VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Markéta Hejkalová: Ostrava se stala mým oblíbeným městem

/ROZHOVOR/ Markéta Hejkalová, spisovatelka, překladatelka a vydavatelka v jedné osobě, představí 14. listopadu v ostravském Knihcentru svoji novou knihu. Bude to román nazvaný Měj mě rád/a.  

7.11.2017
SDÍLEJ:

Markéta Hejkalová Foto: archiv

Markéta Hejkalová je současně místopředsedkyní Českého centra mezinárodního PEN klubu. Je autorkou řady románů (Vždycky jedna noc, Slepičí lásky, Kouzelník z Pekingu, Důkazy jejího života, Andělé dne a noci, Rudé paprsky severního slunce a dalších), přeložila řadu knížek z finštiny, ve druhé polovině devadesátých let minulého století byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku.

V Ostravě stála před několika lety u zrodu knižního veletrhu a toto město se stalo jejím oblíbeným, kam se ráda vrací…

Kde a kdy se přesně zrodil nápad na váš zatím poslední román Měj mě rád/a, který představíte v Ostravě?

Úplně přesně na den to asi neřeknu, ale bylo to na konci října roku 2013 na Kadeřavci u Turnova. V dětství jsem tam trávila každé prázdniny u příbuzných, a teď jsem se vrátila se svými třemi malými neteřemi na podzimní prázdniny. Z chalupy je penzion, ale majitele zajímá, jak se tam žilo dřív, a v pokojích mají staré fotografie. A na jedné té fotografii z počátku dvacátého století jsou tři holčičky (jedna z nich moje babička), které se důvěřivě, zvědavě a naivně usmívají, těší se na život, který je čeká. A ty moje tři malé neteře si starou fotografii prohlížely zrovna tak důvěřivě, zvědavě a naivně. A v tom okamžiku mě napadlo napsat o jejich životě začít u holčiček ze začátku dvacátého století a skončit u těch současných. Je to román delší než století, jak avizujete své nové dílo, v němž vystupují skutečné i fiktivní postavy.

Jde tedy o nějakou ságu či kroniku anebo velkou milostnou epiku nějaké známé postavy?

Je to román-řeka (poněkud neskromně cituji charakteristiku redaktora), v jejímž proudu se prolínají osudy čtyř hlavních postav. Dvě jsou skutečné: vdova po Reinhardu Heydrichovi Lina, která se v pozdějším životě vdala do Finska, a nechvalně známý komunistický prokurátor Karel Čížek. A dvě postavy, pro mě nejmilejší a nejdůležitější, jsou vymyšlené holčičky (a později dívky a ženy) Johanka a Tereza a jejich zdánlivě obyčejné životy lásky, manželství, děti, zrady, radosti, smutky… Zdánlivě proto, že žádný život a žádný den není podle mě obyčejný, každý má svou barvu a své kouzlo, každý den se rozhodujeme mezi dobrem a zlem, nejenom v dramatických dějinných okamžicích.

Ale každý čtenář může číst román po svém. Třeba jako dlouhý řetěz milostných příběhů, nebo naopak jako napínavý příběh o zasahování politiky do každodenního života a pokusech řídit svět.

Jaký prostor v něm mají historické události naší země, pokud se odehrává u nás?

Román se odehrává hlavně u nás, tedy v Česku, a částečně také ve Finsku, v bývalé Jugoslávii, ve Vídni a v Německu. Historické události v něm roli hrají, ale stojí spíš v pozadí, nechtěla jsem napsat beletrizovanou učebnici historie. Nepsala jsem tedy, co mé postavy dělaly například 15. března 1939, 25. února 1948, 21. srpna 1968 ani 17. listopadu 1989, i když všechny tyhle mezníky jejich osudy samozřejmě ovlivnily, v některých případech hodně výrazně a hodně tragicky. Ale prvořadé pro mě jsou lidské životy a příběhy. Ty žijeme v čase, který je nám vyměřen, nemůžeme si vybrat dobu, v níž bychom chtěli žít, odsunout život „na potom“, na lepší časy.

Jak dlouho jste ho psala a co bylo při jeho psaní nejtěžší?

Román jsem psala čtyři roky. Je to taky moje aspoň zatím nejobsáhlejší (376 stran) a pro mě nejdůležitější kniha (a doufám, že bude důležitá i pro čtenáře). Začíná roku 1902 a končí roku 2017, a pro mě bylo těžké „uhlídat“ všechna ta data například jedna postava se učila na maturitu, a já jsem až při posledním čtení zjistila, že už jí je přes dvacet, jiná zase naříkala, že se bojí důchodu, a přitom jí bylo teprve padesát… Takové zdánlivě drobné detaily, a pak také ověřování různých historických reáliích, například jak se mluvilo v Bosně na začátku dvacátého století srbsky, nebo srbochorvatsky?

Jak jste se „vyrovnala“ se zápornými postavami, které v románu vystupují?

Právě, ještě těžší (ale zároveň hodně zajímavé) pro mě asi bylo „vžít se“ do těchto hodně záporných postav, třeba právě do Heydricha (i když ten se v textu spíš jen mihne, konkrétně opilý usne a chrápe), nebo prokurátora Čížka. Nechtěla jsem ho vylíčit schematicky, jako odsouzeníhodnou stvůru i když stvůra byl, v padesátých letech dělal hrozné věci , ale snažila jsem se pro jeho chování najít ne omluvu, ale motiv, vysvětlení.

