Ostravský herec Šimon Krupa: Kultura je sůl nad zlato, kterou často nevidíme

Regionální hvězda Karin Lednická představila svůj bestseller i v rámci MAČ

Jaké to je pro herce, když v poměrně mladém věku získá nominaci na prestižní Cenu Thálie?
Především to byla věc, která mě v první chvíli překvapila a myslím si, že to vypovídá i o tom, jak silné kolegy kolem sebe člověk má. Přišel jsem relativně mladý do našeho divadla a učil se za provozu, a kolegové kolem na mě byli velice hodní, snažili se mě vytáhnout výš. Měl jsem co dorovnávat. Mohl jsem se o ně opřít. To je jedna věc. Další věcí je, že hra, díky které jsem byl nominován, je mistrně napsaná. Lidská tragikomedie Ladislava Klímy je podle mě jeden z nejlepších dramatických textů napsaných v češtině.

Kolik vám vlastně bylo, když ta nominace přišla? Počítal jste s tím?
Tehdy mi bylo, tuším, dvacet sedm. A rozhodně jsem Lidskou tragikomedii nezkoušel s úmyslem získat za ni cenu. Když mě nominovali, došlo mi, že jsem v „dospělácké“ kategorii s lidmi, kteří jsou i starší než já. Potěšující na tom byla myšlenka, že vás vlastně lidé kolem berou vážně. Člověk dělá nějakou práci ve městě, které není hlavním, a přesto je ta práce vidět.

Vy jste na pražském DAMU studoval obor Herectví alternativního a loutkového divadla. Alternativní divadlo je pro mnohé lidi, kteří se setkávají s divadlem málo, spíše velkou neznámou, nevědí, jak jej mají chápat. A co teprve, když se začne dělit na různé další poddruhy. Vy byste neznalého diváka přilákal na takovéto divadlo jak?
Spousta teatrologů se o tom pře a někdy to má i takový pejorativní podtext, ale já bych řekl, že od určité doby už se alternativní divadlo týká spíše jen terminologie. Když se podívám na strmé inscenace českých režisérů, ať už je to Jan Nebeský nebo Dušan Pařízek, J.A. Pitínský apod., tak to vlastně klasické divadlo zdaleka není. Na alternativní divadlo bych pozval především mladé lidi a vlastně kohokoli, kdo se zajímá o zážitek mimo pevný text a klasický kamenný provoz. Alternativní divadlo se mnohokrát odehrává v netypických prostorách, často jde mnohem více do popkultury a konkrétních témat, sociálních, politických… Dále se můžeme bavit také o koncepcích, které nejsou doslova vedené textem – objektové a vizuální divadlo a tak dále. Loutky jsou obrovská, fascinující kapitola stojící sama o sobě, jejíž vymezení přesahuje hranice tohoto rozhovoru. Kdybych to měl popsat sám za sebe, tak pro mě bylo alternativní divadlo otázkou: „Kdo jsi ty, Šimone, jako umělec? Co tě zajímá? Co chceš říct? A jakým způsobem?“

Ostravský kytarista Radek Hajda: Posmutnělost je spojovacím prvkem naší hudby

Dokázal jste si na to odpovědět?
Ona ta otázka nebude zodpovězená nikdy. Ale je strašně důležité si ji neustále pokládat. I díky tomu jsem se dostal k mnoha zajímavým projektům, které bych v “klasickém“ divadle nezažil. Například ve Vile Štvanice jsme dělali portrét Vladimíra Boudníka. V A studiu Rubín adaptaci novely Heinricha Bölla Klaunovy názory. Když se k tomu ale vrátím a sleduji to zcela nezávisle, tak se alternativní divadlo opravdu dotýká salonní terminologie, ale hranice mezi klasikou a alternativou jsou pro mne opravdu velmi tekuté.

Když máte vztah k alternativnímu divadlu, jak moc si užíváte, když hrajete v nějakých klasických hrách a inscenacích?
Velmi, a byl to jeden z důvodů, proč jsem šel hrát do divadla Komorní scéna Aréna. Sedm let jsem dělal věci právě alternativního typu, a protože jsem dělal na ostravské konzervatoři obor Činoherní herectví a byl vychován klasickou činohrou, vrátil jsem se takzvaně „back to basic“. A vlastně se to stalo úplně záhadně: jednoho krásného rána se mi ozval Ivan Krejčí, který mi v případě návratu z Prahy do Ostravy nabídl angažmá v Komorní scéně Aréna. Myslím si, že zvládat dobře základ „řemesla“ je nejlepší cesta k tomu být pak alternativní. Protože máte k čemu.

