Cena města Ostravy je určitě velmi prestižní ocenění. Jak je vnímáte, jako ředitelka jedné z nejlepších komorních scén v České republice, která se pod vaším vedením vyhoupla během let mezi naši divadelní špičku?

Musím přiznat, že jsem takovou poctu nečekala. Ocitla jsem se v té nejlepší společnosti, a to tentokrát ve společnosti mých dlouholetých pracovních souputnic a přítelkyň Jiřiny Kábrtové, ředitelky Ostravského muzea, a Blaženy Przybylové, ředitelky Archivu města Ostravy, která nás v říjnu loňského roku tak náhle, tragicky opustila. Další oceněnou byla paní Alexandra Gasnárková, herečka Národního divadla moravskoslezského. A to nehovořím o těch, kteří byli touto cenou poctěni v minulosti, třeba Marie Rottrová nebo Věra Špinarová…

Snad celý svůj dosavadní život pracujete v kulturních institucích. Čím vás uchvátilo divadlo?

Vztah ke kultuře a divadlu jsem možná zdědila po své babičce, která mi vyprávěla, že v mládí hrála v Ostravě v ochotnickém spolku, ale mě asi víc zajímala teorie než praxe. Na vysoké škole jsem studovala teorii a organizaci kulturní práce, ale ta se posléze změnila na výchovu a vzdělávání dospělých se zaměřením na literaturu, divadlo a film.

Když se řekne Komorní scéna Aréna, co to pro vás znamená?

Napadne mě zcela jistě, že těch pětadvacet let v čele Komorní scény Arény, uteklo příliš rychle, ani se mi to nechce věřit. Nejspíš proto, že se mi vybaví vzpomínky na mnohá setkání s nezapomenutelnými osobnostmi, a to nejen z divadelního světa. Například s Chananem Rozenem, honorálním konzulem Izraele, který mě v roce 1995 u příležitosti Židovské konference konané v Ostravě přivedl k seznamům těch, kteří byli nuceni odjet s prvním transportem do Niska, a ukázal mi na nich jméno mého dědečka Mořice Kleina…

Setkání jiného druhu jsem prožila jako tajemnice festivalu Folklor bez hranic, který jsem pomáhala organizovat asi patnáct let. Tak například jsem se dozvěděla, kolik vína si sebou na festival veze soubor z jižní Moravy. Prý je to úplně jedno, protože třetí den vždy chybí…

Divadelní soubor je velmi živý, emotivní, ale také docela křehký organismus. Každý jeho člen je zvláštní individualita. Jak se pracuje s takovým kolektivem?

Jako s lidmi, kteří jsou velmi živí, velmi emotivní, křehcí a každý je zvláštní individualita. (smích na tváři Renáty Huserové) Nevím, jak se pracuje s lidmi, kteří takoví nejsou, ale ti, kteří jsou v našem divadle, tvoří úžasný mikrosvět, do kterého neproniká téměř nic ze skutečného světa kolem nás, ale zároveň dokážou ten svět kolem nás svou prací zrcadlit a vysvětlovat…

Vaším souborem postupně prošla řada uměleckých osobností. Také v současné době stavíte na silném tvůrčím tandemu Ivanu Krejčím, coby uměleckém šéfovi, a Tomáši Vůjtkovi, úspěšném současném českém dramatikovi a dramaturgovi souboru, což je jistě velké plus…

Ano, to je pravda. Bez uměleckého šéfa Ivana Krejčího a dramaturga a autora Tomáše Vůjtka by to zcela jistě bylo jiné divadlo, oni vytvářejí tvůrčím způsobem poetiku divadla, formují jeho tvář, pracují s hereckým souborem a musím se hluboce sklonit před jejich prací, neboť vyváženost hereckého souboru pozná každý divák našich inscenací. Strategie a filozofie jejich práce spočívá právě v tom, že nevychovávají herecké hvězdy, ale dbají na to, aby všichni členové hereckého souboru měli stejnou úroveň.

A to, že naším souborem prošla řada hereckých osobností, je taky pravda, ale uvědomujeme si, že jsme regionální divadlo, které má za povinnosti vychovávat a pečovat o talenty, a nebráníme jim jít dál, když projeví touhu vyrazit do světa za svými sny.

Jaká vy osobně máte ráda divadla a které autory nebo divadelní poetiku upřednostňujete?

