Kdy jste se vůbec poprvé posadil za bicí nástroje a pocítil touhu hrát v nějaké kapele a být třeba slavný a známý jako jste dnes?

Dříve než na bicí jsem ve třinácti letech hrál doma na hrnce a kastroly. Scházeli se u nás různí muzikanti (tatínkovi kamarádi) a „jamovali“ až do rána a já jsem se před nimi předváděl, jak hezky mi to jde. A to chlubení mi zůstalo až dodnes. V mých patnácti letech si taťka vzal půjčku dva tisíce korun a koupil mi starší sadu bicích značky Amati. Jeho kamarád pan Fišer mi vyrobil z plechu malý bubínek a daroval mi jeden činel Trova východoněmecké výroby. Pak jsem jen bubnoval v šestém patře našeho paneláku, než nás málem vystěhovali. Tehdy to, myslím, řešila i nějaká komise. Dnes, když mě sem tam potká pár tehdy nervózních ještě žijících sousedů, jen řeknou: ty jsi Ríšo tehdy moc krásně bubnoval. To je fajn, ne? Mou první kapelu jsem měl v šestnácti letech na učňáku a hráli jsme písničky skupiny Katapult a Olympic.

Vaším hlavním hudebním guru byl určitě váš skvělý táta, úžasný instrumentalista, hudební aranžér a pedagog. Jak na něho vzpomínáte?

S láskou a velkou úctou. Byl pro mě vším. A nejen pro mě. Ovlivnil a inspiroval mnoho lidí a kapel. Taky skupinu Buty. Čím jsem starší, víc a víc si to uvědomuji. Všem dětem rodičů vzkazuji! Nevymlouvat se, že nemůžu přijít na pozvaný oběd. Může být poslední.

Kdy a kde jste se poprvé potkali s Radkem Pastrňákem, frontmanem skupiny Buty?

Těsně po vojně v roce 1983 na zkoušce kapely U 238 a od té doby spolu hrajeme. Zažili jsme spolu opravdu hodně vzrušení a nádherného hudebního sexu. Naštěstí jen hudebního.

Skupina Buty existuje už více než čtvrtstoletí. Kdy jste si začali uvědomovat, že jste hudebním fenoménem v rámci nejenom České republiky?

Nevím, jestli jsme byli nebo jsme fenoménem, spíše ne, ale dobře to začalo fungovat kolem roku 1994 po naší druhé desce Ppoommaalluu. Hodně jsme pracovali, hráli a natáčeli. Moc nás to bavilo. Koncerty byly smyslem našeho života a ještě jsme si vydělali peníze na naše první auta. A já jsem se stal důležitým manažérem. Jak se říká důležitý jak kýbl h… Celá má nafouklina skončila jednoho letního dne autohavárií po posledním dni koncertního turné k ránu domů. A bylo to. Sebevědomí, zdraví a manželství v troskách. Snad nejtěžší zkouška mé hudební a osobní kariéry. Po dvou měsících v nemocnici jsem se vrátil do kapely a mohl jsem v ní pokračovat.To bylo úžasné, jak funguje kamarádství. Jako bubeník jsem odehrál půl roku o berlích. A ještě do toho bez zubů.

Zacloumala s vámi popularita, když na vás začaly chodit stovky a tisíce příznivců a stali jste se už tak trochu živou legendou?

Tak jako s každým, ale určitě ne nezdravě. Vždy jsme měli úctu k lidem, kolegům a hudbě. Myslím, že jsme se vždy prezentovali lidově a skromně. Dokonce po jednom předávání cen v Praze nám manažer jiné kapely řekl potichu, tak aby to ostatní neslyšeli: Kluci mohli byste se fakt lépe oblékat, vypadáte jako sedláci ve flanelkách. A tak dále… Na druhou stranu v období hitu František jsme po některých koncertech museli mít ochranku. Bylo to třeba nutné, když pár opilců v hospodě pořvávalo na Radka Pastrňáka, ať jim toho Františka zazpívá. Měli pocit, když si koupili desku, že jim to musíme hrát kdykoli na počkání a patříme jim. Párkrát odmítneš a je problém. Radka tehdy popularita hodně rozčilovala a místy to dával i najevo. Někteří si to vysvětlovali, že má nos moc nahoru, ale já vím že, ne.

