Jak Woodman vnímá všechna tato výročí a co chystá do dalších let a jak ho v závěru roku zasáhla jedna velmi smutná zpráva? Nejen to prozradil v rozhovoru pro Deník.

Půlstoletí, čtvrtstoletí, dekáda. Co s vámi dělají tato výročí takhle pohromadě?

Člověk si sedne a zamyslí se nad jednotlivými kapitolami svého života. Myslím si, že když se podívám dozadu, tak mám čistý štít, to je první věc, která mě zajímá. Vždycky jsem se snažil s lidmi vycházet, a to i s těmi, se kterými jsme se třeba i občas pohádali, ať už v kapele, v životě nebo krátce i v politice. Nemám pocit, že bych někomu ublížil, a to je pro mě nejdůležitější.

Pojďme se tedy vrátit pár let v čase. Jak vlastně vznikl Rock & Roll Band Marcela Woodmana?

Nápad vznikl na konci roku 1989 někdy před Vánoci s tím, že když se konečně prolomily ledy, tak by se měl udělat na tu počest takový americký ples. My jsme tehdy byli všichni rockeři a hráli jsme v různých ostravských kapelách. Dohodli jsme se v Pustkovci v hospodě U Mamy, kde byl sál, že dáme dohromady kapelu a zahrajeme tam. Začali jsme s klukama spolu cvičit a za dva měsíce jsme měli na ten ples připravených kolem padesáti písniček. Bylo nás dohromady asi deset, vzali jsme si stará károvaná saka a vystoupili na začátku roku 1990 takto poprvé společně před lidmi. Bylo to dobré, všichni se bavili, mělo to švih, a tak jsme si říkali, že když máme tolik věcí nacvičených, tak v tom můžeme pokračovat.

Co tedy bylo dál?

Byl druhý třetí ples a najednou se to rozjelo, protože se živá hudba vrátila do hospůdek a klubů. My jsme s tím naším repertoárem začali objíždět republiku. Zlepšili jsme kostýmy tak, abychom je měli všichni stejné, popularita šla nahoru. Natočili jsme první desku a v roce 1995 nás Karel Šíp pozval do pořadu Fotbalista roku. Od té doby se to rozjelo i televizním směrem.

Máte u nás se svým rokenrolovým stylem vůbec nějakou konkurenci?

Pár kapel takto hraje, ale v tak velkém počtu lidí nikdo. U nás je s tímto stylem těžké prorazit. My jsme díky tomu prvnímu pořadu měli štěstí, pak už nás do televize brali pravidelně a občas ještě berou, ale samozřejmě doba se mění.

Takže vrchol byl v druhé půlce devadesátých let? Kolik toho odehrajete v současnosti?

Pořád se držíme kolem padesáti až šedesáti koncertů ročně. Vrchol byl přes sedmdesát, což bylo někdy kolem roku 2005, kdy jsme jezdili i do Polska, hráli jsme dokonce jako předkapela na koncertu Little Richarda v pražské Lucerně, což byl pro mě asi ten úplný vrchol. Samozřejmě jsme hráli i před mnoha tisíci lidmi v Rusku či Polsku, ale přece jen to spojení s Little Richardem bylo pro mě nejvíc.

V souvislosti s vaší kapelou vás ale bohužel v závěru roku potkala i jedna velmi smutná událost…

Bohužel, konec tohoto roku pro mě i ostatní chlapce z kapely byl velice smutný. V pondělí 7. prosince nás náhle opustil zákládající člen, basista a grafik kapely Radis Legut. Pro mě to byl člověk, se kterým jsem pracoval těch pětadvacet let skoro denně. Každý detail klubu Garage, naše loga, obaly CD to vše byla jeho práce. Strašně mi chybí a bude těžké najít náhradu. Ale co se dá dělat? „Radisku, ať se ti v rokenrolovém nebi daří!"

Před deseti lety jste získali svou domovskou scénu ve zmíněném ostravském klubu Garage, který jste otevřel. Neměli jste snad v té době už kde hrát?

Ne, tak to nebylo. My jsme si ten sál v Martinově pronajímali od masokombinátu už od roku 1992 na ty naše rokenrolové plesy. To prostředí jsme tedy velice dobře znali, a když došlo k tomu, že martinovský masokombinát zkrachoval, tak jsme dostali nabídku ke koupi toho sálu. Byl jsem tehdy dost na vážkách, ale nakonec jsem do toho šel. Vůbec jsem však nepočítal, že to jednou bude moje hlavní činnost. Postupně jsem zjistil, že organizace v klubu je to, co mě nejvíce naplňuje. Práce kolem kultury a kolem produkce je ta pozice, která je mému srdci nejblíže.

