„Abych si to pro sebe zdůvodnil, tak jsem si řekl, že práci přijmu jen v případě, když dostanu takovou nabídku, která se neodmítá… A ejhle, v říjnu roku 2018 mi volá šéfproducent Pavel Dragoun, že se připravuje velký dokumentární sedmidílný projekt ke stému výročí založení Československé republiky nazvaný Narození 1918. A zda bych měl zájem napsat si k jednomu dílu scénář a režírovat jej. Dohodli jsme se, takže jsem natáčel se dvěma fantastickými stoletými dědoušky. Jeden z nich, Zdeněk Ředina, vedl desítky let v Tlumačově pálenici a druhý, Jan Matuška, je celoživotním vinařem taky z Tlumačova. Velice sympatičtí lidé, neustále v dobré náladě. Do dnešního dne se nevzdávají své štamprličky a skleničky. Takže zázraky se dějí…“ říká Ludvík Klega, který 19. dubna oslaví sedmdesátiny.

Jako zaměstnanec ostravského studia České televize natočil za více než čtyřicet let stovky dokumentárních filmů a publicistických pořadů. Jen namátkou jmenujme seriál o české šlechtě Hrady a zámky, bílá místa naší historie, Osudové okamžiky, Toulavá kamera, Zapomenuté výpravy, Vodácké putování s Lukášem Pollertem, Výpověď osamělého pěšáka a mnoho dalších.

Ludvík Klega se narodil 19. dubna 1950. V roce 1981 absolvoval Akademii múzických umění v Praze, studijní obor Filmová a televizní dokumentární tvorba. Dlouhá léta působil v ostravském studiu České televize. Má na svém kontě desítky publicistických pořadů a dokumentárních snímků (Osudové okamžiky, Přemyslovský palác, Toulavá kamera, Výpověď osamělého pěšáka, Zapomenuté výpravy, Zatopené osudy, Hrady a zámky, bílá místa naší historie. Vodácké putování s Lukášem Pollertem, Narození 1918 a mnoho dalších.

Kudy vedla cesta Ludvíka Klegy k profesi režiséra televizních dokumentů?

„Režisér, obecně vzato, není slovo, nýbrž pojem. Nedá se slyšet, ale vidět. Co si pamatuji a kam má paměť sahá, prvním filmem, který ve mně zanechal dojem a uvědomoval jsem si, že jde o film, byl Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka. V několika záběrech se v něm mimo jiné mihl i asistent režie Miloš Forman. Zážitek to byl v pravdě nevšední. Film se hrál v kině Moskva, jednom ze tří kin, která kdysi byla v Ostravě-Vítkovicích.“

„Atmosféra filmu byla v něm dokreslována sprškou deště z děravé střechy. Měl jsem velké štěstí, že můj otec, hudební skladatel Miroslav Klega, byl velkým milovníkem filmu. Tak jsme každý týden absolvovali i s maminkou přes víkend i tři představení. A potom ty nekonečně dlouhé diskuse o filmu. To byl takový základ filmového vzdělání. Vlastně mé filmařské touhy měly jakýsi počátek v iniciaci stavby vítkovického sokolského kina Rekord mým dědečkem doktorem Ludvíkem Klegou. Všechny tyto osudové cestičky posléze splynuly v jedno přání věnovat se filmu profesionálně,“ vzpomíná Ludvík Klega.

DOKUMENTARISTA: SVĚDOMÍ DOBY

Podle Ludvíka Klegy je dokumentarista určitým svědomím doby.

„Je vaší povinnosti zaznamenat události, natočit příběhy lidí úspěšných i neúspěšných, zaznamenat stav věcí všedních i nevšedních, věčně hledat pravdu. Když jsem začal točit dokumenty, pochopil jsem, proč režiséři pracují bez ohledu na věk. Ještě se té pravdy nedopátrali. Filmařina má úžasné kouzlo. Objevujete neustále nové informace, setkáváte se s celou škálou lidských osudů, dostanete se do míst, kam se normální smrtelník nikdy nepodívá, zažijete nádherné dny svého života.“

„Vlastně se pořád vzděláváte. Je to ta Komenského Škola hrou. Proto bylo toto povolání pro mě nádhernou hrou. Nastanou i absurdní situace, kdy je zapotřebí během chvíle přehodit myšlení. Stalo se, že jsem ráno točil odpich a díval se do otevřené vysoké pece a za chvíli jsem byl na porodním sále svědkem narození malého člobrdíka,“ vzpomíná na léta strávená za kamerou Ludvík Klega.

VYZNÁNÍ

„Práce režiséra je úžasná v tom, že vlastně jde o permanentní vzdělávání, je to univerzita prvního, druhého i třetího věku. Poznal jsem kus světa, naučil se vážit života, viděl jsem neskutečná bohatství i bídu a hlavně se naučil poznávat lidi. Potkal jsem řadu skvělých osobností, nerad bych někoho konkrétně jmenoval, abych na nikoho nezapomněl. Měl jsem a mám doma nádherné zázemí v osobě manželky Jarmily. Neměla to se mnou lehké. Rodinu mám skvělou. Úžasné děti Honzu a Markétu a báječná vnoučátka. A jestli ještě po sedmdesátce něco natočím, to ukáže čas…“ loučí se s úsměvem Ludvík Klega, velký gurmán a také skvělý kulinář.