Dokumentaristka: Nejsem typická žena ani divák

Jste šéfdramaturgyní Centra publicistiky a dokumentu Televizního studia Ostrava. Co tedy vaše každodenní práce obnáší?
V televizi jsem od roku 1992. Krátce po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci jsem učila na Sportovním gymnáziu v Ostravě, potom ale přišla šance studovat ještě vysněnou žurnalistiku a krátce poté i nabídka z České televize.

Začínala jsem jako redaktorka ve zpravodajství, zkusila si i práci editora a moderátora, a od roku 1995 až do zrušení pořadu byla hlavním dramaturgem někdejšího investigativního pořadu Klekánice. V roce 2002 vznikala v České televizi nová centra a já se dostala ke své nynější práci – šéfdramaturga Centra publicistiky a dokumentu.

Jak vypadá váš televizní den?
Popsat každodenní práci je těžká věc, protože on je každý den trochu jiný – i takové, kdy ráno nasadím klotové rukávy, zasednu k počítači a haldě došlé pošty a do noci úřaduji… K tomu patří řada porad a jednání, prosazování nových námětů do schématu, řešení provozních starostí a samozřejmě také pořád dokola cestování napříč republikou…

Mnohem radši mám dny, kdy se potkávám přímo s dramaturgy a tvůrci a můžeme probírat náměty, scénáře, prostě se snažit, aby to, co divák uvidí na obrazovce, bylo co nejlepší. Mám radost, když na schvalovací projekci vidím, že se to povedlo.

Když se řekne Centrum publicistiky a dokumentaristiky, co si mám pod tím představit?
Naše centrum je širokospektrální – od živých vysílání přes pořady servisní – pro menšiny všeho druhu, nezaměstnané, věřící, bojující se zločinem, k ostravským doménám v podobě lifestylových magazínů a následně k dalším dokumentárním cyklům – vlastivědným, cestopisným, přírodovědným, architektonickým, životopisným, historickým či reflektujícím kontroverzní současnost až po velké solitérní projekty – dokumentární filmy nejen pro televizi, ale třeba i pro filmová plátna.

Můžete při takovém množství témat i pořadů ještě vnímat běžnou realitu života i televizní práce… Máte ještě onen potřebný nadhled?
Snažím se ho mít. Potkávám se s tvůrci, kteří se na mě s projekty, o kterých si myslím, že by mohly být zajímavé, obracejí, a chci si s nimi o nich povídat. Nemám problém s tím vyjet ještě večer do Prahy, abych se podívala na sestřih nového pořadu a ráno se zase vrátila do práce. A potom se také – alespoň čas od času – snažím vyjet i na skutečné natáčení, prožít znovu ten každodenní chleba všech mých kolegů dramaturgů
a v neposlední řadě i to nejtěžší: prokousání se natočeným materiálem a jeho vtělení do konečného tvaru televizního pořadu.

Zrovna před několika dny jste se vrátila z Haiti. Jaká je tam nyní situace?
Haiti je prokletá země, nejchudší možná Afrika vysazená uprostřed karibského ráje. Zemětřesení není a nebylo největší tragédií – to jen pomohlo tomu, aby se o zemi více vědělo. Nechci vůbec zlehčovat statisíce mrtvých, které si tragédie vyžádala… V oblastech postižených zemětřesením se dosud jen zcela minimálně cokoliv opravuje, všude narazíte na zříceniny, které už nikdy nikdo neobnoví, na slumy – šílená stanová města uprostřed metropole; jsou v někdejším parku před prezidentským palácem, na někdejším golfovém hřišti…

Byli jsme v nich a je to docela děsivý zážitek – život ve slumu je život bez budoucnosti… Všechny humanitární organizace světa se nějak snaží tuhle katastrofu řešit, bojovat s epidemií cholery i invazí HIV – mentalita Haiťanů i všudypřítomné místní mafie v tom ale intenzivně brání. Lidé v metropoli stále bezvýchodně sedí na ulicích a snaží se prodat cokoliv z jakéhokoliv zdroje, stále tady bují kriminalita, ve městě se běžně střílí, unášejí cizinci – protože ti jsou zdrojem peněz…

Čím vás přitahuje televizní publicistika, potažmo dokument?
Jsem člověk, který je fascinován realitou současnou i historií – přitahují mě reálné příběhy. Mám ráda obyčejné lidi, dotýkají se mě jejich osudy – neumím si moc představit, že bych měla tvořit realitu fiktivní a točit hrané filmy. Život dokumentaristy a publicisty je nesmírně bohatý minimálně v tom, že odžije za svůj jeden obyčejný život tisíce životů jiných a všechny ho nějak zasáhnou, rozšíří mu obzory, obohatí ho.

