret Bo! tak pestrý a zajímavý. Na materiálu do kabaretu pracujeme hlavně v noci. V půl druhé ráno zazvoní telefon a tam Jarek: „Juro, hoj, co děláš, neruším?“ A jedeme. Máme ten režim trochu jinak postavený.

Kam chodíte pro inspiraci?
Nápady sbírám všude kolem sebe. Nejlepší fóry píše sám život. Například nedávno jsem se účelově procházel asi dvě hodiny po Karolině a díky tomu vznikla scénka, u které se lidi v Kabaretu velice baví. Všechno, co mě napadne, si okamžitě zapisuji. A pak se k tomu vracím, předělávám, spojuji a rozpracovávám, zlepšuji, ale i opouštím.

Opouštíte?
Ano, opouštím. Jarek mě naučil jednu důležitou věc, kterou lze aplikovat v životě i jinde. A to je, že je důležité myšlenku mít, pracovat s ní, udržet si ji, ale rovněž a to je možná někdy důležitější umět nápad, snahu či záměr také opustit. Funguje to a je to velice osvobozující.

Máte někoho, kdo je pro vás přímou cenzurou?
Hodně mi pomáhá a nastavuje zrcadlo kamarád Jakub Klein. Je to velmi renesanční člověk. A taky vyrobil pro kabaret grafiku a kulisy. Má nadhled a skvělý humor. Rád si vyslechnu jeho názor. Je důležité mít takový filtr nebo možná i trochu opozici.

Co na lidi nejlépe funguje? Čemu se nejvíce smějí?
Jsou to především genderová témata. A hlavně jsou to věci, se kterými se lidé velice rychle ztotožní. To, co denně prožíváme a s čím se potýkáme.

Můžete zmínit nějaký příklad?
Tak třeba velký úspěch má scénka, ve které předvádím, co si lidé říkají v autě podle toho, jestli řídí žena, muž nebo dvě ženy, pak dva muži atd. Nebo třeba píseň Nenačítá píseň, ve které se rozčiluji nad počítačem, který prostě nenačítá. Tento věčný boj s technologiemi známe všichni.

V červnu jste s Kabaretem Bo! vystoupili v Praze. Cítil jste oproti Ostravě nějaký rozdíl?
Byl to pro mě velký test. Totiž humor, který je v Kabaretu Bo! častý, je založen z velké části na ostravštině, na regionálních vtipech, faktech, slangu a na specifickém humoru. Spíše než obavy z toho, jestli nás Praha přijme, jsem cítil zvědavost, jak bude reagovat. Nakonec nás Praha velmi mile překvapila a bylo to neskutečné. Měl jsem z atmosféry, která panovala v Lucerna music baru, místy husí kůži. Není to legrace, když hrajete, předvádíte scénku a pod vámi se baví a smějí takové osobnosti jako Jiří Bartoška nebo Honza Hřebejk. Musíte jít do toho naplno a necouvnout ani o milimetr. Pro mě to byla velká škola.

Čekal jste, že Kabaret Bo! vzbudí takový zájem diváků?
Popravdě jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Od samého začátku jsem do toho šel po hlavě a bez očekávání. Tak nějak jsem důvěřoval Jarkovi. Vždyť on mi dal prostor a šanci, a to mě povzbudilo a rozhodně taky uklidnilo. Říkal jsem si: „Že by si zrovna on troufl zahrávat si se svou kariérou kvůli nějakému Krhutovi?“ Cítil jsem z jeho strany velkou podporu.

Přemýšlíte o nějaké vlastní show nebo nějakém představení?
Něco v plánu mám, už na tom dokonce pracuji. Mám několik forem, variant a možností, heligonkový prostor a od Jarka požehnání. Ale nechávám to ještě chvilku zrát. Po jistých zkušenostech věřím své intuici, že poznám, kdy je ten pravý čas přijít s nápadem mezi lidi. Ale už se na to těším.

Čím je vlastně kabaret jako koncept pro diváka zajímavý?
Nikdy předtím jsem o kabaretu jako takovém moc nevěděl. Když se řeklo kabaret, představil jsem si Moulin Rouge, větrný mlýn a holky s podvazky. Až teprve nedávno jsem pochopil, že ten pravý kabaret je o směsici písniček, kupletů, scének, stand-upů, básniček, improvizací a různých dalších forem. Důležité je, aby představení bylo pestré. Žádné číslo by nemělo trvat déle než tři až čtyři minuty. Taky jsme nějakou dobu zkoumali a zjišťovali, co nejlépe na diváka funguje.

Ladili jste dlouho váš současný program?
Postupně jsme zjišťovali, v jakém pořadí, co a jak na diváka působí. Každé naše představení je jiné. Jsou samozřejmě dané pilíře, ale pořadí se mění, čísla se nahrazují a aktualizují. Jarek nenechá jedno představení stejné. My už si s Robertem děláme legraci, že to zítra bude zase jinak. Ale je to dobře. Už jen proto, že nechceme, aby nám to zevšednělo. Baví nás hlavně to, že se tím sami bavíme.

Kdo má rozhodující slovo v programu? Je to Jarek Nohavica?
Myslím si, že mezi námi panuje taková sportovní férovost. Jsme k sobě upřímní, a když si někdo myslí, že se něco do programu hodí nebo nehodí, tak to řekne.

