Akademický malíř Martin Pawera, rodák z Poličky, žije a tvoří už řadu let ve Frýdku-Místku. Absolvent pražské Akademie výtvarných umění v ateliéru profesora Karla Součka se ve své tvorbě zaměřuje především na rozměrná plátna s figurální tematikou. Umělec umí velmi sugestivně a s patřičnou noblesou rozehrát na svých obrazech velký koncert postav a barev.

Martin Pawera Zdroj: Archiv Martina Pawery„Malíř je okouzlen proroky všedního dne. Je to jeho svět, skrytý za mušelínovou záclonou, kterou poodhrnul před lety, právě na Akademii výtvarných umění…," charakterizoval Pawerovy obrazy před časem Boris Jirků, vysokoškolský profesor a známý umělec. Martin Pawera se v září představil se svou výtvarnou tvorbou na výstavě v galerii Artifact na Orchard Street v Manhattanu. To byl také důvod našeho setkání, když se vrátil ze svého třítýdenního pobytu v New Yorku.

Čím jste se v New Yorku prezentoval?

Vystavil jsem dvanáct rozměrnějších obrazů s figurální tematikou. Bohužel, ve smlouvě byla podmínka, že instalaci výstavy připraví galerie sama, takže jsem do toho nemohl moc mluvit, takže mi trošku „rozbili" některé mé diptychy či triptychy. Ale nakonec jsem byl velmi potěšen, že výstava měla poměrně velký úspěch a dostal jsem další nabídky do budoucna, a zpráva o výstavě vyšla také v prestižních novinách. A co si mohu v tomto směru více přát, a navíc v New Yorku…

V zámoří jste byl poprvé. New York je světové centrum umění. Jak na vás zapůsobil?

New York mě doslova okouzlil. Je nesmírně inspirativní. Letěl jsem tam doslova s malou dušičkou. A potkal jsem tam samé krásné a příjemné lidi, kteří mi vždy ochotně pomohli, když jsem něco potřeboval. A to podotýkám, že hovorovou angličtinu nijak zvláště neovládám, lépe se orientuji v její psané podobně. Člověk se tam ale vždy rukama i nohama dobře domluví, raději sám, než když za vás mluví někdo cizí.

Oslovila vás architektura města?

Zamiloval jsem si už před časem Benátky a nyní k nim přibyl i New York. Toto město, založené v 17. století má velmi citlivé urbanisty, starší bohatě zdobené mrakodrapy jsou úžasně sladěny s novými moderními skleněnými věžemi, a když se do toho opře slunce, je to úžasný pohled, když si ho prohlížíte třeba z Ellis Islandu, tak to jsou pro mě svým způsobem také Benátky, ale samozřejmě že jiným způsobem. Všichni se smáli, když jsem New York přirovnával k Benátkám, ale je tam také hodně vody a fontán. Jsem moc rád, že jsem si New York mohl také obeplout.

A zklamalo vás něco?

Nedá se říci, že by mě něco zklamalo. Mnoho věcí tam funguje jinak než u nás. A myslím si, že lidé tam méně „kecají" a více dělají. Pracovně jsou určitě více vytížení než my, pořád někam spěchají, ale neviděl jsem, že by byl někdo v obličeji nazlobený či agresivní. Různé negativní řeči o amerických policistech, které někdy v některých našich médiích slyšíme, zavrhuji. Samozřejmě že mají své pravomoci, a když má někdo zbraň nebo je pod vlivem drog, tak s těmito lidmi jedná policie samozřejmě tvrdě, což je ale podle mého názoru správné. Jinak můžete za americkým policistou přijít, je jak jsem se sám mohl přesvědčit vstřícný a vždy se snaží vám maximálně pomoci. Skoro každý americký policista je vysoký, téměř dva metry pořádně udělaný chlap, což už samo o sobě budí respekt. Lidé jsou přátelští, neobtěžují vás. V Central Parku je třeba samozřejmostí, že si mladí lidé přivezou odněkud velký klavír a muzicírují, prostě pohoda.

Vnímal jste tamní současné umělecké trendy, zejména ve výtvarném umění?

Pohyboval jsem se spíše v uměleckých institucích, kde jsem viděl starší umění. V Metropolitním muzeu jsem viděl krásné sbírky evropského i amerického umění. Byl jsem také v Chelsee, navštívil jsme Guggenheimovo muzeum, ale i řadu dalších galerií a muzeí. Pro sebe jsem si tam objevil několik autorů, například dílo malíře Harta Bentona, který byl příslušníkem uměleckého směru zvaného americký regionalismus a vytvářel realistické obrazy ze všedního života amerického venkova. Pravda je, že mě zarazily některé současné instalace, ale souběžně s tím je v kurzu také závěsné umění figurální kompozice, portréty, krajiny. Některé modernější instalace jsou laděné hodně depresivně. A i v New Yorku jsem si několikrát uvědomil, že svět není zase až tak škaredý, že bych měl mít z něho onu depresi. Rozhodně v New Yorku jsem ji neměl. Právě naopak, je to velmi krásné město.

Ne každý umělec z České republiky dostane šanci vystavovat v New Yorku. Vám se to podařilo. Jak to vnímáte?

Zpočátku to bylo příjemné, ale později jsem si uvědomil, že to pro Evropana, respektive Čecha, tam vystavovat asi zase tak jednoduché není. Bylo to v okamžiku, kdy jsem si v Chelsee vytipoval jednu galerii, přišel za galeristou a zeptal se, zda bych mohl v jeho galerii v budoucnu vystavovat. Chtěl jsem mu ukázat své portfolio, ale pan galerista prohlásil: „Lituji, ale galerie je pouze pro americké výtvarníky." Pokud nejste rodilý Američan, musíte mít to štěstí, aby si vás vybrali.

Přivezl jste si nějaké náměty či nápady pro svá nová plátna?

Ano, dokonce už první noc v New Yorku, když jsem se díval na ulici přes žaluzie z pokoje, kde jsem byl ubytovaný. Mám totiž doma rozdělaný triptych nazvaný Pruhovaný svět, což má být také určitý pohled na svět přes žaluzii, takže něco v daném okamžiku zafungovalo a snad se mi to podaří brzy dokončit. Jinak jsem si samozřejmě přivezl studie lidí, skici a poznámky, včetně zdánlivě drobných detailů, které jsem tam postřehl třeba v architektuře nebo na první pohled v banálních věcech, jako můžou být třeba hydrant či mosazná zarážka ve dveřích ve tvaru květiny.

Mohl byste v New Yorku žít natrvalo?

Ano, kdyby mi bylo třicet, neměl bych tady žádné kamarády ani další závazky a své žáky v Základní umělecké škole Bohuslava Martinů v Havířově, a měl namalovaných tolik obrazů, jako mám teď, ve svých pomalu čtyřiašedesáti letech. Ale protože všechno je jinak, tak jsem se vrátil domů, ale do New Yorku bych se chtěl ještě jednou podívat a znovu vystavovat.