Zdroj: Patrik Borecký

Takže máte názor, že alternativa je taková „nástavba“?
Kdo ví, člověk se musí orientovat v nějakých pravidlech. Když chcete překročit hranice, které neznáte, tak jste automaticky diletant. Ale když překračujete hranice, které znáte, myslím si, že se můžete vyvarovat spoustě průšvihů. Ale samozřejmě jsou cesty dvě – krásně to jde vidět například na klasickém a moderním tanci. Někteří pedagogové tvrdí, že tanečník bez klasické průpravy nemůže existovat. A jsou moderní pedagogové, kteří tvrdí, že když do sebe tanečník v mládí naseká určitou geometrii pohybu, bude jeho pohyb poznamenaný právě tím. Nikdo z nich nemá úplnou pravdu, je to tak i tak a záleží vždy na dispozicích, na tom, koho potkáte a na spoustě dalších faktorů.

I když spolupracujete s dalšími divadly, projekty, nebo třeba děláte i rozhlasové hry, vaše základna je v Ostravě. Nelákalo vás někdy jít nadobro jinam?
Je fajn mít určitou základnu, ale je také strašně fajn měnit si objektivy vnímání. Spolupracovat se soubory a lidmi z jiných měst je velice obohacující. A Studio Rubín má například úplně jinou diváckou cílovou skupinu než Komorní scéna Aréna, a to mě na tom baví. Pro herce je velice oživující zahrát si inscenaci v jiném, třeba netypickém prostoru. A má možnost se naučit hrát s lidmi, které třeba vidí poprvé nebo je zná jen od vidění a čerpat i z jejich zkušeností a energie.

V regionu se točí český horor Hrana zlomu, v hlavní roli Kozub a další Ostraváci

Přijal byste výzvu z jiného divadla, angažmá?
Záleží, odkud by to bylo. Některé takové jsem odmítl, o některých jsem uvažoval… Řekl bych to tak, že všechno má svůj čas. Nicméně, před dvěma, třemi lety bych o ničem takovém neuvažoval vůbec. Zkrátka proto, že ještě podle mě tehdy nenastala ta správná chvíle.

Hrál jste i v pohádce. Máte pocit, že se na nově natočené pohádky ještě někdo dívá a že mají své publikum? Někdy to vypadá, že současné pohádky nejsou příliš oceňovány a lidé se rádi vracejí k těm starým, které znají.
Ten problém, který se kolem novodobých pohádek točí, se jmenuje „čas a peníze“. Natáčejí se hodně rychle a je to v podstatě spotřební kultura. Nehledě na to, že u nás v rámci takovéto produkce neumí téměř nikdo napsat dobrý scénář. Tato tvorba je obecně tak těžká… Vlastně mám z toho úplně stejný dojem, jako vy, podle mě to je produkce spíchnutá horkou jehlou.

Proč jste to přijal?
Byl jsem ve druhém ročníku na DAMU a právě na této zkušenosti jsem si vytvořil ten názor. To je celé. Nechci vůbec hanit produkci České televize, ani jejich systém. Už je to pár let. Ale můj všelijaký pocit z tohoto žánru setrval.

Zdroj: Roman Polášek

Jak jste jako herec prožil koronakrizi? Divadla byla jednou z institucí, kterých se omezení dotkla nejvíce.
Samozřejmě, že když se vaše práce odehrává před lidmi, je to pak v těchto situacích náročné. Vlastně mi teď dochází, jak je naše práce křehká. Prezenční umění má být prezenční, a to i navzdory tomu, že jsem dělal nějaké ty streamy, rozhovory, měl jsem různá čtení. V období karantény jsem měl zpočátku tendence situaci zlehčovat, ale i na mě dolehly zprávy a vleklá myšlenka, že to číhá za každým rohem, nebo spíše, že se to opravdu děje. Pak jsem možná více sportoval, desetitisíckrát uklidil byt, ale když budu úplně upřímný, tak jsem si opravdu odpočinul.

To ostatně skoro všichni.
No právě. Všichni jsme tak nějak jeli nadoraz a najednou se stal jakýsi restart, který nás donutil zvláštně vypnout. Říká se mi to velmi jednoduše, protože nejsem v situaci těch, kterých se korona dotkla finančně nebo přímo osobně, takže mi to vlastně přijde z mé strany až cynické se nad tím tetelit.

