Před několika dny byl také román pokřtěn v ostravském Televizním klubu, kde jednou z jeho kmoter se stala Dagmar Misařová, průvodkyně rozhlasového pořadu Apetýt. Čas vlků je již šestá Padychova kniha, z toho druhý svazek z plánovaných pravěkých románů. Předtím, v roce 2004, vydal pojišťovácký román Bouře ve sklenici piva, který byl zfilmován. Využili jsme setkání se spisovatelem Janem Padychem k rozhovoru.

Povídá se, že každý tvůrce míval v počátcích svůj velký vzor, který alespoň do určité míry následoval. Někteří měli dokonce jakéhosi svého velkého učitele. Jak je tomu u vás?

Co se týká mých literárních vzorů, je zřejmé, že především se odvolávám na Eduarda Štorcha, ale také na Miku Waltariho. Považoval bych za ohromnou čest, kdyby mé pravěké příběhy byly v regálech knihkupců zařazovány vedle románů J. Verna, K. Maye, J. F.Coopera, A. Dumase apod. A co se týká toho mého velkého učitele, tím byl asi profesor Rudolf Mertlík, překladatel z latiny a starořečtiny, překladatel Homéra, Ovidia a dalších antických básníků, spisovatel a básník, který mě řadu let vedl ke shromažďování antických reálií, z nichž mnohé mi dnes pomáhají v pochopení pravěkých dějin. Měl jsem také duchovního učitele v oblasti náboženství a díky němu jsem leccos dokázal pochopit, například také starozákonní prostředí je pro studium pravěku nadmíru podnětné.

Před dvěma lety jste společně se svým synem představili své rodinné nakladatelství a s ním také některé své plány, zejména spojené s edicí Z pravěkých ság, na které údajně pracujete už řadu let. Jak to, že jsme o vašem nakladatelství už pak ani nečetli, ani neslyšeli? A co je s vaší avizovanou pravěkou edicí?

Naše nakladatelství v současné době už neexistuje. Můj pojišťovácký román Bouře ve sklenici piva vyšel díky sponzorskému příspěvku, byl dokonce i zfilmován. Dále jsme už nesehnali finanční prostředky ani u sponzorů, nezískali jsme ani jediný grant. Takže nakladatelství zaniklo a tím došlo i k tomu, že tolik avizovaná edice Z pravěkých ság dosud nevycházela. Až nyní, v květnu, vyšel Čas vlků, ovšem v jiném nakladatelství (původní název knihy byl Aromba). Knihu vydalo pražské nakladatelství Alfa Publishing. Věřím, že můj projekt pravěkých příběhů se přece jenom postupně bude realizovat…

Jak je to s vaším vzorem Eduardem Štorchem? Do jaké míry jste s ním zajedno a v čem se lišíte?

Eduard Štorch je bezpochyby mistr, o tom není pochyb. Jeho knihy se perfektně čtou, přinášejí romantiku dávných časů. Spousta autorů se ho pokoušela napodobit, a právě na tom ztroskotali, takže údajně jejich dílka, možná i díla, co já vím, nebyla ani zveřejněna. neboť to, co bylo tolerováno mistru, nemohlo projít následovníkům, ostatně on sám měl řadu tvrdých oponentů. Problém těchto jeho následovníků spočíval v tom, že příliš chtěli napodobovat bez toho, že by se obeznámili se skutečnými vědeckými reáliemi. A právě reálie a vědecké poznatky poukazují na to, že Eduard Štorch sice na svou dobu toho o pravěku hodně znal, ale leccos zamlčel, zřejmě z výchovných důvodů, a spíše si bral vzory odjinud, například jeho Havranní pírko a Sokolí oko vycházejí z prototypu Mayových hrdinů Vinnetoua a Old Shatterhanda. Jeho zájmem bylo psát pro skauty spíše poutavě, což se mu bezesporu podařilo. Když jsem už někdy před více než třiceti lety hledal v knihách o archeologii prostředí štorchovských příběhů, nikde jsem je tam nenašel. Tím spíše, když jsem se začátkem devadesátých let odhodlal napsat řadu románů z moravského pravěku, brzy jsem pochopil, že musím napřed zapomenout na všechno, co jsem o prehistorii znal z obvyklé četby, a všechno si musím prostudovat do nejmenších detailů, no a k tomu se přidružily další obory, takže nejenom archeologie a historie, ale spíše kulturní a historická antropologie, což je rozsah doslova bezbřehý. A protože nikde neexistují žádné konkrétní modely tehdejších pravěkých společností a kultur, musím si vše sestavovat sám, ovšem samozřejmě nikoliv, jak se mi zamane, pramenů je mnoho a je třeba z nich vycházet. Hodně mi svými radami pomohl i profesor Jiří Pavelčík, dlouholetý archeolog a také etnograf, který pak také napsal k mým oběma dosud vydaným pravěkým románům své doslovy.

