Na Slovensku patří k nejvýraznějším hereckým osobnostem mladé generace, již čtrnáctou sezonu je členem souboru Divadla Andreja Bagara v Nitře, kromě domovské scény navíc pravidelně hostuje v dalších divadlech, momentálně mj. v Divadle P. O. Hviezdoslava v Bratislavě nebo v bratislavském Divadle komédie. Kromě toho je znám i z řady rolí ve filmu (Únos, Sviňa) a v televizi.

Na bratislavské zpracování Shakespearovy Komedie omylů se publikum může těšit na začátku srpna.

Pro vás to bude první účinkování v Ostravě, nebo máte v tomto směru už předešlé zkušenosti?
Ostrava je pravidelnou zastávkou bratislavských shakespearovských inscenací. V mém případě půjde o opětovnou návštěvu. Na Slezskoostravském hradě jsem hrál už několikrát. Ostravské publikum si pamatuji jako velmi přející a veselé. A hrad je příjemné místo.

Jaká specifika vidíte v herecké interpretaci her Williama Shakespeara? V českém divadle se často vedou debaty nad volbou překladu, jestli vybrat překlad Martina Hilského, Jiřího Joska, nebo záměrně nějaký starší… Známé jsou i vynikající slovenské překlady Ľubomíra Feldeka, ale funguje něco podobného také v kontextu slovenského inscenování Shakespeara?
Moje zkušenost je taková, že se sahá jen po překladech Ľubomíra Feldeka. Jsou velmi srozumitelné, líbivé, znějí krásně. A to myslím napomáhá, aby skrze zvukovody diváků dorazil význam Shakespearových veršů do jejich duší. Když může herec pracovat s překladem, který mu zní jako dobrá hudba, má jasně definovaný rytmus, současná a básnická řeč je namíchána ve správném poměru, zvyšuje se šance, že divák verše nejen uslyší, ale také ucítí. No a potom je to i na samotném herci nebo herečce, nakolik dokážou dosáhnout autenticity v mluveném projevu, což je při blankversu zásadní ambicí.

Komedie omylů je jednou z prvních Shakespearových her, bývá vnímána jako situační fraška s řadou humorných scén vyplývajících z vtipných záměn a nedorozumění. Jaké je vaše zpracování této hry?
Já to vidím jako černobílou grotesku. Hyperbola v kostýmech, v herectví, absurdní detaily, střelba, nasazené tempo, sebeironie, stále přítomný pianista na scéně… A spolu s tím také místa lyrická a dojemná. Ale hlavně charisma, šarm a humor mých kolegyň a kolegů v čele s Robertem Rothem a Martinem Šalachou v hlavních úlohách. Právě jejich zajímavé a výborné výkony dělají naši inscenaci vzácnou a divácky úspěšnou.

Který režijní přístup vám jako herci sedí více? Když režisér od začátku důrazně prezentuje svoji představu a herce podle ní striktně formuje, nebo když ponechává herci určitou volnost a preferuje společné hledání výsledné cesty?
Pro mě je nejdůležitější režisérova důvěra v moje schopnosti a možnosti. Když cítím, že nejsem jen do počtu, že třeba i ty dvě slova musím v jeho tříhodinové inscenaci říct právě já a právě takto, je to situace, v níž se cítím dobře a svobodně. Samozřejmě s důvěrou přichází i velká zodpovědnost, závazek nezklamat. Mám rád rovnocenný dialog, ve kterém má poslední slovo režisér. Z českých režisérů mám nejhezčí vzpomínky na Jana Antonína Pitínského. Právě Zdeňkova (režisér Jan Anotnín Pitínský, vlastním jménem Zdeněk Petrželka, pozn. redakce) obyčejnost, vlídnost, zdvořilost a důvěra mi pomohly naplnit jeho představu. Kdo zná jeho režie, ví, že jeho koncepce a představy nepatří mezi ty nejjednodušší na uchopení. Jsem za naše dvě společné inscenace velmi vděčný.

Komedie omylů je už vaší třetí inscenací, kterou jste nazkoušel v rámci Letních shakespearovských slavností. Dokážete říct, s jakým zájmem se bratislavská představení setkávají během hostování v Praze, Brně a Ostravě?
Vždy, když má přijet hostovat na Slovensko český soubor nebo když mám já možnost vycestovat do Česka na nějaké představení, pokládám to za významnou událost. Naše blízkost a zároveň odlišnost je něco, co dává uměleckému zážitku ještě lepší příchuť. Věřím, že to podobně cítí i čeští diváci. Dokonce se mi už jednou v létě stalo, když jsme byli se Shakespearem v Praze, že mě na ulici oslovili diváci, kteří rok předtím viděli naši inscenaci, s tím, že jdou toto léto znovu. Opakovaná hostování jsou nejlepším důkazem toho, že se máme s českým publikem vzájemně rádi.

