Letos dvaasedmdesátiletý Günter Motýl, neuvěřitelně vitální básník, spisovatel a novinář, má za sebou dosti dramatický život. Rodák z Petřkovic publikoval poezii a prózu už v šedesátých letech časopisecky.

Moc už se těšil v roce 1969 na svůj knižní debut v podobě sbírky básní nazvané Slova, kterou mu k vydání v nakladatelství Mladá fronta připravil Petr Kabeš, už ale vyjít nesměla… Její autor po vyhazovu z novin v Plzni pracoval od roku 1970 jako dělník na stavbách a v Nové huti v Ostravě.

Koncem osmdesátých let krátce pracoval jako redaktor Svobodného slova. V letech 1991 až 1996 působil v redakci Lidových novin a poté, až dodneška, působí v redakci Regionu a regionálního Deníku v Opavě a Ostravě. V roce 1982 vydal jako samizdat sbírku Kratinky.

Kniha veršů Ještě tak aby oči slzely je členěna do čtyř kapitol O ptaní, Co je za domem, Kratinky a Je nebe, peklo? V každé z nich básník pracuje s minimem slov, v nichž reflektuje nejenom svoji životní situaci, ale také vede filozofický dialog se svým okolím, se světem, nezapře v sobě ani lyrika, okouzleného láskou a ženskou bytostí. Jeho obrazy nejsou přímočaré, jsou tvořeny křehce, čtenář má možnost domýšlet, někdy nevyřčené…

Autor pracuje se symboly. Možná trochu nostalgicky působící verše rozhodně ale nevedou k depresi. Je v nich lidské poznání ne vždy snadno prožitého života… Útlá knížečka Güntera Motýla stojí ale rozhodně za přečtení.