Jeho skladby zní v muzikálech, ve filmech, v rádiu, v devadesátých letech od něj do éteru proniklo mnoho znělek pro různé rádiové stanice a často také koncertuje naživo. Znělka Neváhej a toč či úspěšný muzikál na ledě Mrazík? I ty jsou dílem jazzmana, který je duší pevně spjatý s Ostravskem a sám o sobě říká, že už toho v životě vlastně moc nepotřebuje. Jen svobodně žít a dělat to, co ho nejvíce baví. Hudbu.

Jak byste pojmenoval styl hudby, který hrajete?

Vlastně to ani nechci pojmenovávat. Nejraději hraji svoji vlastní hudbu a ta je těžko zařaditelná, byť jsem obecně zařazován mezi jazzové pianisty. Když někdo řekne „to je tvoje typická hudba“, je to pro mě největší ocenění.

Co za hudbu třeba posloucháte?

Vážná muzika mě přirozeně provází po celý život, a kupodivu jazz není dnes hlavní náplní mých přehrávačů. V dětství jsem vyrostl na písničkách divadla Semafor, Rayi Charlesovi nebo na polských SBB, kteří jsou mou srdeční záležitostí od mých čtrnácti let. Někdy v jedenácti letech se do mého života a našeho rodinného magnetofonu Sonet Duo „vlámal“ rock, láska na celý život. V šestnácti letech jsem ovšem uslyšel Oscara Petersona, Mahavishnu Orchestra a bylo rozhodnuto. Dneska už mám nepočitatelně cédéček a LP desek. Oblíbených kapel mám strašně moc, ale nemám na mysli současnou pop music.

Proč ne pop music?

Myslím, že dnešní pop music je trochu zoufalství. Připadá mi jako potřetí počtvrté vyvařená polívka, kde už opravdu neslyším nic moc originálního. Takového Michaela Jacksona, Prince, Whitney Houston, Seala nebo Stinga dnes mezi novými tvářemi nevidím. Například Bruno Mars je skvělý, ale pořád tam slyším všechny ty dříve jmenované.

V kolika letech jste začal hrát na piano?

V sedmi letech jsem šel na lidovou školu umění. Hudba byla součástí domácnosti, protože maminka hrála amatérsky na klavír a táta na housle. Měl jsem skvělou paní profesorku, která mě dokázala u toho udržet. Nebylo mi dovoleno s hudbou seknout. (směje se) Největším problémem talentovaných dětí je, že u toho nevydrží a ten talent v nich umře.

Boris UrbánekJaký jste byl žák?

Nedávno jsem našel sérii mých žákovských knížek a je to něco příšerného. Jedna třídní a ředitelská důtka za druhou, červené poznámky, furt průšvihy. A to se neslo celým mým životem, asi jsem nebyl ideální dítě. Když dnes učím jednou do roka na Letní jazzové dílně, snažím se se studenty si tykat a být přátelský. Učitel by neměl učit, ale podělit se o to, co by mohlo být pro žáka užitečné.

Musíte stále často cvičit?

Je to stejné jako říct Jágrovi, že už trénovat nepotřebuje, že už ten hokej umí. Musím. Nutím se do toho a říkám si: „Nemůžeš vypadat na vystoupení jak blbec.“ Ferenc Liszt kdysi říkal: „Když necvičím jeden den, poznám to já. Když dva dny, poznají to mí přátelé. Když necvičím tři dny, pozná to mé publikum.“ A taky stárnu a zapomínám, to není sranda. (směje se)

Jste před vystoupením nervózní?

Vždycky. Je jedno, jestli je v klubu deset lidí, nebo v hale deset tisíc. Za prvé mám pocit zodpovědnosti a za druhé se bojím, co když dneska ta hlava nebude ve formě. Pocity lidí v malém klubu si připouštím více než v hale – že ten se nějak blbě dívá, jeden netleská, proč? A před rodinou jsem nervózní asi nejvíc, před nimi si na nic nemůžu hrát.

Leze vám některá vaše skladba na nervy?

To ne, copak už nechcete vidět své dítě? Některá je možná přežitá, ale nikdy nemám pocit, že bych se za něco styděl. U zpěváků – interpretů – je to možná jiné, protože přebírají energii jiného skladatele a textaře. Když od nich lidé určité písně čekají, je to skoro prokletí.

Skládáte ještě znělky?

Už jsem se jich nedotknul patnáct let. Bylo to moje živobytí v devadesátých letech. Rádia i televize se tehdy chtěly nějakým způsobem odlišit, dneska už spadly do takového „eintopfu“. Pro většinu stanic dělají znělky nějaké produkční společnosti v Holandsku. Všechno je stejné – a horší a horší. A úplně nejhorší jsou televize. Pořád tam něco pípá, bublá, jako bychom byli nějaké stroje. S hudbou už to nemá nic společného.

Boris UrbánekJak se vám skládá filmová hudba?

