Ostrava – Znovu měl v Ostravě úspěch. Pokolikáté už? Roman Dragoun, člen Beatové síně slávy, klávesista, zpěvák a skladatel, je v ní totiž jako doma. „Co mě sem táhne? Vynikající, citlivé publikum, za kterým se hodně rád vracím," říká šestapadesátiletá osobnost české rockové hudby v rozhovoru po koncertě v klubu Parník, ve kterém navíc pokřtil sólové album Piano.

Jak se vám poslouchá, že Roman Dragoun je díky posluchačům Radia Beat členem Beatové síně slávy?

Pěkně, ale jak říkám, světská sláva, polní tráva… Na druhé straně si však myslím, že jsem vytrvalý. Hraju od svých patnácti šestnácti let a pořád. A je jedno, jestli to jsou malé hospůdky, větší sály, občas nějaké narozeniny, tam udělám někomu radost. Nebo i na svatbě jako tajemství či překvapení přikryté ubrusem. Zkrátka chci dělat lidem radost, a proč bych se nepodělil o krásné texty, které mi psal můj tatínek a píše Milan Princ? Takže si myslím, že ta moje muzika má sdělení, které asi zaujme široké publikum od intelektuálů až po dejme tomu dělníky. Zkrátka, myslím si, že mi to společně s muzikou tak nějak drží pohromadě. Navíc mi to dává možnost zahrát si se skvělými lidmi. Tady v Ostravě to byl třeba Michal Žáček, kterého si moc vážím a řadím ho k nádherným muzikantům. Navíc to s ním v Parníku bylo úplně poprvé, a teď z toho mám krásný pocit i já sám.

A co jste říkal na to, když Pavel Kopřiva, váš kamarád, zakládající člen kapely Folk Teamu a také vydavatelství FT Records, v pořadu Uši Radia Beat na tradiční poslední otázku, co by si nechal zahrát na pohřbu, odpověděl, že vašeho Kronikáře…

Vezmu to trochu oklikou. Výborný zvukař Láďa Frgál, který umřel před nedávnem, si ve smuteční síni nechal zahrát taky moji věc – Padesátku… To byl takový divný pocit. A já to vím, že spousta lidí, a třeba někteří z nich i spáchali sebevraždu, si na poslední cestě nechali zahrát dejme tomu Juliet nebo Zdroj… No, jak bych to řekl, je to svým způsobem zavazující, ale na druhé straně vidím i v takových chvílích, že to moje hraní má smysl. A i to mi dává sílu, abych hrál dál.

Více než třicet let hrajete v nejrůznějších, a skoro vždycky nesmírně významných kapelách, a třeba jste si zazpíval asi v nejslavnějším muzikálu (roli Ježíše v Jesus Christ Superstar – pozn. red.)… Máte, horolezeckou terminologií, ještě nějaký nezdolaný vrchol?

Vezmu to s dovolením trošku jinak. Teď kromě tradičních věcí navíc ještě občas vystupuju s B-Side Bandem, kteří udělali aranže na moje skladby. Takže tohle mi teď už dělá radost… Momentálně ale nosím v hlavě a uvidím, jak to dopadne, nápad vymyslet něco třeba s Michalem Žáčkem, nějakým kontrabasem, bicími a dejme tomu nějakýma kytarami. No zkrátka bych rád vymyslel ještě nějakou jazzovou partičku. I když je pravda, že díky His Angels, kde je saxofon, trumpeta a tak dále, něco na ten způsob už v Praze mám. Zas na druhé straně to nechci tolik rozmělňovat, protože už takhle je toho dost – hraju sám, s Futurem, s Progresem 2 a taky s T4. A možná i kvůli tomu teď do Parníku přišlo tolik lidí, protože si asi, a snad se příliš nepletu, přišli poslechnout ty texty jen s piánem. A navíc do prostředí, kde je fakt vynikající akustika.

Když už zmiňujete Michala Žáčka, co říkáte na jeho momentální, dá se říct, absolutní vytíženost? Speciálně tady v Ostravě chybí na pódiu v rámci „jeho" žánru snad jen výjimečně.

To je jednoduché. Míša je skvělý a citlivý a není to typ muzikanta-exhibicionisty, kteří zahrají neuvěřitelné věci, ale uteče jim podstata hudby. U něj, i když má výbornou techniku, je to přesně naopak, je to tak, že jde po těch tónech a harmonii a až pak, když má nějaký prostor, tak tam ukáže, že se umí i on rozletět. Ale potom se zase ukázní. Jede to s ním zkrátka úžasně.

