Šedesátiny ostravského studia někdejší Československé a později České televize jsou důvodem k ohlédnutí za úspěšnými pořady, které se v minulosti na obrazovce objevily, anebo se stále vysílají a těší se divácké přízni. 

Deník v této souvislosti připravil malý seriál k tomuto jubileu. 

Začínáme rozhovorem s dramaturgem ČTO Karlem Bělohlavým, který stál zprvu s Vlastimilem Putkem a později s Peterem Daníkem v čele jedné z tvůrčích skupin ostravského televizního studia.

Do povědomí diváku jste se především zapsal jako spolutvůrce televizních cyklů Ta naše povaha česká a Postřehy odjinud. Jak vlastně oba pořady vznikly?

Ta naše povaha česká původně nebyla vymyšlena jako cyklus. Když jsme po Listopadu 1989 začali jezdit natáčet za hranice naší země a mapovali osudy našich krajanů, nemohli jsme si nevšimnout mnoha rozdílů, především v mentalitě a chování lidí v západních zemích. Všichni nám připadali tehdy vstřícní, ochotní, usměvaví, tolerantní, jejich vztah ke starým a postiženým lidem, žádné náznaky xenofobie, závisti, nic pro nikoho nebyl problém.

Snad nejvíce to bylo markantní na silnicích, žádní agresivní řidiči, jen ohleduplnost a slušnost. I jednání policistů bylo rozdílné, několikrát se nám stalo, že jsme se dopustili přestupku, například při nevhodném parkování, ale místo pokuty nás čekalo slušné vysvětlení s úsměvem. Takové situace jsme vždy komentovali slovy, že to by se u nás stát nemohlo…

A tak nás napadlo natočit dokument o české povaze, kde bychom na tyto rozdíly poukázali. Zjistili jsme ale, že jeden film na to nebude stačit. Netušili jsme však tehdy, že tím vznikne jeden z nejdéle vysílaných cyklů České televize. Za bezmála dvacet let existence jsme natočili přes čtyři stovky dokumentů a získali mnoho cen u nás i v zahraničí, včetně nejprestižnějšího Trilobita. Témata celá ta dvě desetiletí přinášel každodenní život.

Karel Bělohlavý a Jan Šmíd v Los Angeles při natáčení Postřehů odjinud. Je asi škoda, že Ta naše povaha česká zmizela z obrazovky. Zvláště dnešní doba by si určitě takový typ pořadu zasloužila. Proč vlastně zanikl?

Nic nemůže trvat věčně, to je přirozený vývoj. Přicházejí noví lidé, nové nápady, nové pořady. I když si myslím, že témat do cyklu o české povaze bychom i dnes našli dost.

To cyklus pořadů Postřehy odjinud se stále vysílá, což je, myslím, dobře…

Na počátku zrodu cyklu Postřehy odjinud stál Karel Kyncl. S tímto legendárním rozhlasovým zpravodajem, publicistou a spisovatelem jsme natáčeli v roce 1993 jeho portrét v tehdejším působišti, v Londýně. A protože tehdy v Českém rozhlase byl velice populární pořad Zápisník zahraničních zpravodajů a v něm každý týden přímo exceloval Karel Kyncl svými fejetony, nabídli jsme mu, že natočíme televizní podobu jeho příspěvků. A on souhlasil. Tehdy vzniklo 26 dílů cyklu Postřehy Karla Kyncla ( mimochodem právě nyní vysílá Česká televize jeho už několikátou reprízu). Od této zkušenosti už byl jen krůček ke vzniku cyklu Postřehy odjinud, jejichž protagonisty byli a jsou zahraniční zpravodajové Českého rozhlasu, ale i další známé osobnosti. Cyklus už trvá více než dvacet let, zmapoval takřka všechny evropské země, natáčeli jsme i v USA, Austrálii a Jižní Koreji a zatím jsme natočili více než pět set dílů tohoto cyklu. Vždy jsme se snažili přinášet novinářské pohledy na dané země, na životní styl, zvyky, tradice, mentalitu, ale třeba i gastronomii. Díky nadčasovému obsahu jednotlivých dílů jsou Postřehy nejreprízovanějším pořadem České televize, současné i starší série v programu najdeme i třikrát v jednom dni.

Podle čeho si vybíráte země, kde Postřehy odjinud natáčíte ve spolupráci s Českém rozhlasem? A který je váš nejoblíbenější zahraniční region?

Postřehy odjinud nevznikají ve spolupráci s Českým rozhlasem, pouze využíváme jako autory jeho zahraniční zpravodaje, redaktory a spolupracovníky. Jsem v neustálém kontaktu s těmi nejznámějšími, jako jsou Jan Šmíd, Jaroslav Skalický, Marie Woodhamsová, Vladimír Kroc nebo Petr Voldán. Už jsme natáčeli několik sérií i s Milanem Fridrichem, bývalým rozhlasákem, který je nyní ředitelem programu České televize nebo s Miroslavem Karasem, zahraničním zpravodajem České televize. Společně vymýšlíme a tipujeme další destinace, kde jsme ještě netočili, aby nové série byly pro diváky zajímavé a atraktivní. V lednu skončilo vysílání nové série z Austrálie, kde jsme natáčeli s Vladimírem Krocem, nyní se vysílají Baleáry očima Jaroslava Skalického a pak bude následovat nejnovější série Jižní Korea očima Petra Voldána. Je nesmírně zajímavé a poučné poznávat život v jiných zemích a zprostředkovávat tyto poznatky našim divákům, ale pokud se ptáte na nejoblíbenější region, asi by to bylo Irsko a Francie.

Můžete představit štáb lidí, který Postřehy odjinud připravuje?

U zrodu cyklu jsme stáli společně s režisérem Jaroslavem Večeřou, se kterým jsme natočili až na několik výjimek všechny série. Kameramani se střídají, začínal s námi Zdeněk Úlehla, pak to byl Kiko Keteleš, Karel Kajfosz, Petr Kožušník a nyní už několik let je kmenovým kameramanem David Karas. Neodmyslitelnými členy realizačního týmu jsou i produkční, nejprve s námi Postřehy připravoval Vlastimil Putek, pak Peter Daník, po něm Ivo Hranický, David Urbášek a nyní už několik sérií připravuje Simona Nováčková. Všem patří obrovský dík, protože produkovat takový typ pořadu natáčený v zahraničí je hodně náročné.

Jak dlouho pracujete v České televizi?

V České televizi jsem začal pracovat 1. ledna 1988 a prakticky celou dobu se zabývám publicistikou a dokumentaristikou. Kromě uvedených pořadů jsem se podílel na vzniku cyklů, jako byly Osudové okamžiky, Zašlapané projekty, Zapomenuté výpravy, Folkaři nebo Géniové, blázni a pábitelé. Celkem je to několik tisíc pořadů.

Jak vnímáte narozeniny ostravského studia? V čem se televize podle vás mění k lepšímu?

Televize jako médium zaznamenává obrovský vývoj a pokrok především po technické stránce a digitalizaci a přiznávám se, že už některé změny ani nestihnu zaznamenávat. Například dříve jsme jezdili natáčet s velkou kamerou a nezbytnou součástí zavazadel byla obrovská bedna kazet a velké těžké kufry s reflektory. Dnes obrazně řečeno má kameraman v kapse několik paměťových karet a světlo o velikosti menší bonboniéry. O stále nových počítačových technologiích ve střižnách se asi nemusím zmiňovat, to už je úplná samozřejmost, nicméně kontakt a práci s lidmi to stejně nenahradí.