Spisovatel Pavel Kosatík: Slováci mají schopnost rychle se zvednout ze země

Loni vám vyšla kniha Slovenské století. V čem je titul Slovensko 30 let poté jiný?
První kniha vyprávěla v zásadě šťastný příběh vzestupu slovenského národa, rámovaný roky 1918 a 1998. Na začátku, při vzniku ČSR, Slováci začínali z úplně jiné startovní čáry než Češi.

U nás už před první světovou válkou kvetl společenský a politický život na bezpočet způsobů, lidé se mohli angažovat a veřejně realizovat od rána do večera. Slováci naopak ve starých Uhrách spěli k zániku, neměli prakticky školství ve svém národním jazyce, vrstva inteligence byla tenounká a politiků byla hrstka. No a pak, samozřejmě s mnohými odbočkami a peripetiemi, s dvojí totalitou v čase za sebou atd., dospěli nakonec k symbolické katarzi, když se většina jejich demokratických stran a voličů dokázala v roce 1998 shodnout na svržení diktátora. České dvacáté století bohužel srovnatelný šťastný konec nemá, pro nás byl rok 1998 rokem opoziční smlouvy. Druhá kniha dotahuje příběh do současnosti.

A vývoj samostatného Slovenska je pochopitelně zas jiný než u nás. Zvenku se jeví dost neklidně: období klidu a prosperity se střídají s obdobími, kdy jako by opět šlo zas úplně o všechno a v sázce bylo celé demokratické a prozápadní směřování země. Čili je to příběh o tom, jak se mladý národ, který se politicky dotvořil až v tom dvacátém století, učí sám sobě vládnout. A že je to těžké.

Spisovatel Martin Vopěnka: Někdo jako Václav Havel nám bolestně chybí

Podle vás je Slovensko po třiceti letech samostatnosti v mizerné kondici. Co k ní podle vás přispělo nejvíce?
Když se po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové ukázala prohnilost slovenského veřejného života (vraždu si objednal bohatý podnikatel, jistý si díky svým politickým kontaktům, že mu všechno, i toto, projde), celé Slovensko proti vládě Roberta Fica a jeho strany Smer, která tomu všemu vytvořila rámec, povstalo. Byla to velká vlna euforie, ještě větší než v listopadu 1989, za nové a lepší Slovensko se tehdy manifestovalo i na mnoha místech v cizině. Takže když pak ve volbách v roce 2020 vyhrály strany, které toto hnutí vyneslo na povrch, a Fico konečně zmizel do opozice, zdálo se, že nová a lepší budoucnost země je na spadnutí.

Jenže přišla pandemie covidu, v které se ukázalo, že ti noví, v naději zvolení lidé nedokážou zemi řídit a že si mnozí z nich vůbec neuvědomují, co je politika. Že to jejich nekonečné vzájemné dohadování voliče nezajímá, protože od nich očekávali moudré vedení země. Takže letos v létě jen taktak že vláda nepadla a nebyly vyhlášeny předčasné volby, které by podle průzkumů s největší pravděpodobností znamenaly opětovný návrat Fica, tentokrát navíc v koalici s fašisty. Co by to znamenalo nejenom pro Slovensko, ale pro celou střední Evropu, asi netřeba dodávat. Na území někdejšího „Visegrádu“ by vznikla po Maďarsku a Polsku už třetí neliberální demokracie a tyto nové poměry by jistě měly tendenci přenést se taky k nám.

Pád vlády se naštěstí podařilo odvrátit, současné Slovensko ale zůstává politicky demoralizované. Lidé se v roce 2020 oddali nadějím, které je zklamaly, momentálně tedy moc nevědí, koho volit. Na Slovensku je málo systémových stran, s jasně daným hodnotovým směřováním. Ve velké převaze jsou tam strany populistické. Už před minulými volbami hned několik vlivných kandidátů vystupovalo se sloganem „Nejsem politik“. Rozumíte, oni šli do politiky s tím, že se jim ta politika hnusí, a že z ní tedy udělají něco jiného. Když ale získali moc, ukázalo se, že je vůbec nenapadá, co.

Knížku o Slovensku jste napsal i proto, že jste chtěl dát Slovákům naději. V čem tu naději spatřujete?
Ve velké vnitřní životaschopnosti té společnosti. Slováci mají zvláštní schopnost vždycky se rychle zvednout ze země. Je to z velké části zásluhou jejich občanského sektoru, různých nevládek a neziskovek, které se dokážou rychle spojit a uvést do pohybu lidi, kteří neztratili elán a energii.

Někdy mi jejich neziskovky přijdou i činorodější než u nás v Česku. Tady jako by se nad částí společnosti už mnoho let vznášela jakási unavená chandra, už od doby, kdy Václav Havel při popisu toho stavu prvně užil slova „blbá nálada“. Tu Slováci znají taky, po ní se však situace často zas otočí, jako kdyby je někdo pokropil živou vodou. Čili když už tedy Slovensko asi získalo ty skoro dva roky do nejbližších řádných voleb, věřím, že ten čas dokáže využít. Velmi pravděpodobně se zkonsoliduje a posílí liberální část jejich politiky, sdružená okolo strany Progresívne Slovensko. Pokud vznikne nějaká nová strana, což se na Slovensku před volbami skoro vždycky stává, bylo by dobré, kdyby to tentokrát byla strana systémová, tj. nepopulistická, opřená o nějaký hodnotový systém.