I kdyby šlo o číslo Jarka Nohavici?
Ano, i to se stává. Ta otevřenost nám dává pocit rovnosti a důvěry jednoho v druhého. Říkáme si věci na rovinu a bez skrupulí.

Je něco, co vás může během představení překvapit nebo zaskočit?
No, co se týká samotného vystoupení, tak snad jen to, že by mohlo nastat takzvané velké temno čili okno. Ale i z něj je třeba umět rychle vybruslit. Ale pokud je tu něco, co nás všechny netěší a ruší při naší práci, tak to jsou samozvaní kameramani. Lidi, co nás natáčejí na mobily a fotí si nás během představení. Je to taková nemoc doby. Všichni pořád něco zaznamenávají a archivují. Přitom si neuvědomují, že jim takto uniká samotné kouzlo přítomného okamžiku. Teď, tady a nikde jinde. S mobilem v ruce jsou vždy na půl cesty mezi zážitkem a sebou samými.

Jak se připravujete na vystoupení? Máte nějaké rituály?
Jdu se projít po parku a opakuji si texty. Často přijdu na nové nápady, které hned na lidi vyzkouším. Baví mě improvizovat a někdy si třeba i trochu rýpnout, do čeho nebo koho mě napadne. Pro mě je důležitá spontaneita.

Pojďme ještě k muzice. Píšete písničky i pro svou autorskou kapelu Nedivoč. Proč Nedivoč?
Nedivoč proto, že to vystihuje to, co mnohým dnes chybí. Často se za něčím pachtíme a ženeme. Zní to jako klišé, ale málokdo si ten stres uvědomuje. Prostě jsem se rozhodl, že jak v životě, tak i v hudbě prostě jsou závody, které už běžet nemusím a ani nechci. Takže zkrátka nedivočíme.

Nedávno jste s kapelou Nedivoč natočili své první album Vale pletichám. Jak jste přišli na tento název?
Hezky to zní. Ale ne, dělám si legraci. Název je přesně podle jedné písně z alba. Také myslím, že to vystihuje jistý fenomén doby. Myslím si a to nechci vůbec mudrovat , že se dnes svět topí ve spoustě pletich, intrik a kejklů. A já se toho účastnit nechci. Proto jim dávám vale čili sbohem. Od toho název Vale pletichám.

Na své album jste si pozval známé hosty, proč?
No protože jsem chtěl, aby album bylo pestré. Mám sice v kapele skvělé muzikanty a vynikajícího zpěváka Sváťu Tuleje, ale přišlo mi, že některé písně si zaslouží jiného interpreta. A taky ruku na srdce třeba nám to pomůže k tomu, že si nás všimnou i lidé, kteří by o ostravskou kapelu ani neklopýtli.

Jaký máte názor na současnou populární hudbu?
To je těžká otázka. Nechci být nějakým soudcem, natožpak kritikem. Každý dělá, co ho baví. Co je bohužel dnes časté a s uměním naprosto neslučitelné, je to, že se na rotacích rádií a televizních stanic dostávají interpreti, kteří více než talent a dobrý nápad mají peníze nebo sponzory a mohou si dovolit zaplatit si to, aby je lidi slyšeli. A co mě nejvíce vytáčí, je způsob, jak mnozí interpreti zacházejí s češtinou.

Jako to myslíte?
Čeština má jednou provždy přízvuk na první slabice. A jak poslouchám dnešní moderní a známé kapely, tak si s tím nikdo hlavu neláme. Přetočené akcenty jsou v hudbě legrační a nezní to pak jako čeština. Zní to jako paskvil. A taky se interpreti bojí zpívat o něžných věcech. Říkat věci na rovinu, bez skrývání se za nějaké drsňáctví. Dnes je moderní být cool, „v poho“, drsný, neochvějný a nejlépe neutrální. Realita je jiná. Myslím si, že všichni toužíme po citech. Jen se bojíme, abychom se před tím tvrdým světem a kamarády neshodili.

 

Na vašem albu jsou texty něžné a citlivé?
Ano, jsou. Tak to prostě mám. Jsou to písničky o radosti, něžnosti, bolesti, úzkosti, o vztahu, boji, strádání i víře. A nestydím se za to.

Myslíte si, že děláte to, co jste vždy dělat chtěl?
Mám pocit, že jsem se v životě našel asi zatím nejvíce, co se dá. Dostal jsem se tam, kde se cítím dobře. Užívám si toho, co mě taky dobře živí, co mě naplňuje, nabíjí a inspiruje k dalším nápadům a vlastně potažmo k životu vůbec. Jsem za to vděčný a několikrát denně se skutečně podivím nad tím, co mi vlastně v životě bylo dopřáno.

Co vás nejvíce naplňuje?
Když vidím, že se lidi baví, a když cítím, jak do mě na pódiu doslova narazí vlna smíchu. Když mně i mým autorským skladbám lidé zatleskají. A taky když si uvědomím, že během představení někteří třeba alespoň na chvíli zapomenou na své problémy, starosti a trápení. To je úžasný pocit, kterého si opravdu vážím. A to, že mohu dělat a živit se tím, co mě baví, nepovažuji vůbec za samozřejmost a jsem za to vděčný. Jak zpívají Buty: „Kaj bych byl, kdyby sem neměl také štěstí!“.