Je skutečně nádherné a cenné se s těmito lidmi potkávat, poznávat je a jejich osudy a ještě navíc mít tu možnost je i zaznamenávat a tvořit z nich filmy. A je v principu úplně jedno, jestli jsou to zoufalí lidé bez práce z magazínu Hledám práci či velké osudy historické jako třeba osudy obětí Katyňského zločinu či Jana Masaryka anebo všichni bývalí slavní z cyklu Příběhy slavných.

Fascinují mě dosud nezmapované příběhy historické stejně jako ty kontroverzní současné. A byla bych moc ráda, kdyby i stále se hledající ukotvení veřejnoprávní televize právě tomuto žánru dávalo stále zelenou – a že s tím mnohdy těžce a složitě bojujeme…

Investigativní žurnalistika nemá na růžích ustláno a je to zřejmě stále obtížnější, odhalit či dobrat se pravdy. Za mnohými kauzami se skrývá stále čím dál více vlivných osob. Jak se s tím vyrovnáváte?
Investigativní žurnalistika zachází ve všech médiích na úbytě -– jednak není příliš vůle u všech vysílatelů a vydavatelů, protože je logicky drahá, zabere mnoho času a přináší jen problémy a potom také je docela málo statečných, kteří mají ještě pořád tu vůli se do kontroverzí pouštět.

Sama jsem v tomhle světě odžila téměř sedm let svého života v tehdejším investigativním pořadu Klekánice – odvysílali jsme mnohdy za cenu jen osobního nasazení našich tehdejších reportérů stovky kauz, až nás pomalu, ale zřetelně zlikvidovala poslední z těch velkých – tehdy ještě nepříliš známá kauza Sazka – už v roce 2000 jsme v několika reportážích upozorňovali na rizika s touto společností spojená, už tehdy jsme odkrývali pozadí hodně podivného českého loterijního byznysu…

Jak se odvíjelo tehdy natáčení této kauzy?
Sama jsem tehdy měla možnost se osobně potkat s panem generálním ředitelem Hušákem, když odmítl s autorem té dřívější reportáže Jirkou Ovečkou jakkoliv komunikovat a moc dobře vím, jak to v Sazce fungovalo a jak se ho jeho podřízení neuvěřitelně báli a lehce vyděšeni ho poslouchali na slovo.

Dnes se při čtení všech zpráv o Sazce docela bavím – vše předpovězené se stalo, vše avizované předčilo i naše očekávání. A že takových kauz za dobu našeho investigativního působení bylo – o kauzách nových, jako například Radovanu Krejčířovi či Jiřím Čunkovi asi není třeba se zmiňovat.

Jaký žánr je vám coby ženě – televizní divačce – nejbližší?
Nejsem typická žena – televizní divák, přeci jen jsem postižená profesí. Neznám třeba žádné slavné seriály a občas se i ptám svých dramaturgů kontaktních pořadů jako je třeba Dobré ráno či Sama doma, kdože je ten pozvaný VIP host a dozvídám se, že to je jedna z nejslavnějších postav současných seriálů…

Profesně i osobně to mám propojené – baví mě televizní dokumenty a taky nové publicistické formáty všech jiných televizí, a k tomu samozřejmě patří i jistá denní dávka zpravodajských informací… Snažím se vnímat na domácích i zahraničních festivalech trendy soudobého dokumentu, pochopit směřování, témata, zpracování…

A když už se náhodou naskytne nějaký čas jakoby volný, pak televizi vypínám, anebo se podívám na film z DVD. Mám jich nakoupených stovky a pořád doufám, že jednou přijde ten čas…