Měl anebo má na váš dosavadní život s hudbou vliv rodina, či naopak zůstalo vám stále rodinné zázemí? Mnozí muzikanti je ztrácejí a znovu nacházejí. Jak tomu je u vás?

U mě je to přesně tak, jak se ptáte. Po mnoha letech jsem se rozvedl a vloni se znovu oženil. Myslím, že šťastně. Bouřlivá léta mám určitě za sebou a bez rodiny a zázemí si to vůbec nedokážu představit. Anebo vlastně ano. Každý den bych chodil do hospody, všem vyprávěl, jak jsem byl kdysi slavný a nakonec by mě našli opilého a umrzlého někde v příkopu. Tak to bych fakt nechtěl…

Kapela prošla řadou personálních změn, jsou některé „ztráty“ v kapele, kterých třeba dodatečně litujete, anebo naopak jste rád, že proběhly?

Kapela je dvacet let v původním obsazení. Za tu dobu jsme měli spoustu hostů, kteří s námi hráli a mapovali určitá období naší kariéry. Bylo to moc fajn. Užili jsme si to. Teď hrajeme v pěti a uvidíme, co nám přinese budoucnost. S hosty je to jako s kořením. Přiměřeně a přiměřeně a trochu něčeho, a pak zase toho.

Pět let nevydaly Buty nové album, ale teď už další dokončujete, je to těžké pro populární kapelu, kterou fanoušci „ždímají“ stále o nové skladby, aby něco nového a úspěšného „porodila“?

Jak na to mám odpovědět? Je to těžké. Ale asi tak nějak. Fanoušek si určitě zaslouží nové písně a alba. Na jednu stranu jim touhle formou i děkuješ za vytrvalost a na druhou stranu, když nic nevydáš, jako bys umřel. Nemůžeš hrát do nekonečna jednu píseň. Na nové album se těšíme stejně tak jako fanoušci. Takže úspěšné album se dá chápat taky jako reklama na život kapely.

Prozradíte něco více o chystaném albu?

Jen to, že ho hrajeme ručně na vlastní hudební nástroje a hudba bude fajn. Prostě takové „duperele“…

O čem budou nové opusy?

Neodpovím.

Vznikalo toto album obtížněji než předcházející?

To určitě ne. Předešlé album jsme natáčeli čtyři roky a tohle teprve rok. To je úspěch, ne? (smích)

Můžete jmenovat pět písniček skupiny Buty, které máte nejraději?

Je jich opravdu mnohem víc než pět. To máte jako u děkovného proslovu nějakého ocenění. Když děkujete všem, Bohu, rodině a tak dále, bojíte se, abyste na někoho nezapomněl a neurazil ho tím. Ale jednu píseň vím jistě. Tramtáryje.

Jak se hudebně okysličujete?

Poslouchám mladé kapely a spolupracuji s nimi. Tam je toho kyslíku opravdu nejvíce.

Máte recept proti „ponorce“ v kapele?

Rozum a čest. Hledání společného přítele i nepřítele.

Jaká je hierarchie ve skupině? Posloucháte bezvýhradně frontmana Radka Pastrňáka, či větší slovo máte vy, coby manažer?

Snažím se poslouchat, ale ne výhradně. Myslím, že za ta léta společného manželství jsme se jakž takž naučili si vzájemně naslouchat a nekalit společný rybníček, kde žijeme. Když zakalíme, tak taky vyčistíme.Vždy to zůstane doma.

Jaký je Richard Kroczek na počátku roku 2012 stále má v sobě to úžasné fanfarónství mládí, anebo je to usedlejší manažer, který jen licituje, co bude pro skupinu výhodné?