Přiznávám, že mám ráda každé „dobré“ divadlo, ale nejhlubší divadelní prožitek zažívám na malých scénách, hlavně v našem divadle, protože mám ráda blízký kontakt herců s divákem, můžu si vychutnat každé hercovo gesto, každou situaci. Vzpomínám i na velká divadelní plátna, inscenace na velkých jevištích, která mě dokázala nadchnout, ale vím, že je to zcela jiný druh divadelní práce, a proto ji také dokážu ocenit. Čím vás naplňuje práce divadelní ředitelky?

Práci divadelní ředitelky vnímám jako obslužnou profesi, potřebnou k tomu, aby kolegové měli dostatečný prostor pro svou práci, a snažím se vše spojit v jeden správně fungující stroj, neboť teprve ve chvíli, kdy každý z nás svou úlohu v tom soukolí pochopí a vykonává přesně, může se dostavit ten správný efekt. Tím efektem rozumím repertoár, který je vždy nesmírně aktuální, i když se jedná o hru napsanou před několika sty lety, ale také například výborně fungující servis PR, který ovlivňuje mediální obraz divadla, a především zájem těch, pro které to všechno děláme, zájem a obdiv našich diváků.

Neumím říct, čím mě tato práce naplňuje, ale vím, že sednout si do zcela vyprodaného sálu a sledovat reakce spokojených diváků, to je pocit k nezaplacení….

Vedle řídící funkce a úředničiny, která je asi hlavní náplní vaší práce, měla jste někdy také tvůrčí ambice hrát, režírovat či dokonce pro divadlo něco napsat?

Tvůrčí ambice jsem nikdy neměla, zajímala mě spíše produkce a zajišťování všeho potřebného pro realizaci kterékoli akce, to je oblast, kterou vnímám jako výzvu, a pokud vše klapne, mám pocit dobře odvedené práce.

Jste řadu let stále půvabná a šarmantní žena. Jaká jste v soukromí? Na čem „ujíždíte“? A co rodinné zázemí? Děti? Manžel?

Děkuji za poklonu… Otázka vypadá jednoduše, ale trošku mě potrápila. Na čem ujíždím? No, miluji pobyt v přírodě, turistiku, cestování, procházky v lese a hledání hříbků, od mládí ráda plavu, taky lyžuju, zamilovala jsem si i běžky, ale s přibývajícími léty to už nejsou extrémní počty kilometrů, spíše ty procházky a pozorování dění v přírodě, v posledních letech přibyla i zahrádka, spíš kytky než zelenina.

Jinak jsem vdaná už téměř pětačtyřicet let, máme syna a dceru, navíc tři parádní vnoučata, dva vnuky a vnučku, a všichni dohromady jsou mi k radosti…

Vím, že už jste měla tendenci odejít na zasloužený odpočinek, ale na konkurz na vaše místo ředitele Komorní scény Arény se nikdo prý nepřihlásil, takže ještě nejméně jednu sezonu budete v čele tohoto divadla. Čím si vysvětlujete, že nikdo nemá zájem manažersky vést špičkovou scénu?

Tohle musím vysvětlit. Pravda je, že už hezkých pár let přesluhuju a cítím, že už nemám dostatek síly, a tak bych ráda předala žezlo někomu mladšímu. Není pravda, že se do výběrového řízení nikdo nepřihlásil, byli tady dva uchazeči, kteří z mého pohledu mohli být mými pokračovateli, ale výběrová komise využila svého deklarovaného práva a výběrové řízení zrušila. Vhodného nástupce tak budeme hledat ještě jednou. Neřekla bych, že nikdo nemá zájem vést špičkovou scénu, ale najít manažera/ úředníka, který miluje divadlo, asi nebude moc jednoduché.

Váš nesplněný sen?

Přiznávám, že vesmír mi sny plní a spíš se bojím nějaký vyslovit. Uvedu příklad: kolegové se mě ptali před pár lety, kam vyrazím na dovolenou. No a já jsem prohlásila, že by mi stačilo, kdybych mohla strávit celé dva měsíce na chalupě. Vesmír mě vyslyšel a začátkem prázdnin jsem si zlomila kotník, dostala nechodící sádru a opravdu strávila celé dva měsíce na chalupě. Proto nesplněný sen neprozradím.

Osobnosti, které vás nejvíce ovlivnily v dosavadním životě?

Měla jsem v životě štěstí na výborné kantory na základní i na střední škole, ty vysokoškolské nevyjímaje. S úctou vzpomínám na profesora Františka Dvořáka, který nás na vysoké škole provedl historií výtvarného umění, projel s námi muzea v Praze, Berlíně, Drážďanech, Maďarsku, navštěvoval s námi ateliéry výtvarníků… Krásných vzpomínek na úžasné osobnosti je hodně, no prostě žila jsem a žiju ve výborné společnosti.