O klukovských snech, vznášedle a Rychlých šípech

Zprávy ze soudních síní, pořad Na stopě v České televizi, pořady S dechovkou na zločince či Tajemství zločinu v Českém rozhlase… Co je na kriminalitě tak lákavého a magického, že se kolem ní v podstatě točí váš profesní život?
Miluji detektivní příběhy, napětí, a hlavně mám upřímnou radost, když zločinec nakonec skončí ve vězení. Dobro má vítězit nad zlem. Spousta čtenářů ale řekne, že tomu tak někdy není. Samozřejmě, také mě štve, když soud vyšetřuje vraha na svobodě, když bankovní lupič vyvázne s podmínkou, když není metr na různé party, co okrádají stát. Nejvíce mi ale vadí zloděj nebo podvodník, který obere o poslední úspory starého člověka nebo ublíží malému dítěti. To je škodná bez morálky. Zaslouží nejpřísnější trest.

Zodpovědně můžete slavit den tisku, rozhlasu a televize. Rozhlas ale tak nějak vítězí. Čím to je?
V rádiu je mi nejlíp. Když si sednu za mikrofon v živém vysílání, zapomenu na starosti, na únavu, svět se najednou smrskne do toho malého studia a já vím, že na druhé straně jsou posluchači, kterým buď vyhovuji nebo ne. V novinách můžete psát a máte čas na kontrolu svého vyjádření, v televizi před vámi stojí režisér, kameraman, a když je zle, tak se záběr zopakuje. Navíc člověk musí dbát na svůj vzhled. V rozhlase to neplatí. Tlustý nebo škaredý, důležitý je hlas a navíc tady nemáte čas na krok zpátky ani na složitou myšlenku. No tak, upřímně, já ze sebe hodně složitých myšlenek nedostanu. Moc toho nevím, a tak si ani na nic velkého nehraju. A rozhlasovým posluchačům nejspíš takový projev nevadí.

O čem byste nemohl psát, točit reportáž?
Nebaví mě reportáže o zločinech spáchaných na dětech. To je asi nejsmutnější téma. Ale není to jenom můj názor. Když se bavím s lidmi z kriminálky, z oddělení vražd, tak i policisté jsou tátové od rodin a takové případy jim nedělají radost.

Pořady naživo jsou velkým adrenalinovým sportem. Kdy vám bylo při tomto „sportu“ velmi těžko?
Když mi odešel hlas. To prostě v krku vyschne, je tam takový pomyslný smirkový papír a hlas nikde. Pustíte písničku a honem se napijete vody a modlíte se, aby se to neopakovalo. A v nejméně vhodné chvíli se to stejně opakuje.....

Kromě dechovky a kriminality připravujete v rozhlase také pořady jako Chaloupka strýčka Artura o chataření a chalupaření či pořad o pěstitelství, chovatelství, sběratelství s názvem Hobby magazín. Jaká je ta vaše „chaloupka“ a vaše hobby?
Mě zajímají řemesla. Kutilové, profesionálové, to je jedno. Jsem vděčný, když můžu jít natáčet s mikrofonem do nějaké továrničky, do výrobny. Člověk pak vidí, jak se to dělá. Doma mám svou dílnu. Opravuji si tam, co můžu, třeba starou motorku, auto, dělám, co je na domě potřeba, mám včely a s tím je spousta stolařské práce od výroby úlů až po rámky. Letos se mi konečně po deseti letech podařilo vyrobit z odrůdy Neronet, to je barvířka, co mi roste kolem domu, vlastní dobré suché víno. Na to jsem hrdý. Jsem konečně ostravský vinař.