A v domovské Bratislavě? Vyhledává publikum tento nevšední divadelní zážitek?
Na shakespearovských slavnostech účinkuji s přestávkami od roku 2006 a zatím jsem nezažil jediný rok, kdy by se mě někdo nezeptal, co se bude hrát příští léto. Tento festival je v Bratislavě už samozřejmostí a stále má mezi diváky velkou přízeň. Pro mě to má ještě osobní rozměr, protože jsem se narodil a vyrůstal pod Bratislavským hradem. Vždy, když v létě vyšlapu nahoru, podívám se směrem na západ, dolů na Dunaj, na náš dům, jsem vděčný za to, že můžu dělat to, co mám rád, na místě, které mám rád.

Účinkování v rámci Letních shakespearovských slavností je specifické především kvůli otevřeným plenérovým prostorům, do nichž bývají představení situována. Na velké jeviště jste zvyklý nejen z mnohaletého působení na domovské scéně v Nitře, ale rovněž z účinkování třeba ve Slovenském národním divadle. Myslíte, že se díky tomu dokážete s netypickým prostorem vyrovnat snáze? Jaké zvláštní nároky na herce takový prostor klade?
I když nám do určité míry pomáhají mikrofony, samozřejmě je třeba vzít do úvahy, že jsme venku. Člověk musí vyhodnotit povětrnostní podmínky a podle toho zvolit tón, případně zvolnit tempo řeči. Poryvy větru nebo jemné mrholení někdy umí potrápit i mikrofony, proto je třeba být v této věci citlivější. Naopak v divadle na jevišti není slyšet vítr ani cítit jemný déšť, což má ale v plenéru své kouzlo.

Je nějaká shakespearovská postava, kterou byste si rád zahrál?
Fabiana z Večera tříkrálového a Obchodníka z Komedie omylů mám už za sebou. Kdyby se mi někdy poštěstil i Hamlet, Hrobník, případně Jago nebo Malvolio, budu jen rád. Přál bych si ale Richarda II.

Poslední rok a půl nebyl pro divadlo veselý nikde v Evropě. Jak se v tomto ohledu vyvíjí situace na Slovensku nyní? Docházelo třeba na jaře rovněž k uvolňování restrikcí a k pozvolnému návratu k běžnému divadelnímu provozu s diváky v hledištích?
Nebylo to lehké období. Řeknu za sebe, že těch černých dní bylo až příliš. O amputaci kultury na Slovensku a jejích následcích na obyvatelstvu by se daly napsat kilometry textu. Na jaře se ale začalo opět zkoušet, v červnu jsem měl dokonce i premiéru inscenace Ecce Homo v Divadle P. O. Hviezdoslava v Bratislavě. Začalo se pravidelně hrát, ten příval energie od kolegů, kolegyň a diváků na mě má vysoce terapeutický účinek. Sám jsem se stal ještě větším konzumentem kultury, šel jsem na všechno, na co se dalo. Předpokládám, že následující sezona začne opatrně. Ten stav před pandemií je podle mě ještě trochu daleko. Velmi si přeji, aby se právo na názor nestalo zlatým teletem a abychom neztratili zodpovědnost, která především definuje naši svobodu. Takto můžeme spatřit na konci tunelu světlo a nemusí to být právě vlak. Je to v našich rukou.

Slovenští, ale i čeští, diváci vás znají nejen jako divadelního, ale také jako filmového herce, zejména ze snímků Únos a Sviňa, které se úspěšně promítaly v českých kinech. Prozradíš na závěr, co vás pracovně v následující době čeká? Ať už v rámci divadla, filmu nebo televize?
Jsem velmi rád, že můžu opět hrát. Proto se těším na každé představení, které mám naplánované. Stejně tak jsem rád za každé další natáčení v rozhlase, kterému jsem se v průběhu pandemie intenzivněji věnoval. V divadle mám před sebou zatím dvě premiéry, nevylučuji však, že jich bude víc. Za případnou filmovou nebo zajímavou televizní nabídku budu jen rád, absolvoval jsem jeden zvláštní filmový casting, kdyby vyšel, měl bych radost. A doufám, že se mi podaří posunout také vlastní projekt. Času na přemýšlení bylo hodně, je třeba zkusit i jiné věci než doposud.

Adam Gold