Stal se součástí kulturního a uměleckého života moravskoslezské metropole. Přesto, že byl výtvarník, hudba patřila neodmyslitelně k jeho životu. Téměř přes půl století žil a tvořil v Ostravě-Porubě. Byť byl považován za naturalizovaného Ostravana, jeho rodištem byl Pelhřimov. „Pravda je, že maminčina píseň provází člověka už od dětství. Také jsem rád zpíval, dokonce jsem navštěvoval pěvecký sbor, ale táhlo mě to k výtvarnému kumštu odmalička. Nejprve jsem se vyučil řezbářem a pozlacovačem. Svoje výtvarné umění jsem se snažil rozvíjet na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně v letech 1945 až 1949, odkud jsem přešel na pražskou Akademii výtvarných umění, kde jsem studoval v ateliéru profesora Vladimíra Rady," uvedl už před lety v našem rozhovoru.

Velkou školou se pro něho stalo působení v pražském Národním divadle, kde působil jako malíř-scénograf a vlastně ve stejné profesi pracoval na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století v tehdejším Státním divadla v Ostravě. V čase politického uvolnění v první a zejména ve druhé polovině šedesátých let se Karel Haruda stal umělcem na takzvané volné noze, jímž byl prakticky dodnes. Během svého života uspořádal desítky samostatných výstav doma i v zahraničí, byl členem výtvarné skupiny Život, člen Výtvarného spolku Kontrast i Společnosti pro kulturu a umění. Z další výtvarné tvorby Karla Harudy je nutno jmenovat jeho plakáty a programy pro divadelní hry pro pražské Národní divadla, ale i pro Pragokoncert. Úspěšné byly i obaly na gramodesky pro nakladatelství Panton a další. Svými díly je zastoupen ve sbírkách Galerie výtvarného umění Ostrava, Slezského muzea v Opavě, dále ve sbírkách ve Francii, Švédsku, Itálii, Kanadě, USA a jinde.

Jeho umělecký profil vyšel tento týden ve středu v příloze Senior Deník. Odešla výrazná tvůrčí osobnost Ostravy.

„Píseň jako pohlazení mě provází celým dosavadním životem…"

Stal se součástí kulturního a uměleckého života moravskosleszkého metropole. Přesto, že je malířem a grafikem, hudba patří už neodmyslitelně k jeho životu. Pulsuje v jeho žilách snad stejně expresivně jako krev…

Karel Haruda, vzácný umělec, jehož domovem je už téměř přes půl století Ostrava-Poruba. Součástí jeho bytu je příjemný a inspirativní ateliér, v němž se scházeli a scházejí už hezkou řádku let výtvarníci, pěvci, básnici, prozaici, herci, scénáristé a novináři, ale také například špičkoví inženýři, pedagogové a občas i vědci…

Rodák z Pelhřimova

Byť je Karel Haruda považován za naturalizovaného Ostravana, jeho rodištem je Pelhřimov. Ano, narodil se ve stejném městě jako například slavní sourozenci Oldřich a Lubomír Lipští, s nimiž se Karel Haruda v dětství a mládí setkával…
„I za války jsem stále žil jednou nohou ve světě umění. Kluci Lipští, Lubomír a Oldřich, byli mí kamarádi, Otmar Krejča byl náš režisér, Zbyněk Vavřín pro nás psal hry a Jirku Líra jsme navštěvovali na Služatkách, kam byl jako Žid za války odstěhován. V srpnu 1943 jsem byl zatčen gestapem pro poslech zahraničního rozhlasu, za což tehdy hrozil trest smrti. Zásluhou matky, která se náhodou potkala se šéfem místního gestapa a vyprosila si mé propuštění, jsem byl zachráněn. Podmínkou byl podpis listiny, již jsem se upsal trestu smrti v případě, že se ještě jednou dostanu před soud. Poznal jsem cenu života a svobody…," vzpomíná Karel Haruda ve své knize Rapsodická cesta k hudbě, kterou vydal Montanex před deseti lety k umělcovým osmdesátinám.

Cesty kumštýřů jsou často nevyzpytatelné.

„Pravda je, že maminčina píseň provází člověka už od dětství. Také jsem rád zpíval, dokonce jsem navštěvoval pěvecký sbor, ale táhlo mě to k výtvarnému kumštu odmalička. Nejprve jsem se vyučil řezbářem a pozlacovačem. Svoje výtvarné umění jsem se snažil rozvíjet na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně v letech 1945 až 1949, odkud jsem přešel na pražskou Akademii výtvarných umění, kde jsem studoval v ateliéru profesora Vladimíra Rady," uvedl už před lety v našem rozhovoru Karel Haruda.