Prý vás téma, o kterém píšete, v době psaní úplně pohltilo…

To je pravda, ony čtyři roky jsem žila spíš ve svém románu a s jeho postavami než v reálném světě. Občas jsem si připadala jako člověk, který někam přijde na návštěvu, ale je roztržitý, nevnímá, co se kolem něj děje a vlastně by chtěl být někde jinde. A trochu podobně to bylo se mnou: pořád jsem myslela na své postavy, co se s nimi stane, co udělají zítra a co pozítří… A taky jsem se s nimi obtížně loučila. Když jsem konečně udělala poslední korekturu a text odešel do tiskárny, na jedné straně se mi sice ulevilo, ale na druhou jsem cítila smutek a prázdnotu, skoro jako když ze života zmizí někdo blízký. 

Jste místopředsedkyní Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Jakou problematikou se v něm momentálně zabýváte?

Světový PEN klub bude za několik let slavit sténarozeniny, vznikl v roce 1921, a český PEN klub jen o pár let později, v roce 1925. V době svého vzniku působil opravdu jako anglický klub, prostor pro setkávání spisovatelů z celého světa, ale v současné době hraje čím dál větší roli obrana svobody slova v těch zemích, kde je porušována a kde jsou spisovatelé pronásledováni kvůli svým textům například v Číně, V Rusku a některých zemích bývalého Sovětského svazu, v Turecku… Píšeme petice, vydáváme jejich texty, informujeme o nich českou veřejnost. Český PEN klub naposledy protestoval letos v srpnu proti výrokům Andreje Babiše, stíhaného kvůli dotačním podvodům. Ten přirovnal svou situaci k padesátým letům, a to je podle nás (tedy PEN klubu) nesrovnatelné: v padesátých letech byli spisovatelé odsuzováni na mnoho let do žaláře jenom proto, že ve svých knihách neoslavovali komunismus. A vlastně PEN klub hraje určitou roli i v mém románu a pronásledování spisovatelů v padesátých letech také. 

Ostrava se prý stala vaším oblíbeným městem. Před několika lety jste zde založila Knižní veletrh. Nyní už ale na něm pouze hostujete. Proč?

Odpověď je jednoduchá: všechno se stihnout nedá. A ostravský knižní veletrh mě už nepotřebuje. Dvě skvělé mladé manažerky z Černé louky (nejdřív Katrin Tomanová a teď Věra Thiemlová) se o něj starají přinejmenším stejně dobře jako já. Ale já na veletrh jezdím jako vystavovatelka a vždycky se na tři březnové dny v Ostravě moc těším.

Vedle psaní je vaší velkou láskou finská literatura, vždyť sama z finštiny také překládáte. Můžeme se těšit v této oblasti na nějakou novinku, kterou připravujete coby překladatelka?

V poslední době jsem věnovala skoro všechny síly románu, na překládání moc času nebylo, ale něco přece jen chystám. Knihu slavného Fina Miky Waltariho Vlak osamělého muže, v níž popisuje cestu Evropou v roce 1928 bylo mu dvacet let a cestoval z Helsinek do Istanbulu. Je to moc krásná a dojímavá knížka, a nedávno jsem se ve Finsku dozvěděla, že nebyla do žádného jiného jazyka přeložena, čeština bude první a možná jediná.

Jak se uživí v dnešní tržní ekonomice autorka, vydavatelka a překladatelka v jedné osobě? Je to moc obtížné?

Záleží na tom, jak se ta autorka jmenuje. Pokud bych se jmenovala třeba J. K. Rowlingová (autorka Harryho Pottera), asi by to nijak těžké nebylo. Já se stejně jako většina autorů živím i jinými věcmi než psaním mimo jiné na Masarykově univerzitě v Brně vedu překladový seminář finštiny, v Havlíčkově Brodě pořádám Podzimní knižní veletrh, překládám. Ale nechci si stěžovat, nemám k tomu důvod. Jsem šťastná, že mám svobodu, že můžu psát a vydávat to, co považuju za důležité…

Autor: Břetislav Uhlář

7.11.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Myslivec na honu poranil dvě ženy

HIP-HOP, electro boogie, break dance. To je svět patnácti chlapců a jedné dívky z taneční školy A.D.S. Company v zadním Přívoze.
19

Protancují se z ostravského ghetta pryč?

Muž obžalovaný z podvodů se vymlouval na rodiče

Byla to past. Lidé dostali krém za korunu, netušili však, že mají zaplatit za členství v drogerijním klubu.

Lyžování podraží, ale jen někde

Beskydy – Více sněžných děl, lepší služby a další novinky. Lyžařské areály finišují s přípravou na novou zimní sezonu. V některých si ale letos milovníci rychlých prkýnek připlatí.

Deset let pro žárlivého Turka, který v Krnově pobodal Egypťana

Ostrava, Krnov - Zraněného muže zachránilo to, že útočníka objal kolem trupu a čekal, až se vyčerpá.

Tento týden představíme prvňáčky ze ZŠ a MŠ Velká Polom

Spolu se začátkem nového školního roku odstartoval ojedinělý projekt Deníku, který má ambice stát se stejně oblíbeným a úspěšným, jako jsou například Miminka - pravidelné série fotografií novorozeňat z českých porodnic.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT