Komorní scéna Aréna se stala celkově počtvrté a potřetí za sebou Divadlem roku. Jak jste přijala tuto úžasnou zprávu?

Nepředpokládala jsem, že bychom mohli znovu a počtvrté získat toto nejvýznamnější ocenění v anketě divadelních kritiků. Vnímám ho jako ocenění práce celého týmu Komorní scény Aréna, a proto mě vždy znovu naplňuje hrdostí a radostí. Ankety se účastnilo osmdesát kritiků a hlasy přidělují prostým a přímým hlasováním. Divadlem roku 2017 jsme se stali šestnácti hlasy, přičemž v pořadí druhé, Divadlo v Dlouhé získalo osm hlasů.

Není to ovšem jediná Cena divadelní kritiky, kterou Komorní scéně Aréna v této anketě získala…

Ano, v kategorii Nejlepší poprvé uvedená česká hra roku 2017 se počtem sedmnácti hlasů na stupni nejvyšším umístila hra Tomáše Vůjtka Smíření, v režii uměleckého šéfa KSA Ivana Krejčího. A to ještě není všechno. V kategorii Inscenace roku 2017, pouze o jeden hlas unikl Aréně i tento titul pro inscenaci hry Václava Havla Vyrozumění, v režii Vojtěcha Štěpánka a herec Josef Kaluža získal nominaci za roli Josefa Grosse v této inscenaci v kategorii Mužský herecký výkon roku 2017.

Čím si vysvětlujete, že se držíte na pomyslném vrcholu divadelních souborů v České republice? Je to dramaturgií, herci, režiséry či osobou ředitelky?

Když jsme se v roce 2005 stěhovali z budovy na Masarykově náměstí, které se dnes říká Stará Aréna, do nových prostor v Knihovně města Ostravy, měli jsme sen, jednou si sáhnout na titul Divadlo roku… A ten zázrak se opravdu stal, když jsme toto ocenění poprvé získali za rok 2013 a pak třikrát za roky 2015 až 2017. Jsem přesvědčena, že se tak stalo díky soustavné poctivé práci celého týmu našeho divadla, pokorné práci herců, vynikající dramaturgii, skvělému uměleckému šéfovi a jeho volbě a hledání vhodných režisérů, kteří mají podobné vidění divadla, podobnou poetiku, ale také třeba výbornému PR. Skvělá práce celého týmu divadla…

V současné době stavíte na silném  tvůrčím tandemu - režiséru Ivanu Krejčím - coby uměleckém šéfovi a Tomáši Vůjtkovi, úspěšném současném českém dramatikovi a  citlivém dramaturgovi souboru, což je jistě velké plus…

Ano, to je pravda. Bez uměleckého šéfa Ivana Krejčího a dramaturga a autora Tomáše Vůjtka by to zcela jistě bylo jiné divadlo, oni vytvářejí tvůrčím způsobem poetiku divadla, formují jeho tvář, pracují s hereckým souborem a musím se hluboce sklonit před jejich prací, neboť vyváženost hereckého souboru pozná každý divák našich inscenací. Strategie a filozofie jejich práce spočívá právě v tom, že nevychovávají herecké hvězdy, ale dbají na to, aby všichni členové hereckého souboru měli stejnou úroveň.

Jaké byly původně vaše ambice, když Aréna téměř před čtvrt stoletím začínala?

Komorní scéna Aréna vznikla v roce 1994, změnou názvu z Divadla hudby. Vlastně jsme v začátcích bojovali o zachování příspěvkové organizace a o změnu její náplně. Postupně jsme budovali divadlo, soubor, zázemí a z poloprofesionálního seskupení jsme se stále neutuchajícím nadšením došli až na pomyslný vrchol. Odrazovým můstkem zcela určitě byl festival ostravských činoherních divadel Ost-ra-var, který každoročně do Ostravy přivede jednak divadelní kritiky, ale také studenty divadelních věd, a tak povědomí o ostravském divadelnictví se dostává do povědomí odborné kritické obce….

Jakou jsem divadelní principálkou…

Tak to opravdu nevím, to je spíše otázka pro ty, kteří se mnou spolupracují, ale věřím, že jsem funkčním kolečkem v našem systému (smích)….