Úplně poslední písní vašeho základního ostravského setu byla skladba Zdroj, kterou hrajete prakticky pětadvacet let. Vybavuje se vám při ní po těch letech ještě něco konkrétního?

Tuhle píseň mi napsal můj tatínek, takže při ní jsem prakticky pořád s ním, ale i s maminkou. A navíc nosím i prstýnek, s nímž namaloval tisíce obrazů, a na kterém nechybí ani snubní prstýnek od maminky. Ale zase se tomu nemůžu moc poddat, protože se přece nemůžu na koncertě rozplakat. Je to však pro mě osobně nesmírně silná věc, kterou hrávám nejen sám, pochopitelně i s Futurem, ale i s Progres 2 či T4. A hrávám ji i kvůli tomu, že lidé na ni čekají. Je plná smíření, a pořád si myslím, že to je nádherná záležitost, která snad vleze do srdce.

Letos jste vydal nové, i když se spíše hodí říct, kompilační album Piano…

(skočí do řeči) Chtělo by se říct něco mezi „bestofkou" a novou věcí, že? A asi se chcete zeptat, proč vyšla?

Přesně tak.

No, spousta lidí mi říkala: Udělej nějakou pianovou desku. No tak jsem ji udělal, dal jsem do ní věci z mých předchozích alb plus novinku Poslední ráno. A když dá pánbůh, bude i další deska. Na té už koneckonců pracujeme. A třeba to bude Piano 2, pak to může být Piano 3…Podobně jako to bylo třeba u Shreka.

Splnilo letošní album Piano, tedy jak říkáte part 1, to, co jste do něj vkládal?

Myslím si, že určitě. Aspoň z mého pohledu. I když se mi občas zdá, že je to dlouhé. Ale to mi vlastně nikdo neřekl, tak si to myslím jen já sám. Podle mě to hodně niterné album, které se dá, aspoň já to tak mám, poslouchat ve sluchátkách třeba na kole. Člověk jede, poslouchá a vidí na obloze mraky… Mnohé z těch věcí jsem dělal původně s opravdu skvělými instrumentalisty – Karlem Růžičkou, Michalem Pavlíčkem nebo Romanem Pokorným –, kteří jsou v podstatě první česká liga, takže tehdy to bylo děláno tak, abych podpořil ty nádherné texty třeba pořádnou kytarou. Jenomže ty muzikanty, kteří měli a mají spousty svých dalších projektů, je těžké udržet pohromadě, tak i proto jsem tohle album zkusil udělat takhle sám. A myslím, že můžu nahlas říct, že z něj mám dobrý pocit.

A co vás pořád tak táhne do Ostravy? Vždyť za pár dnů (28. září) budete znovu v Ostravě vystupovat na Svatováclavských slavnostech piva se skupinou T4…

To je možná už z doby, kdy v Progresu byl manažer Bohdan Macura, který pocházel z Bohumína. A tak i díky němu jsme tady hrávali hodně. A podobné to bylo i s Futurem. A co mě sem táhne? Vynikající, citlivé publikum, za kterým se hodně rád vracím.

Naposledy to tedy bylo tady v Parníku, kde jste se sám po pár písních přiznal, že po čase hrajte na křídlo. Bylo těžké si de facto novému nástroji přivyknout?

Prakticky vůbec. Doma mám klávesy se skvělým klavírem. To moje vlastní piano má v sobě zabudovanou taky klavírovou mechaniku, takže to v podstatě není jako elektrofonické varhany nebo synťák, který má takovéto, jak my říkáme, bahno. Je na něm normální úhoz, je to vyvážená klaviatura, takže ten odpor mám třeba ještě trošku větší než tady v parníku na tom piánu. Ale co budu povídat, křídlo je křídlo.

Roman Dragoun

Písecký rodák (narodil se 8. dubna 1956) je dlouholetý československý a český klávesista, zpěvák a skladatel. Hrál či hraje v rockových skupinách Regenerace, Progres 2, Futurum, Stromboli, T4 či His Angels. Kromě toho zpíval i v muzikálech, jeho asi nejznámější role je Ježíš ve slavném Jesus Christ Superstar od Andrewa Lloyda Webbera (1997 a 1998).

Během více než třicetileté kariéry se podílel celkem na třinácti albech, z nichž to poslední a sólové Piano vyšlo na jaře letošního roku. Jeho dvorním textařem je Milan Princ.

Je synem Františka Romana Dragouna, někdejšího českého malíře-portrétisty, který mimo jiné zachytil podoby operního pěvce Eduarda Hakena či kardinála Vlka. Byl i básníkem, jeho syn Roman Dragoun zhudebnil texty například do skladeb Zdroj či Kronikář.