Robert Vano se představil návštěvníkům na besedě nazvané Život za objektivem, který moderovala Sandra Procházková z Knihcentra Ostrava.

OSTRAVSKÉ NÁVRATY

Zcela bezprostřední autor se hned v úvodu besedy nonkonformně vyznal přítomným, že prý už dávno toužil po Ostravě, kde se mu velice líbili chlapci, kteří měli krásně nalíčené černé linky okolo očí… Ale když byl vyveden z omylu, že to nejsou líčidla, ale zažrané uhlí v obličeji havířů, odešel do Prahy…

Robert Vano se do moravskoslezské metropole rád vrací. Před více než deseti lety představil ve zdejším Výtvarném centru Chagall podstatnou část platinové kolekce fotografií zhotovených historickou technikou, platino-palladiovým tiskem, kterou předtím úspěšně vystavoval v pražském Mánesu.

POTÍŽE S PLATINOU

„Proč jsem se před lety rozhodl tvořit touto technikou? Nadchla mě výstava Irvinga Penna v šedesátých letech minulého století v New Yorku. Recept z roku 1830 na tuto techniku je zdánlivě hodně jednoduchý a najdete ho dnes také na internetu. Je tam napsáno: Naneste platinu na papír a vyneste na sluníčko v pravé poledne na pět minut, nebo musíte mít dvacet tisíc svíček. Tak jsem si myslel, že je to snadné. Nejtěžší bylo sehnat platinu. Nikdo ji nedělá, pouze jedna firma v USA. A když mi ji poslali, tak to vždycky skončilo na policii. A tam mi spílali, že asi odpaluji rakety, ale já jsem jim tvrdil, že dělám fotky. Namítali, proč je nedělám technikou jako všichni ostatní… Takže není to někdy snadné, pokud jde o fotografii,“ podotkl s úsměvem Robert Vano.

NĚKDY JSEM URPUTNÝ

Jaký je fotograf při práci? „V něčem jsem jako býk, a co si usmyslím, tak jdu za tím velmi urputně,“ míní umělec. Na otázku, zda tvoří hekticky a chce se zmocnit daného tématu co nejrychleji, anebo naopak si s ním dlouho pohraje, Robert Vano odpověděl: „Když fotím lidi, chci být hotový velmi rychle, protože už ve čtyři hodiny odpoledne odchází energie a všichni jsou unavení. Anebo v poledne přestanou, chtějí jít na oběd. Tvrdím, že člověk může vydržet čtyřicet dnů bez jídla, což je rekord, takže jeden den by to měli ustát. Fotografování se nesmí přerušovat. Ale když fotím zátiší nebo krajinky či kytky, tak si s nimi pohraji. Nejraději fotím právě tyto věci, protože se nehýbají, nemluví, nemusíte je ani tupírovat a kupovat jim vodu bez bublinek,“ usmívá se Robert Vano.

A proč jste přijal pozvání na Knižní festival Ostrava 2020?
Přijel jsem, protože mě pozvali, a mě učili, že na všechna pozvání musím říct ano, neboť v okamžiku, kdy odmítnete, už vás většinou nikdo nikdy nikam nepozve. (úsměv)

Ostrava se v posledních letech hodně mění. Vnímáte i vy tyto změny?
Přiznám se, že vám neřeknu, jestli se mění. Přijel jsem pendolínem a ještě neměl čas si ji prohlédnout. A bohužel to ani nestihnu, neboť zase hned odjíždím, tak snad příště…

Patříte ve svém oboru k uznávaným tvůrcům. Působil jste v New Yorku, Paříži, Miláně a dalších velkých světových městech. Máte čas sledovat nejnovější fotografické trendy?
Abych se přiznal, na nikoho ve světě moc nekoukám, možná že to bude připadat někomu příliš sobecké, ale mě zajímá jen moje práce. Dělám pořád to samé s použitím několika technik. A stejný je i můj denní režim. Vstávám ráno v sedm hodin a chodím spát v deset večer. Pro klienty dělám katalogy, fotím kluky a to je pořád dokola…