Například na levici je na Slovensku pořád celkem prázdno. Hned dvě strany, Ficův Směr a Pellegriniho Hlas, se tam sice slovně hlásí k sociální demokracii, slovenská nižší a střední třída by si ale zasloužily stranu, která by jejich zájmy hájila vážněji.

Konec Harryho Holea jsem zamkl do trezoru, říká Jo Nesbø

Češi podle vás mají takový „turistický“ vztah ke svým východním sousedům. Proč bychom se o ně měli zajímat více?
Není zájem o to, co je za plotem a za dveřmi bytu, přirozený? V naší zemi, stejně jako v dalších zemích střední Evropy, žily až do druhé světové války vedle sebe různé národy: Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni, Židé, Romové… Nebyly mezi nimi vždycky jenom konflikty, soužití většinu času fungovalo tak, že jedni druhým zrcadlili jejich dobré i špatné vlastnosti.

Myslím si, že dnes, když jsme zde jako Češi zbyli víceméně sami, tuto schopnost reflexe postrádáme. I jako obyvatelé dvou různých států zůstáváme dvěma navzájem si nejbližšími národy na světě. Pořád jedni druhým celkem snadno rozumíme v rovině vážnosti i vtipu. Cítím v tom našem společném prostoru mnohem víc energie, než kolik jí každý z těch našich dvou státečků dokáže vyzařovat do Evropy sám. Myslím si, že kdybychom navenek častěji vystupovali společně, bylo by nás víc slyšet a stali bychom se Evropě užitečnější, než jsme.

Donedávna měla střední Evropa v EU pověst skupiny zemí, které si rády chodí pro dotace, ale když má být řeč o společné odpovědnosti, začnou se jejich vlády svíjet bolestí. Mám na mysli takové věci, jako je uprchlický problém a s ním spojená otázka ochrany společných evropských hranic nebo společné řešení klimakrize a jejích důsledků. Že umíme dělat všechno naopak jako vzdorné desetileté děcko, už se o nás ví, teď jde spíš o to, abychom popoběhli k dospělosti a dokázali nabízet společná řešení, kterými svět bude mít chuť se zabývat.

Jaký je váš osobní vztah ke Slovensku a Slovákům?
Mám tam poměrně dost přátel a rád a často tam jezdím, i když zdaleka nemůžu říct, že bych Slovensko znal, je to země bohatší na kontrasty než Česko. Mám tam hodně míst a věcí rád. Zároveň bych ale vlastně nechtěl, aby ze mě moc mluvil nějaký zvláštní osobní vztah nebo zájem a věřím, že se to snad ani neděje.

Všechny ty slovenské politické peripetie a aféry, které v knize popisujete, mi dost připomínají dění u nás. Je na tom Česko lépe?
Jak v čem. My Češi jsme národem o něco starším, což má některé výhody. Slováci neměli svého Karla Havlíčka, který v polovině 19. století zajel do Ruska, zjistil celou tu ubohou pravdu o skutečných poměrech v tamním impériu a nenechal si ji pro sebe, čímž zahnal nejeden do té doby bující panslovanský blud. Neměli svého T. G. Masaryka, který jim dal hilsneriádou ránu palicí do hlavy a naučil je se za antisemitismus stydět. Některé věci máme díky několika generacím činorodých předků o trochu líp pořešené, snad to vydrží. Zároveň, jak už jsem naznačil, to naše národní „stáří“ dost často připomíná kouli na noze. Ta naše tak slavná skepse, která nám naštěstí brání nadchnout se rychle jakoukoli pitomostí, u některých lidí zároveň znamená, že nejsou schopní nadchnout se vůbec ničím. Vlastně žijí celý život v opozici vůči systému, ať je jakýkoli. Do dění se nezapojují, nanejvýš jej komentují, ale zas ne tak, aby se odkopali a byli nuceni argumentovat, dát sami sebe nějak v sázku. Jenom někde něco vykřiknou a zalezou zas zpátky. Proto náš systém působí tak unaveně, protože je v něm jen málo lidí ochotných jít s kůží na trh.

Iva Pekárková: Většina obětí moderních otrokářů si nepřála být zachráněna

Rodilý Slovák Andrej Babiš byl premiérem Česka. Myslíte si, že by bylo možné, aby na Slovensku něčeho takového dosáhl Čech?
Andrej Babiš má už dlouho kromě slovenského taky české občanství, nejsem si tedy jistý, jestli to, když ho nazývají jenom Slovákem, nezavání u nás lehkou xenofobií. Čechů usazených dnes na Slovensku není tolik jako Slováků v Česku, proto i jejich účast ve veřejném životě tam byla a je mnohem menší. Nemyslím si ale, že by slovenský nacionalismus (narážíte-li na to) byl takové povahy, aby schopný Čech v čele, pokud by se objevil, byl problémem. Slováci měli v minulosti mnohem větší potíže s Maďary než s námi, přesto se maďarští politici (Béla Bugár, Pál Csáky, Miklós Duray) bez problémů prosadili po roce 1989 v několika slovenských vládách.

V jednom nás Slováci předběhli. Zvolili si do čela státu ženu, prezidentku. Kdy se něčeho podobného dočkáme u nás?
To je ve hvězdách.