Sólistka baletu Národního divadla moravskoslezského Lucie Skálová převzala nedávno prestižní Cenu Thálie za roli Sakury v inscenaci Poslední samuraj v režii Erika Trottiera.

Jaký je to pocit, získat prestižní Cenu Thálie?

Je to nádherný pocit. Jako bych snila a neprobudila se. Jak už jsem říkala mnohokrát, moc si cením toho, že jsem zrovna já získala tak prestižní cenu.

Kdy jste si poprvé řekla, že se tanec stane vašim povoláním?

Dělala jsem taneční gymnastiku už od svých čtyř let, tanec mě moc bavil a asi ve dvanácti letech jsem řekla rodičům, že bych chtěla studovat tanec. Přihlásili mě tedy na konzervatoř, na kterou jsem úspěšně složila přijímací zkoušky. Potkala jsem tam spoustu úžasných lidí, kteří mi strašně chybí, ale jsme naštěstí pořád v kontaktu, i když už nežijI v Praze. A pak už jsem vlastně ani nepřemýšlela, že bych kdy chtěla dělat něco jiného. Tanec mě provází od útlého mládí a já jsem nikdy nelitovala, že jsem si takto vybrala.

Máte blíže k baletní klasice nebo k modernímu výrazovému tanci?

Určitě je mi blíže moderní tanec. Připadám si víc sama sebou, svobodnější a víc sebevědomější. Tanečník má velkou možnost sebevyjádření, a to se mi na moderním baletu moc líbí.

Cenu Thálie jste získala za „japonskou tematiku". Jak se vám líbí právě tato inscenace, za níž jste byla oceněna?

Inscenaci Posledního samuraje vždycky ráda tančím. Líbí se mi hudba, příběh a celkově celé představení má velký emocionální náboj. Líbí se mi, že v tomto představení mohu využít trošku ze své povahy, jsme si se Sakurou docela podobné. Ona je klidná, mnohdy v sobě své pocity dusí, ale nakonec tu celkovou tíhu nevydrží…

Jaká je Lucie Skálová v soukromí? Na čem „ujíždí", co jí baví?

Lucie ujíždí na čokoládě. Víte, my nemáme moc času na to, co nás ještě baví, tedy mimo tance, a když se ten čas najde, tak raději regenerujeme tělo. Ráda ale cestuji, hraji i všelijaké letní sporty, nejraději se souborem (třeba volejbal nebo tenis), a nebo se jen tak válím u moře a čtu si pěknou knížku, to mám asi nejraději.

Které druhy umění vás ještě přitahují vedle tance?

Hodně mě zajímá antická architektura, vždy jsem cítila, že mě to tam nějak táhne. Často jezdím do Řecka a viděla jsem tam toho spoustu, je to krásné.

Chtěla bych zažít tu dobu, tak snad třeba až někdo vyrobí stroj času…

Máte svůj taneční sen vysněnou roli?

Vysněnou roli ani tak ne. Baví mě záporné role a role, v nichž je dostatek temperamentu a síly. Nikdy ze mě nebude lyrická tanečnice.

Chtěla byste v budoucnu také sama režírovat taneční inscenace či být choreografkou?

Myslím, že na to je potřeba dostatek talentu. Je těžké vytvořit nějaký tanec nebo režírovat baletní představení. Člověk to musí mít pořádně promyšlené a hlavně mít dostatek inspirace a kolem sebe tým nadšených a nadaných tanečníků. Uvidíme, třeba k tomu někdy dospěji.

Plánujete rodinu? Jaký je váš ideál muže?

Rodinu určitě mít chci. Mám moc ráda děti, sama mám mladšího brášku, je mu sedm a zbožňuji ho. Moc často ho nevidím, protože žije s rodiči v Praze. Je fakt, že vydá za dva a je to trošku moje momentální antikoncepce, ale určitě děti plánuji. A můj ideál muže? Takový muž asi neexistuje. Ne, měl by být hodný, tolerantní, sportovně založený, protože hospodského povaleče bych asi nesnesla. A může být i hezký, nebo alespoň mě musí něčím zaujmout.

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout v umění?

Myslím si, že jedné příčky jsem již dosáhla, a jak to bude dál, je ve hvězdách. Chtěla bych dál tančit, doufám, že budu mít i nadále štěstí na kvalitní pedagogy, choreografy a šéfy. Chci bavit diváky, aby z divadla odcházeli příjemně odpočatí a pozitivně naladění z hezkého představení.