A hlavně stále půvabná, že se neubráníte otázce, jak to vlastně dělá? Taková byla Klára Issová při představování nového filmu Filipa Renče Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, který nedávno přivezla do kina Orion v Hradci nad Moravicí.

Na besedě jste neprozradila, se kterým režisérem byste ještě ráda točila?

Jsem zvědavá na novou generaci režisérů, která pořád dorůstá. Uvidíme, jestli s nimi nebo třeba s nějakou režisérkou něco natočím. Moc zkušeností s ženským pokolením zatím nemám. Nemám to ale tak, že mám někoho z režisérů vysněného, jako že bych chtěla třeba pracovat se Stevenem Spielbergem.

Spíš čekám, co mi přijde do cesty. Mám ráda filmy, které ve mně vzbudí dojetí, nebo filmy dobré kvality. A klidně to může být třeba Matrix nebo Vykoupení z věznice Shawshank. Takové role si přeji.

Hodně hrajete v zahraničních produkcích. Jedním z takových filmů je například snímek Proč zabili Ježíše.

To byla vůbec moje první práce, kterou jsem získala přes svého britského agenta. To byl pro mě velký úspěch. Spojila jsem se s agenturou a do půl roku získala roli. To vůbec nebývá zvykem. Profil herce někdy agentura buduje několik let. Pro mě byla role Máří Magdaleny sice malá rozsahem, ale byl to výrazný můstek pro práci v zahraničí.

Strávila jsem dva měsíce natáčením v Maroku. Byl tam mix štábů, byli tam herci z Ameriky, Velké Británie, Francie, Maroka. Bylo to pro mě velice zajímavé. Zjistila jsem, že možnost pracovat v zahraničí je a že mojí velkou devizou je, že jsem zkušená herečka, která ví, co má před kamerou dělat.

V poslední době se mluví o „odhalení“ vašeho komediálního talentu.

Lidé si myslí, že to bylo poprvé ve filmu Všechno nebo nic. Já mám pocit, že už i dříve jsem hrála v lehce komediálních rolích, například v pohádce O svatební krajce. Ale vyloženě komediální role, posunuté do extrému nebo crazy polohy, to bylo poprvé až ve zmíněném filmu Všechno nebo nic anebo teď v „Zoufalkách“.

Je váš poslední film o vás, jak jste naznačila v besedě s diváky?

Našla jsem si v něm podobnost s mým životem. Když jsem si přečetla scénář, velmi se mi líbil. Hlavně v tom, že s nadsázkou a humorem zpětně komentuje různé situace. Řekla jsem si, jo, přesně tak to je. Přesně tak jsem si v životě mockrát připadala a považovala jsem to za největší drama nebo největší křivdu.

S odstupem času se pak sama sobě směju, jak jsem byla naivní a jak moc vážně jsem to brala.

Platí i to, že zoufalí muži dělají zoufalé věci?

Platí to na obě pohlaví, i muži občas dělají zoufalé věci. To jsem zatím ale příliš nestudovala, ale upřímní muži jistě odpoví, že taky dělají zoufalé věci.

Před lety jste na sebe prozradila, že bojujete se svým přílišným samaritánstvím. Změnilo se to?

Je důležité se podívat na to, jestli zachraňování druhých a touha pomáhat lidem není třeba kompenzací něčeho, co jinde chybí. Lidé si tak například mohou vynahrazovat špatné mezilidské vztahy v rodině.

Já jsem to měla jako únikovou cestu, abych některé věci nemusela řešit. Už to tak ale nemám. Dlouhá léta jsem na sobě pracovala. Asi před deseti lety jsem si vyzkoušela různé esoterické cesty, sebepoznávací kurzy, jógu, ženské kruhy a další.

Uvědomila jsem si nejen své dobré vlastnosti, ale i ty špatné, stínové. A přestala jsem odkládat ty důležité věci, které je potřeba udělat. Postavila jsem sama sebe na první místo. Je důležité, aby člověk byl spokojený nejdřív sám se sebou a měl by mít opravdu nejdřív rád sám sebe, pak může mít upřímně rád i ostatní.

Klára IssováNarodila se v Praze 26. dubna v česko-syr᠆ské rodině. Za svou roli ve filmovém debutu Indiánské léto (1995) si vysloužila nominaci na Českého lva. Obdržela ho nakonec za roli ve filmu Nejasná zpráva o konci světa (1997). Hrála i ve filmech Anděl Exit (2000) a Grandhotel (2006). Působila v minulosti v Divadle pod Palmovkou, nyní si již tři roky od divadla dává pauzu.