Pro Dalibora Bednáře, vášnivého ostravského amatérského fotografa se stal Josef Sudek velikým vzorem a zdrojem inspirace.

Dalibor Bednář navázal před lety kontakt s fotografy s dnes již nežijícím Rudolfem Jandou, ale také s Herbertem Thielem a pražským Petrem Helbichem, kteří Sudka osobně velmi dobře znali. Jako hold Josefu Sudkovi připravil Daniel Bednář zajímavý projekt, o němž jsme spolu hovořili v následujícím rozhovoru.

JOSEF SUDEK (1896 až 1976) byl významný fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáží, krajiny i reklamy. Spolu s Františkem Drtikolem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je to zároveň výjimečný avantgardní fotograf v Evropě. Josef Sudek fotografoval také na území dnešního Moravskoslezského kraje, a to především na dvou místech na Hukvaldech a v pralese Mionší.

Kdy jste se poprvé setkal s fotografiemi Josefa Sudka a čím vás okouzlily?

V roce 1982 to mi bylo dvaadvacet let, vyšla v nakladatelství Panorama poměrně obsáhlá a přehledná publikace s lakonickým názvem Josef Sudek. Byla to první posmrtně vydaná monografie uspořádaná z odkazu jeho díla věnovaného Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze. To byl můj první kontakt, dodnes ji mám a rád v ní listuji. Následovala řada dalších knih a výstav. Nejvíce mi jeho život a dílo přiblížil obětavý Sudkův asistent Petr Helbich, který dodnes dovede o svém příteli nadšeně vyprávět.

Vím, že pátráte po „osudech" jeho snímků, které vznikaly na Hukvaldech a v pralese Mionší? Jak často jezdil Josef Sudek na tato místa?

Josef Sudek se krátce po druhé světové válce dostal do Frenštátu pod Radhoštem, měl fotografovat zakázku pro soubor pohlednic nedaleké Kopřivnice. Málo se ví, že byl tvrdě pracujícím živnostníkem a fotografií „všeho možného" se živil celý život, zejména v meziválečném období. Beskydy a blízké okolí mu natolik učarovaly, že sem přijížděl více než dvacet let „na prázdiny" a při tom samozřejmě nemohl nefotografovat. Především na Hukvaldech, rodišti jeho tak oblíbeného Leoše Janáčka, v Mionším, ale také na Starých Hamrech, Švarné Hance, Soláni… Svědčí o tom řada výborných fotografií.

Rozhodl jste se dokonce vydat knížku jako svůj hold a poctu velkému fotografovi? Co bude publikace obsahovat?

Bude to spíše bibliofilie v malém nákladu a všechny výtisky budou signovány. Stane se tak doprovodnou publikací k výstavní kolekci a kromě mých fotografií z Mionšího a Hukvald bude především obsahovat texty přibližující Sudka a jeho pobyty na severu Moravy a Slezska, doplněné o málo známé, dosud nepublikované Mistrovy portréty, grafiky a další archiválie. Křest knihy bude součástí první výstavy na Hukvaldech.

Josef Sudek v Mionším. Prý u této příležitosti chystáte i samostatné výstavy. Jak je chcete pojmout?

Na výstavách se objeví originální fotografie převážně kontaktní kopie velkoformátových negativů 9x12 a 13x18 centimetrů, které již více než dva roky pořizuji podobnou technikou, jakou snad trochu tvrdošíjně Sudek používal. Vždyť ke sklonku jeho života se již běžně ve světě používaly moderní rolleiflexy, nikony, leiky… Práce fotografa s velkým formátem je ale návratem ke kořenům fotografie a vyžaduje velkou pokoru před stisknutím spouště.

Zatím jsou dohodnuty dva termíny výstav v červnu na Hukvaldech a v září v Mostech u Jablunkova.

Jaké poselství nese Josef Sudek podle vás pro nové generace fotografů?

Vypomohu si citací Josefa Sudka, starou bezmála šedesát let: „Kam bude v budoucnu fotografie strkat nos, se neví. Bude to přitom dělat špatně, nebo dobře. Ale jedna věc je jasná a jistá. Fotografie má upozorňovat lidské oko, cit a mysl, že i nepatrné věci mají svou hodnotu a krásu, snad by se dalo říci poezii."