Tvrdíte o sobě, že jste vetešník. Co si pod tím představit? Jaký máte „nejcennější“ vetešnický skvost?
Vetešník je ten, co má doma spoustu řekněme nádherných a nepotřebných skvostů. Jenže víte, jak to je, přijde den, kdy se i ta nejméně důležitá veteš může hodit. Mám tam třeba několik starých šicích strojů a plno různých železných profilů, kousky dřeva, protože co kdyby..... A nepřejte si vidět tu hromadu různých šroubků a vrutů, matiček. Za vším stojí můj tchán Štefan, ten je ještě důkladnější vetešník. Jenže loni jsem musel vyměnit ložiska kol přívěsného vozíku. Sáhl jsem do tchánova pytlíku s nejrůznějšími ložisky a představte si, byla tam a navíc úplně zadarmo.

Chtěl byste si jednou sestrojit vznášedlo. Kam byste se vznášel?
Tohle zkuste říci před mou ženou Evou. Ta by vás hnala. Už jsme se o tom bavili doma několikrát a marně. Z matčiny strany patřím do rodiny leteckých nadšenců a tam už těch pádů z výšky, a to i tragických, bylo víc. Já bych vznášedlo chtěl. Létal bych si jen tak Poodřím a užíval si světa. Třeba se k tomu jednou dostanu.

Když se řekne dětství, co se vám vybaví?
Já mám pocit, že mi to dětství ještě neodeznělo. Jasně, příští rok je mi padesát. Dokonce se bojím, že si třeba v práci všimnou, že jsem duší pořád malý kluk. Mým dětem jsem například kupoval autíčka na ovládání, abych si s nimi mohl taky hrát. Vzduchovku a luk, abych si taky zastřílel. Mám psa, protože když jsem byl malý, tak jsem ho neměl. Doma v bytě jsme neměli dílnu, a já chtěl něco dělat. Teď dílnu mám. Tak si ty sny z dětství právě dopřávám.

Čím jste chtěl být jako dítě?
Jako většina kluků. Popelářem, protože se vozili na autě vzadu na stupátku. To jsem jim záviděl.

Koho obdivujete?
Josefa Kobra. Zmizel ze světa v roce 1999 a chybí mi jeho přirozený humor. Mám rád také Felixe Holzmanna, ale Josef Kobr vede.

Je něco, co neumíte, ale co byste se chtěl naučit?
Teď bych chtěl být rekvalifikovaným kominíkem, sklenářem, kovářem, stolařem, chtěl bych mít statek, velkou stodolu, kozy a ovce, krávy a koně. Já bych toho chtěl…

Co byste rád udělal, ale neustále to odkládáte na neurčito?
Jednou si postavím velký včelařský vůz, budu tam mít malou cimřičku a v ní gauč. Kolem budou létat včelky a já tam budu chodit, v tom jejich bzukotu, odpočívat. Včelaření je nádherný koníček.

Jaký dárek, který jste kdy dostal, vám udělal největší radost?
Když mi táta s mámou koupili v roce 1977 novou mistrovskou trumpetu Amati. Dostal jsem s tím i kousek zodpovědnosti a když můj mladší kluk začal hrát na pozoun a bylo vidět, že ho to baví, tak jsme šli koupit také pro něj mistrovský nástroj. Třeba to jednou zase on udělá svým dětem.

Umíte vařit? Pokud ano, co?
Když není žena doma, tak synové automaticky očekávají, s trochou pohrdání, moji česnekačku. Prý nic jiného neumím. Není to pravda, když je nouze, vařím, co se dá. Nacpu do toho hrnce všechno, co mám rád. Takže vlastně vařit umím. Němci také dělají ten svůj „Eintopf“ a nikdo jim to nevyčítá.

Co a koho byste si vzal na pustý ostrov?
Jako všichni kluci, nůž a sekeru, jehlu a niť a manželku, aby si konečně užila moře.

Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se v životě řídíte?
Snažím se k ostatním chovat jako Rychlé šípy. Poctivě. Někdy ale mám dojem, že patřím do jiného století.

Co vás v poslední době trápí a co naopak těší?
Mám trochu obavy z budoucnosti, protože nevím, co bude a jaké to bude. Na druhé straně mám radost ze současnosti, že to je takové, jaké to je. Mám se dobře.

Malý zpovědník

VIZITKA