Z Národního do Ostravy

Velkou školou se pro něho stalo působení v pražském Národním divadle, kde působil jako malíř-scénograf a vlastně ve stejné profesi pracoval na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století v tehdejším Státním divadla v Ostravě. V čase politického uvolnění - v první a zejména ve druhé polovině šedesátých let - se Karel Haruda stal umělcem na takzvané volné noze, jimž je prakticky dodnes.

„Ostrava se pro mě stala určitým malým uměleckým přístavem, v němž jsem potkával skvělé kumštýře z různých oblastí kultury. Vždyť tady už v první polovině dvacátého století jezdili takoví hudební velikáni jako Paul Hindemith, Igor Stravinský či Sergej Prokofjev. Píseň, hudba a tóny mě provázejí celý svým dosavadním životem. Gustav Mahler, Bohuslav Martinů či Leoš Janáček – jejich dílo se stalo průvodcem mého života. Miluji Hukvaldy," vyznal se před časem v jednom rozhovoru Karel Haruda.
Janáčkovské kouzlo

„Když jsem se poprvé setkal s dílem Leoše Janáčka, měl jsem pocit, že svítí ještě jedno slunce. Teprve větší plocha i čas díla, do něhož se můžeme ponořit, nám pomůže nalézt tu vnitří sílu a tak skryté podoby nejen tvarů a dějů…," napsal Karel Haruda ve své Rapsodická cesta k hudbě. Těžko bychom mohli po tolika letech jmenovat všechny osobnosti, s nimiž pojilo a pojí našeho jubilanta hluboká přátelství. Pravda, mnozí z nich už nejsou mezi námi. Zkusím jmenovat jenom některé a stejně na mnohé zapomenu – manželé Stolaříkovi, Fischlovi, Kaďurkovi, Pivovarští, Věnceslava Juřinu, Viléma Jůzu, Miroslava Stoniše, Jaroslava Kapce, Petra Holého, Miroslava Klegu, Luďka Zenkla, Jaromíra Podešvu, ale také Martinu Janková či Eva Dřízgovou-Jirušovou a mnohé a mnohé další.

Řadu let jsem si kladl otázku, jak to ten Karel Haruda dokáže. Během jednoho dne stihnout odpolední hudební matiné, poté navštívit zahájení výstavy – ať již své či svých četných výtvarných přátel a večer zvládnout třeba další z koncertů některého z hudebních festivalů – Janáčkova máje, Svatováclavského hudebního festivalu, anebo být přímo v hukvaldském amfiteatru, aneb navštívit divadelní představení…

Několik let pracoval v řídícím štábu Svatováclavského hudebního festivalu - společně s Igorem Františákem a pěvkyní Evou Dřízgovou-Jirušovou.

„Nepřísluší mi právo mluvit o hudbě – než jako malíři, který ji přijímá a poznává coby životodárný pramen…," napsal Karel Haruda v knize Rapsodická cesta k malbě.

Minivizitka Karla Harudy

Narodil se 31. července 1925 v Pelhřimově. V letech 1945 až 1949 absolvoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně. V letech 1952 až 1953 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Vlastimila Rady. V letech 1954 až 1957 pracoval jako malíř v oboru scénografie v pražském Národním divadle, poté v letech 1958 až 1968 ve stejné profesi v tehdejším Státním divadle v Ostravě. Od roku 1968 se Karel Haruda výhradně věnuje malbě a stal se umělcem na volné noze.

Má na svém kontě desítky samostatných výstav doma i v zahraničí, byl členem výtvarných skupin Život, člen Výtvarného spolku Kontrast i Společnosti pro kulturu a umění. Z další výtvarné tvorby Karla Harudy je nutno jmenovat jeho plakáty a programy pro divadelní hry pro pražské Národní divadla, ale i pro Pragokoncert. Úspěšné byly i obaly na gramodesky pro nakladatelství Panton a další. Svými díly je zastoupen ve sbírkách Galerie výtvarného umění Ostrava, Slezského muzea v Opavě, dále ve sbírkách ve Francii, Švédsku, Itálii, Kanadě, USA a jinde. Od roku 1957 žil v Ostravě, kam se přiženil a od roku 1959 bydlel a pracoval v Ostravě - Porubě. Má dva syny a čtyři vnoučata.