Když se řekne Komorní scéna Aréna, co to pro vás znamená?

Napadne mě zcela jistě, že těch pětadvacet let v čele Komorní scény Arény, uteklo příliš rychle, ani se mi to nechce věřit. Nejspíš proto, že se mi vybaví vzpomínky na mnohá setkání s nezapomenutelnými osobnostmi, a to nejen z divadelního světa. Například s Chananem Rozenem, honorálním konzulem Izraele, který mě v roce 1995 u příležitosti Židovské konference konané v Ostravě přivedl k seznamům těch, kteří byli nuceni odjet s prvním transportem do Niska, a ukázal mi na nich jméno mého dědečka Mořice Kleina…

Prý už jste měla tendenci odejít na zasloužený odpočinek, ale pokud vím na konkurs na vaše místo ředitele Komorní scény Arény se nikdo nepřihlásil, takže ještě nejméně jednu sezonu budete v čele tohoto divadla. Čím vás naplňuje tato práce…

Tohle musím vysvětlit. Pravda je, že už hezkých pár let přesluhuju a cítím, že už nemám dostatek síly a tak bych ráda předala žezlo někomu mladšímu. Není pravda, že se do výběrového řízení nikdo nepřihlásil, byli tady dva uchazeči, kteří z mého pohledu mohli být mými pokračovateli, ale výběrová komise využila svého deklarovaného práva a výběrové řízení zrušila. Vhodného nástupce tak budeme hledat ještě jednou. Neřekla bych, že nikdo nemá zájem vést špičkovou scénu, ale najít manažera - úředníka, který miluje divadlo asi nebude moc jednoduché.

V loňském roce jste získala prestižní Cenu města Ostravy…

Musím přiznat, že jsem takovou poctu nečekala. Ocitla jsem se v té nejlepší společnosti, a to tentokrát ve společnosti mých dlouholetých pracovních souputnic a přítelkyň Jiřiny Kábrtové, ředitelky Ostravského muzea, a Blaženy Przybylové, ředitelky Archivu města Ostravy, která nás v říjnu loňského roku tak náhle, tragicky opustila. Další oceněnou byla paní Alexandra Gasnárková, herečka Národního divadla moravskoslezského. A to nehovořím o těch, kteří byli touto cenou poctěni v minulosti, třeba Marie Rottrová nebo Věra Špinarová…

Snad celý svůj dosavadní život pracujete v kulturních institucích. Čím vás uchvátilo divadlo?

Vztah ke kultuře a divadlu jsem možná zdědila po své babičce, která mi vyprávěla, že v mládí hrála v Ostravě v ochotnickém spolku, ale mě asi víc zajímala teorie než praxe. Na vysoké škole jsem studovala teorii a organizaci kulturní práce, ale ta se posléze změnila na výchovu a vzdělávání dospělých se zaměřením na literaturu, divadlo a film.

Jaké autory a jakou divadelní poetiku upřednostňujete?

Přiznávám, že mám ráda každé „dobré“ divadlo, ale nejhlubší divadelní prožitek zažívám na malých scénách, hlavně v našem divadle, protože mám ráda blízký kontakt herců s divákem, můžu si vychutnat každé hercovo gesto, každou situaci. Vzpomínám i na velká divadelní plátna, inscenace na velkých jevištích, která mě dokázala nadchnout, ale vím, že je to zcela jiný druh divadelní práce, a proto ji také dokážu ocenit. 

Minivizitka Renáty Huserové Renáta Huserová se narodila v roce 1951 v Ostravě. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na literaturu, divadlo a film (absolvovala v roce 1974), v letech 1974 až 1992 pracovala v oddělení umění Domu kultury pracujících Vítkovic (nyní Dům kultury města Ostravy), od roku 1992 pracovala jako produkční Divadla hudby v Ostravě, od roku 1994 je ředitelkou Komorní scény Aréna. Je vdaná, má dvě děti, tři vnoučata. Záliby: kromě divadla také výtvarné umění, turistika, kolo, lyže, houbaření, chataření, v poslední době i zahradničení.