Před dvěma lety převzal prestižní Cenu Thálie, která se uděluje za mimořádné jevištní výkony. Získal ji v kategorii Činohra za roli Mendela Singera ve hře Josepha Rotha Job, kterou ztvárnil na své domovské scéně v ostravském Divadle Petra Bezruče. Norbert Lichý, herec, hudebník, komponista.

Koncem roku mu bude sedmačtyřicet. Na jevišti už byl například Důrou v Rozmarném létě, Claudiem v Hamletovi, Trufaldinem ve Sluhovi dvou pánů, Jakubem ve hře Jakub a jeho pán, Harpagonem v Lakomci či Švejkem. To je pouze zlomek postav, které na divadelních prknech vytvořil. V televizi a ve filmu ztvárnil desítky, většinou drobných, ale také nezapomenutelných postaviček.

V těchto dnech ho můžete vidět na Letních shakespearovských slavnostech na Slezskoostravském hradě, kde v inscenaci Jindřich IV., kterou režírovala Lucie Bělohradská, vytváří postavu Falstaffa. Na jevišti exceluje spolu s dalšími výbornými herci, jako jsou Ladislav Mrkvička, Jan Dolanský, Zuzana Slavíková a další.

Pocházíte z umělecké rodiny, otec byl režisér, dramatik a maminka tanečnice. Uměleckou školou vám byl, jak někde uvádíte, život sám. Přesto jablko nepadlo daleko od stromu…
Z maminčiny strany bylo v rodině hodně schopných muzikantů, kteří bohužel zahynuli mladí během války. Ale pokud jde o mě, myslím, že talent jsem získal po obou rodičích. Můj bratr umělecké ambice neměl, stal se doktorem přírodních věd, myslím si ale, že ve svém oboru je určitě výjimečný. A kdyby se stát po revoluci nezachoval tak macešsky k výzkumným ústavům, mohl být možná dnes významný vědec.

Na jevišti jste od počátku vytvářel vždy postavy starší, charakterní, navzdory svému věku. Právě nyní v nich doslova excelujete, což je i případ Falstaffa…
Nikdy jsem nebyl na jevišti za „mladého“. Už v pětadvaceti jsem mluvil jako starý chlap. V mládí hraje člověk role milenecké, ale ty většinou žádnou myšlenku nenesou. A vzhledem k tomu, že jsem spíše přemýšlivý typ a určitě ne milovník, mám rád taky přemýšlivé divadlo, které něco sděluje a říká věci, jež by diváka nenapadly, od toho tady proto divadlo je. A jak řekla jedna nositelka Thálie, v televizi se to nedozvíte.

Prý divadlo hodně milujete…
Divadlem žiju do té míry, že jsem mu obětoval soukromý život, neboli divadlo mě pohlcuje natolik, že o ničem jiném neuvažuji. Mám rád divadlo werichovského typu, filozofické, na základě klaunství a legrace. To má v sobě Shakespeare, Čechov, proto jsou stále moderní. Zvláště
u Čechova jsem si to znovu uvědomil, neboť jsem měl možnost hostovat v Komorní scéně Aréna ve Višňovém sadu, text hry je nádherně vystavěný. Chybou dnešní doby je, že je bohužel málo lidí, kteří by dovedli vyjádřit a napsat, co uměli právě oba výše zmínění autoři… A divadlo, to je pro mě posedlost.

Jak se cítíte uprostřed divadelních prázdnin coby Falstaff?
Ač počasí je přes den vrtkavé, Falstaffovi podivuhodně přeje. Přes den smáčené hradby přestane bůh před půl devátou večer omývat vodami a dovolí nám zahrát si s diváky na Anglii oněch časů. Za nízkých teplot snažím se je zahřát a se mnou můj mladý kumpán princ, neboť je to slunce celé Anglie přeci. U dobrého cherry děláme si šloufky z krále a filozofujeme zdravou filozofií, vzešlou ze života. Kolem nás vládne politika a my doufáme, že nás nesmete jako ten déšť, co každý večer hrozí. A když se tak někdy dívám na obecenstvo v pláštěnkách, doufám, že setrvali nikoliv kvůli vstupnému, ale kvůli nám. A tudíž, že básník vítězí nad lakotou. Jsem Falstaffem rád, a to zvláště tady, neboť, jak doufám, víte, tady jsem doma.