Román Čas vlků zavádí čtenáře do moravského neolitu, což bylo někdy před sedmi tisíci lety. Čím tento váš příběh překvapí?

O překvapení zde určitě nebude nouze, troufám si říct, že čtenář žasne, jakou vysokou úroveň měla třeba neolitická kultura moravské malované keramiky. V osadách stály domy vysoké až pět metrů a dlouhé čtyřicet metrů. V té době se stavěly rozlehlé kruhové chrámy (neolitické rondely), ze kterých sledovali pohyby nebeských těles, a o tato pozorování opírali svůj kalendář, který byl pro potřeby zemědělců a pastevců naprosto dokonalý. Nádoby v té době hýřily barevností a neméně tak i ženské oděvy a ozdoby. Rodina byla skupinová, kdy většinou bratři z jedné rodiny odcházeli do domů svých žen, většinou sester. Náboženství té doby lze považovat spíše za magické, nesmírně rozvinuté, jak dosud ukazují prvky folkloru a dochované pověry. Byli to lidé jako my, určitě v ničem nepřipomínají retardované a orvané zaostalce, jak bylo dosud zvykem líčit lidi dávných časů.

Ve vašem příběhu ovládají společnost šamanky a vědmy, tvrdí se ale, že ženy mužům nikdy nevládly a matriarchát je považován za výmysl komunistické ideologie.

Domnívám se, že stejně jako názory na bezvýhradný matriarchát v neolitu, tak rovněž porevoluční striktní rozhodnutí, že ženy mužům nikdy nevládly, lze považovat za ideologicky ovlivněný názor. Pravda byla beztak někde mezi tím. Množství nalezených ženských sošek a téměř absence sošek mužských jasně hovoří o zaměření kultu. A kdo měl v rukou kult a ovládal magii, ten podle všeho rozhodoval také o přerozdělování zemědělské produkce, což se de facto rovnalo i výkonné moci. Nemyslím si, že nadvláda šamanek a lidských bohyní byla všude, jistě záleželo na osobních ambicích a místních tradicích a podmínkách.

Zmínil jste se o lidských bohyních. Co nám o nich řeknete?

Z neolitu se dochovalo množství ženských figurek, tzv. venuší, mnohé z nich s pažemi v posvátném adoračním gestu, jde zjevně o zpodobení bohyní, ale i o kněžky Velké Bohyně, z nichž alespoň některé samy byly kněžkami a lidskými bohyněmi zároveň, které nejen orodovaly především za prosperitu, hlavně za úrodu a plodnost, ale také byly zosobněním nesmírně vysoké magické síly. V takových společnostech lze předpokládat i tajné ženské spolky, které pak později v ryze patriarchálních společnostech přecházely spíše do ilegality a nezřídka byly považovány za spolky čarodějnic. Ještě dnes se například na Valašsku říká místním věštkyním „bohyňa“…

Co myslíte, jak bude přijat váš Čas vlků odbornou veřejností?

Přivítal bych, kdyby se všechny připomínky, které vzniknou, dostaly až ke mně a já měl možnost na ně reagovat odpovídajícím způsobem. Hlavně bych souhlasil s tím, aby se všichni ti, kteří své připomínky vznesou, napřed obeznámili se všemi prameny, ze kterých jsem vycházel. Perfektní znalost pouhé archeologie a pravěké historie určitě nestačí, zejména v podobě, jaká se vyučuje na školách všech stupňů a úrovní.

Co nového připravujete? Něco z pravěku, nebo současnosti?

Zrovna před měsícem jsem dopsal román ze současnosti, tedy z počátku devadesátých let, kdy u nás začínalo podnikání a jeho počátky byly doprovázeny mnohými průšvihy, přehmaty atd. Chystám se na další pravěký román, který užmámnějakých pár let. Tento příběh jsem avizoval už dříve, ale raději jsem si chtěl počkat na výsledky nejnovějšího bádání. Halštat je každopádně dobou, která kdekoho zaskočí. Kromě toho, že se zde setkáváme už s historicky známými národy, jako byli Thrákové, Řekové, Etruskové, zejména Skythové, také dvorský život rodové a kmenové šlechty v mnohém připomíná prostředí známé z homérských eposů nejen nalezenými předměty, nýbrž mimo jiné i hrdinskou etikou, která je z nich čitelná, atd.

Vaším hlavním programem jsou pravěké romány, ale píšete i o současnosti. Není to nějaká taková vaše tvůrčí schizofrenie?

Současná látka je pro mě skvělým cvičením a také si myslím, že není špatné sem tam napsat zase pro změnu něco z prostředí, které má člověk perfektně zažité, vždyť ono se to skvěle doplňuje a rozhodně to neškodí. A snadněji se píše…