Filmová muzika se píše sama, je to nádhera. Ponoříte se do příběhu, energie a pocitu, pustíte si obrázky a už to jen plyne. Dělal jsem zatím dva filmy. Jako první animovanou Báječnou show, kde například Dan Bárta zpíval Píseň hraboše, z níž se nečekaně stal megahit. Když mi přijdou výpisy z OSA, vidím, že ji zahraje asi sto kapel ročně. Žije úplně svým životem. Druhým filmem byl před čtyřmi lety 7 dní hříchů. S hudbou k němu, kterou mi nahrála Janáčkova filharmonie Ostrava, jsem moc spokojený. Další nabídky ale nečekám. Je to byznys, který si všichni strašně hlídají. Když se v Praze neznáte se správnými lidmi, v životě se k tomu nedostanete.

Zdáte se trochu rezignovaný.

Nejsem vůbec rezignovaný, ale jsem realista. Je mi jasné, že pokud jsem v Ostravě a nechodím na správné mejdany, kde se všechno upeče, tak to nejde. Taky se na nás v Praze trochu dívají jako na „tamty z Asie“. Ale jsou tam i bezvadní lidi, u kterých to neplatí.

Proč jste se tedy do Prahy nepřestěhoval?

Možná kdybych byl v Praze, byl bych bohatší a slavnější. Ale jednoho dne jsem zjistil, že to k životu vůbec nepotřebuju. Mám to, co chci a potřebuji, a jsem svobodný. Ve čtyřiadvaceti letech jsem dostal od Petra Jandy nabídku do Olympiku. Nejdřív mi to zalichotilo, ale pak jsem si řekl, že to vlastně chci jenom proto, že to vypadá dobře. Nabídku jsem nepřijal a vůbec toho nelituju. Chtěl už jsem dělat a hrát svou vlastní hudbu. Navíc Ostrava je moje rodné město, já těm lidem rozumím a oni, doufám, rozumí i mně. Pražákům někdy nerozumím a oni pravděpodobně někdy nerozumí mně. Spousta mých kamarádů Ostraváků, kteří se přestěhovali do Prahy, se povětšinou zase schází s Ostraváky. Je to mentalitou. Mám tam sice byt, ale Pražáci jsou prostě jiní. Ne horší, ale jiní.

O kariéře v Americe jste neuvažoval?

To víte, že jo, ale na to už je i pozdě. V době, kdy to mělo smysl, tady zuřil komunismus, takže jedinou alternativou byla emigrace. A to jsem nechtěl. Navíc takových jako já jsou v Americe tisíce. Školy tam chrlí fantastické pianisty. Malinko mi dnes ale chybí, že za tím dokonalým řemeslem nevidím je samotné. Jirka, Petr nebo Pavel hrají všichni výborně, ale nerozeznám je od sebe. A to je pro mě nejpodstatnější.

Vaše jméno je spojeno také s festivalem Jazz Open Ostrava. Co návštěvníky letos například čeká?

Úplně jsem se před dvěma lety zbláznil do francouzské kapely Electro Deluxe. Je to skvělá show. Říkal jsem si, že je někdy musím v Ostravě mít, a vyšlo to. Jinak společně s mým parťákem Jakubem Sedláčkem chystáme asi týdenní sérii koncertů různých žánrů od Ivana Mládka až po Electro Deluxe. A kdyby někdo namítal, že Ivan Mládek není jazz, tak to je jazz jak poleno. Vždyť ten dřevní dixieland, který hrají, je prazáklad jazzu. Chceme letos také oslovit více lidí – a aby to víc fungovalo.

Co minulý rok nefungovalo?

Možná nefunguje to slovo „jazz“ a někteří posluchači mají pocit, že je to méně srozumitelná hudba. Já jsem naopak přesvědčený, že jazz je velmi komunikativní. Ten stejný jazzový koncert totiž doma v televizi nepůsobí tak jako v klubu nebo na koncertě, kde vás pohltí atmosféra, energie. Chceme prostě váhavé posluchače přesvědčit, ať se nebojí a přijdou, a já jim zaručím, že se skvěle pobaví.

Něco málo o Borisi Urbánkovi: Jazzman Boris Urbánek začal hrát na klavír v sedmi letech a v roce 1983 absolvoval Státní konzervatoř Ostrava v oboru klavír. Působil a stále působí v mnoha hudebních tělesech, spolupracoval s legendami české hudební scény – třeba s Karlem Gottem, Věrou Špinarovou, Jiřím Kornem, Lucií Bílou a dalšími. V roce 2006 založil festival Jazz Open Ostrava, jehož producentem a dramaturgem je. Je také autorem muzikálů. Muzikál na ledě Mrazík vidělo kolem milionu tří set tisíc diváků a Romea a Julii téměř čtyři sta tisíc diváků. V průběhu devadesátých let vytvářel hudební design rozhlasovým stanicím Českého rozhlasu, Rádiu Orion, Helax a Radiu Zlín. S hudbou projezdil kus světa a založil i vlastní vydavatelství Paradise Music. Napsal hudbu k filmům 7 dní hříchů a Báječná show, v současnosti spolupracuje třeba s B-Side Bandem a Vojtěchem Dykem.

Autor: Markéta SULKOVÁ