KATTA: Z varhanní víly je půvabná maminka

Myslíte si, že lidé kulturu i v době jakékoli krize opravdu potřebují?
Představte si, že by nebyla kultura. Co by ti lidé dělali? A především během krize? Nepustili by si televizi, nepodívali by se na žádný film, nepřečetli si knihu… Je to sůl nad zlato. Něco tak každodenního, až si toho přestáváme vážit. Takové to: „Je to tady všude“ nebo „Komedianti, ha ha ha“ už jsme slyšeli mnohokrát. A každé společnosti by velmi, velmi rychle došlo, kdyby přes noc kultura zmizela, že je něco špatně. Není to o potřebě, ale o nějaké bytostné lidské základní vlastnosti. My to přece vlastně chceme i potřebujeme – vyprávíme si příběhy, máme mýty a rádi je posloucháme. Malujeme v jeskyních na stěny a z toho to všechno vzniká. Už jen ta rozmanitost. Vždyť si můžete vybrat! Sami jsme si kulturu vytvořili a to, že je nějaká skupina lidí, která jen nadává u piva a u telky, a konzumuje co tam pustí, s tím se zkrátka nedá nic dělat. Kultura má nepochybně nezastupitelné místo a řekl bych dokonce, že to je jeden z pilířů naší společnosti. Od komiksů až ke smyčcovému kvartetu.

Jak hodnotíte koronapočiny některých svých kolegů z jiných divadel či ze světa televize a filmu? Šel byste do něčeho podobného, kdyby vás někdo oslovil?
Zaprvé to nelze esteticky soudit, protože každý dělal to, co uměl a co mohl. Některé ty věci se mi líbily více, některé méně, ale tady jde především o zprávu, že jsme tu pořád s vámi, pořád pro lidi. A samozřejmě, že čím mladší a progresivnější soubor nebo uskupení, tím lepší adaptace na média a například na sociální sítě, které hrají v tomto velkou roli. Strašně se mi líbil koncept „Představení o ničem“, kde sice nepřispíváte na transparentní účet, ale koupila jste si lístek na něco konkrétního, byť to nebylo. Obecně tyto projekty vnímám kladně, ale opět opakuji: patříme před lidi.

Co plánujete během divadelních prázdnin? Chystáte se někam, kde to máte rád?
Budu asi hodně pracovat. Čekají mě Shakespearovské slavnosti se Zkrocením zlé ženy a před tím budu pracovat v Českém rozhlase v Ostravě i Praze. A z této rekapitulace mi vlastně vychází jako volný takový pěkný týden a půl v kuse. (smích)

V divadle Komorní scéna Aréna jste zažil zmíněné úspěchy jako nominaci na Thálii. Prožíváte tam stále hezké období?
Já si myslím, že je to pro naši práci moc příjemné prostředí. U nás jste v dobré společnosti. Opravdu. Všichni tam táhnou za jeden provaz. Každý má to svoje, jako v každém kolektivu, ale všichni jsou skvělí a ostří.

Pavel Pernický: Bez kultury bych si nedokázal představit život, je to nemožné

Na co byste příznivce divadla nalákal, až skončí léto a začne divadelní sezona?
Rád bych všechny diváky pozval na Konec hry od Samuela Becketta, což je hra s momentálně dost příznačným názvem. Kvůli koroně bude mít tento titul premiéru právě až v září. Také jsme odehráli premiéru Zločinu a trestu, což pro mnoho lidí může znít jako tříhodinová záležitost. Mohu je uklidnit, že to je hodina a půl bez pauzy a docela intenzivně rychlého, expresivního zážitku. A pokud se máme bavit o něčem odlehčenějším, tak to vypadá, že v Dolních Vítkovicích budeme 3. září hrát Mandragoru opět open air - pod širým nebem.

Toto je věčné dilema některých herců z povolání – berete herectví jako povolání, nebo jako poslání?
Myslím si, že to neberu jako povolání ani poslání. Strašně krásně to říkal nedávno v rozhovoru pan neurochirurg Vladimír Beneš, který prohlásil, že nepracoval jediný den v životě. Když vás totiž vaše práce baví, tak vlastně nepracujete. Mě baví výkon mého povolání, takže si vlastně jen hraji. Doslova. A poslání? To, když se řekne, začne mě mrazit v zádech. Už nejsme v antickém divadle. Máme jiné bohy. (úsměv)