Už dlouho před začátkem letošního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj bylo z programové nabídky jasné, že jednou z nejzajímavějších osobností bude lotyšský houslista Gidon Kremer, virtuos světové úrovně a jeden z nejoriginálnějších umělců své generace.

Koncert, na němž se ostravskému publiku představil společně s komorním orchestrem Kremerata Baltica, jej skutečně prezentoval jako mimořádnou osobnost.

Jeho projev nebyl založen na okázalé, efektní hře – to, čím fascinoval, byla výrazová hloubka, silné vnitřní napětí a nepopsatelné charisma.

Své všeobecně známé zaujetí hudbou 20. století dokázal naprosto jedinečným podáním Sonáty pro housle G dur, op. 134 Dmitrije Šostakoviče, jehož zvláštní hudební struktury, dramatičnost i emocionální vypjatost musí být pro Kremera, jenž bývá označován jako „houslista intelektuál a filozof“, opravdu ideálním hudebním materiálem. Po posluchačsky (a interpretačně ani nemluvě) náročném Šostakovičovi nechal Gidon Kremer ve druhé půli večera publikum trochu vydechnout cyklem fragmentů skladeb na téma Jaro, který sám sestavil z děl V. Polevy, L. van Beethovena, I. Stravinského (fragment Svěcení jara byl úchvatný!), L. Desjatnikova, P. I. Čajkovského a svého oblíbeného A. Piazzolly. V celém cyklu originálně propojil různá pojetí jara v dílech uvedených autorů a svým piazzollovským závěrem, plným nakažlivých rytmů, ostrých harmonií a smyslných melodií, dovedl publikum až k nadšeným ovacím vestoje. Skvělým partnerem byl Gidonu Kremerovi po celý večer komorní smyčcový orchestr Kremerata Baltica s koncertním mistrem Danielem Garlitským.

Ansámbl zaujal už první skladbou, Sibeliovou suitou pro smyčce, tympány a triangl Rakastava a naprosto ohromil svým strhujícím podáním orchestrální verze Čajkovského Smyčcového sextetu d moll, op. 70. Jeho projevu dominovala precizní souhra, lehkost, švih a ve skladbách se sólistou naprostá přesnost a jistota v komunikaci.

V závěru večera pak Gidon Kremer a jeho Kremerata Baltica festivalovému publiku nabídli ještě virtuózní, bravurně zahranou Piazzollovu fugu (v níž se blýskl vibrafonista Andrej Pushkarev) a zakončili tak své vystoupení na Janáčkově máji skutečně ve velkém stylu.