Po skončení druhé světové války se naplno oddal divadlu, které začal hrát už v Terezíně. Profesně působil i v rozhlase jako moderátor a šéfredaktor. Bezprostředně po válce získal krátké angažmá na oblastních scénách ve Slaném a Písku. V padesátých letech se usídlil v Krajském oblastním divadle České Budějovice, kde měl jedinečnou možnost excelovat i v Shakespearových hrách (pod taktovkou režiséra Karla Konstatina ve hře Mnoho povyku pro nic nebo jako Osrik v Hamletovi Miroslava Macháčka).

Od roku 1956 patřil Luděk Eliáš ke kmenovým hercům a režisérům ostravského Divadla Petra Bezruče, v šedesátých letech zde po čtyři roky vykonával funkci ředitele.

Luděk Eliáš je přes svůj požehnaný věk stále nesmírně činorodý, pravidelně navštěvuje besedy a ochotně jako pamětník sdílí své zážitky z doby války i pohnutých dnů srpna 1968 a následné normalizace. S námi rozmlouval v duchu rozverném, tak, jak se k letnímu divadlu sluší a patří.

V rozhovoru pro Pamět národa jste uvedl: „Druhý třetí den v Osvětimi jsme pochopili, že Terezín byla procházka růžovým sadem." Nic z toho si dnes nedokážeme ani v nejhorších snech domyslet. Přesto všechno jste se dokázali v Terezíně semknout a budovat svoji sílu a energii také prostřednictvím Terezínského divadla. Můžeme vás poprosit o krátkou vzpomínku na tuto zkušenost?

Když jsem do Terezína přišel, ještě mi nebylo devatenáct let. O ničem, ani o divadle, jsem neměl větší povědomí, nežli má kluk. Měl jsem však rád vždy poezii a bavilo mě přednášet. A nejen to, byla to určitá možnost prokazovat těm, co nás považovali za lidský plevel, že to tak není. Byl jsem velice rád, že jsem se mohl zapojit do recitování. U škrábání zaschlých hrnců v kuchyni jsem mohl poznat profesionály a lidi, kteří mají dodnes můj obdiv. Já jsem prožil Terezín skrze divadlo, pro mě to nebylo nic strašného. To, co přišlo poté, bylo mnohonásobně horší.

Shodneme se na tom, že jsme dnes oba dorazili za příjemným divadelním zážitkem, a tak rovnou přesedláme na Shakespeara. Když se řekne Shakespeare, jaké jsou vaše první asociace?

Napadá mě celá řada titulů, Mnoho povyku pro nic, Hamlet, Veselé paničky Windsorské a další. A pak také řádka emocí, to záleží na jednotlivých představeních. Jsou představení, která způsobují radost, ale také představení, která přináší zklamání, za což samozřejmě nemůže Shakespeare. Velkou hodnotou je to, že u Shakespeara si každý najde to své.

Jak vzpomínáte na své působení v roli ředitele ostravského Divadla Petra Bezruče? Byla to vskutku slavná éra. Chtěla tehdy mladá progresivní herecká generace hrát Shakespeara?

Já na toto období nevzpomínám nějak zvlášť radostně, přestože tady byla velmi dobrá parta. Hrála zde celá řada vynikajících herců, kteří později vytvořili v Praze Činoherní klub. Co však nebylo v pořádku? Rozpor, co od divadla očekávalo publikum a co na straně druhé stranický výbor! Člověk, který měl na divadle cokoli realizovat, tedy ten, co byl takříkajíc mezi mlýnskými kameny, to neměl jednoduché. Mládež tenkrát neměla nic proti Shakespearovi, vyhledávala a chtěla témata, která je zajímala a pomáhala jim témata řešit. Stranické vedení na radnicích očekávalo velmi jasně vyřčený politický názor. Tomuto kontrastu se velmi těžko vyhovovalo. A já jsem právě proto po čtyřech letech dal výpověď, která nebyla výborem přijata. Úkolem bylo najít vhodného nástupce. Nakonec se mi podařilo najít Sašu Lichého, který divadlo řídil několik let. A když jsem byl později odevšad odejit, právě Saša mi poskytl angažmá. Divadlo je pro mě ztělesněním přátelství a mravních hodnot.

Jak se vám líbí koncept Letních shakespearovských her, díky nimž mají diváci možnost i v letní sezoně navštěvovat tak unikátní představení?

Líbí se mi moc, každý ročník se alespoň jednoho představení zúčastním. Je to pro nás velká událost. I dnes jsem tu se svojí rodinou, s dcerou, která hraje v hradeckém divadle, ona je Romeova kolegyně. Představení v přírodě má své plusy i minusy. Největším minusem je počasí, může přijít několik oblaků a zkropit diváky. To je ta stinná stránka věci. Ale na druhou stranu, ta atmosféra publika v přírodě a neomezený prostor jsou velkým plusem.

Jste pravidelným hostem Letních shakespearovských slavností?

Každý rok tu alespoň jednou jsem, já totiž léto trávím mimo Ostravu, ale i tak mi stojí za to přijet sem.

Vzpomenete si, kolikrát jste za svůj život zhlédl představení Romeo a Julie? Případně ve kterých divadlech?

Rozhodně si nevzpomenu, já jsem prošel několik divadel, Romea a Julii jsem zažil jako divák, jako člen souboru, nikdy jsem však v této tragédii nehrál, neboť mi byly obvykle souzeny typově jiné role.

Sama jsem vystudovala literární teorii a od dob studií jsem tak nějak poznamenaná, kdykoli se chystám na nějaké autorské čtení, pročítám si knihu, do které si značím různé podněty i kritiku. A na čtení přicházím dokonale připravena. Máte to stejně tak, když vyrážíte na představení?

Ta otázka přišla pozdě, naposledy jsem stál na divadle před dvaatřiceti lety, od svých šedesáti let jsem toho moc nenahrál. Jsem aktivním divákem Divadla Petra Bezruče. Jsem rád, že jedno z mých dětí nese v naší rodině hereckou pochodeň. Teoreticky se nijak zvlášť nepřipravuji. Divadlo je můj život, na který se nechci připravovat jako do školy.

Po zhlédnutí představení Romeo a Julie od SKUTRu jsem podotkla, že to je prostě SKUTR. Znáte tento divadelní tandem a co od představení očekáváte?

Neznám, a právě proto se velmi těším, nejen na umělecké vyjádření, ale i na opětovné setkání s Romeem a Julií. Jsem zvědav, jak to vidí dnešní mladá režisérská dvojice.

Chtěl byste vzkázat něco ostravskému publiku?

Ano, chtěl bych všechny čtenáře pozvat na slavnosti. I když letos inscenaci Romeo a Julie už nestihnou, stále mají několik příležitostí přijít si pro zážitek. Z dob minulých mohu s čistým srdcem říci, že se vyplatí zajít si na jakékoli představení, protože já sám jsem nikdy z hradu neodcházel zklamaný.

Jitřenka Navrátilová