Jak se v dnešní době daří táhnout klub s kapacitou zhruba tisíc lidí? Co se za těch deset let změnilo?

Myslím si, že si Garáž našla mezi ostravskými kluby své pevné místo. Svědčí o tom návštěvy, které zde chodí a za které děkujeme. Snažíme se neustále zlepšovat, ať mají návštěvníci dostatečný komfort, vylepšili jsme i zvuk, světla, akustiku. Tyhle věci se neustále vyvíjí a řeší.

Co je naopak z vašeho pohledu v této oblasti problematické?

Ostravská klubová scéna má podle mě jednu velkou smůlu. A to tu, že zde existují postkomunistické kulturní domy, které berou velké peníze na dotacích, za které by měly dělat spíše okrajovou kulturu, která takovou podporu potřebuje. Ale oni dělají komerční akce, pronajímají prostory firmám, pořádají dvakrát přeplacené koncerty, než za ně můžeme zaplatit my, a nikomu to nevadí. To je špatně. Startovní čára není nastavená pro všechny stejně, klasické kluby ve městě to staví do nevýhody.

Přesto mi přijde, že v Ostravě dobře funguje mnoho hudebních klubů a že nabídka koncertů a dalších vystoupení je díky tomu ve městě velmi pestrá.

Zeptejme se ale, kolik všechny tyto kluby vydělávají. Devadesát procent lidí to dělá srdcem, protože je to baví, ale finančně je to na hraně. Já jsem rád, že tady ty kluby jsou, že je zde konkurence. Čím je větší, tím je to lepší. Ale jak říkám, není zde rovné postavení pro všechny. Kdyby se kulturáky staraly jen o programy pro děti a důchodce, tak by to bylo super. Každopádně jsem ale rád, že kulturní scéna v Ostravě je na vysoké úrovni, že tady jezdí kvalitní kapely jak z Čech, tak Slovenska i dalších zemí. Není to jednoduché, všechno je o rozpočtu. Musíme si předem spočítat, kolik musí přijít lidí, aby se to zaplatilo. Ale lidi naštěstí chodí.

Co dalšího kromě pořádání koncertů děláte pro to, abyste se na scéně udrželi?

Rozšířili jsme se o restauraci, pak jsme přidali vlastní minipivovar, pořád to jde dál. Říkal jsem si, že už bych se na to mohl vykašlat a dát si pauzu, ale já to asi neumím. Důležité je, že tady pracujeme celá rodina, bez nich by to nešlo. Nevadí jim, že jdou ve tři hodiny ráno spát, tak to je. Každý si může vybrat, co chce dneska dělat. My jsme si vybrali tuhle cestu, ze které bych řekl, že už není návratu, ale zatím nás to všechny baví.

Poslední náš plán je přístavba hotelu, který když všechno dobře vyjde, tak by mohl být do příštích prázdnin hotový. Bude vypadat v duchu retro garáže, každý pokoj bude jiný. Kapacitu plánujeme na 56 lůžek, aby se zde vlezl zájezdový autobus. To je poslední, co nám chybí, aby kapely a další hosté z větší dálky nemuseli po skončení akce odjíždět za ubytováním někam daleko.

V Garage klubu jste měli i spoustu kapel zvučných jmen. Který koncert řadíte nejvýš?

Když se nám zde podaří dostat kapely, které jsme kdysi považovali za nejlepší na světě, tak to považuju za splněné sny. Když jsme v Martinově měli třeba koncerty Uriah Heep nebo The Sweet, které bývaly v top světových hitparádách na prvních místech, tak jsem si říkal, že kdyby mi někdo řekl před dvaceti lety, že u nás budou hrát, tak mu odpovím, že je úplný blázen. Z toho mám asi největší radost. Ale dalších dobrých zahraničních kapel jsme tu měli mnohem více.

Když jsme u toho bilancování a splněných snů jaký byste si ještě chtěl v hudební branži splnit?

Největší můj sen je AC/DC. Vím, co oni stojí, ale možná třeba za pět let rádi přijedou, uvidíme. Z těch snů, co by se daly spíš uskutečnit, to jsou koncerty kapel Status Quo nebo Motörhead. Takže uvidíme, co se z toho povede. Také bych se chtěl více věnovat produkci začínajících kapel, ale vím, že to není jednoduché, protože těm mladým chybí pokora.

Byl jsem nedávno v Anglii na akci, kde agentury nabízely kapely, a viděl jsem tam spoustu anglických kapel, které výborně hrály a i všechno ostatní kolem fungovalo dokonale. Šlo vidět, že tam naslouchají tomu, když jim chce někdo zkušenější něco říct. Ale třeba se i to u nás časem zlepší.