Úkolem jakéhokoli manažera je odjakživa zajistit ty nejlepší možné podmínky a výhody pro svého klienta či podnik. Jak k tomu manažer dojde nebo to zajistí, je otázka talentu, vytrvalosti, vize a samozřejmě také fanfarónství. Snažím se svou práci dělat co možná nejlépe. Je ale jasné, že se musím stále učit a dívat se kolem sebe. Taky jsem nasekal za ta léta spoustu chyb a vždy jsem se se svým úsudkem netrefil. Ano, chci být menší fanfarón!

Máte čas na rodinu, děti?

Veškerý volný čas věnuji své rodině a zvířatům bezvýhradně.

Sledujete domácí a zahraniční hudební scénu? Co vás na ní v poslední době zaujalo?

Sleduji ji neustále. Žena a děti mi v tom hodně pomáhají. Teď dokonce zastupuji i jednoho mladého zpěváka s kapelou. Tvoříme desku, vybíráme repertoár a autory máme z celého světa. Je naprosto úžasné, jak dnešní mladí nemají žádné omezení.

Největší relaxace pro vás?

Chalupaření, chov zvířat, příroda, rodina, čistý vzduch a popíjení slivovice.

Neměl jste někdy chuť všechno zabalit a třeba utéci někam daleko a být hodně dlouho bez civilizace?

To jsem si už zkusil a dobré to pro mě není. Podívejte se kolem sebe, jak to vypadá se vším, co nás den co den obklopuje. Všichni bychom rádi nejraději zmizeli a neviděli a neslyšeli to, jak svět a planeta trpí kvůli hňupům. Ale musíme bojovat a ukazovat se a nedovolit hlupákům a vychytralcům jejich smích nad naší slušností.

Co dává vašemu životu smysl vedle muziky?

Nad touto otázkou jsem opravdu přemýšlel asi nejdéle. Čím déle nad ní uvažuji, tak mě napadá jediná a nejkratší odpověď. Rodina a práce.

Kam chodíte na nové tvůrčí nápady, pokud přicházejí?

Pokud přicházejí, tak mimo město.

Přežijí Buty rok 2020?

Myslím, že nepřežijí. Ale přání tady je veliké.

Těšíte se na zralý věk a muzikantský důchod?

Pokud mám být upřímný, tak netěším. Mnoho lidí mi říká, když se tak bavíte u pivka, že každý věk je fajn a že to v padesátce začne být ono. Pocitově rok má jen tři měsíce, jak rychle to letí, sotva odstrojíš vánoční stromek, tak už ho zase strojíš. Ale co… Já mám z toho občas depresi a chci toho stihnou víc, než dokážu udělat. Věk a čas je neúprosný a zastaví ho jen smrt. Naštěstí je přirozená. Pokud se dožiji, jak říkáte zralého věku, tak se určitě budu těšit z maličkostí, rodiny a klidné nenásilné hudby.

Na čem nejvíce „ujíždí“ Richard Kroczek, má ještě nějaké nesplněné přání?

Vědět víc. A nepos… se z toho…

TELEGRAFICKY

Datum a místo narození:
25. 8. 1964 v Ostravě

Bydliště: Staré Hamry

Stav: rozvedený a znovu ženatý

Zlozvyk: kouření a schválně nechodit včas spát

Oblíbená kniha: Malevil

Oblíbená činnost: dýchání čerstvého vzduchu

Počet dětí: jedno

Oblíbená barva trenýrek:
tmavě šedá

Oblíbený hudební nástroj: bicí nástroje všeho druhu

Oblíbený film: Dědictví aneb Kurvahošigutntag a mnoho dalších mám rád film

Oblíbený dopravní prostředek: čtyřkolka

Nejčastěji opakující se sen: O budoucnosti a konci světa. A někdy to není špatné.

Nejoblíbenější jídlo: španělský ptáček aneb závitky podle Kročka

Oblíbená vůně: plísňový sýr a tvarůžky

Vztah ke zvířatům: velmi kladný

Oblíbené zvíře: pes Gato

Oblíbené místo: domov

Nejoblíbenější nápoj: slivovice a voda se šťávou

Nejoblíbenější roční období: léto, zima, podzim a jaro v tomto pořadí

Nejšťastnější životní období: narození syna