Zájem o dosavadní inscenace je mimořádný. Součástí minifestivalu je výstavka k výročí divadla ve foyer v Doměkultury města Ostravy. Zdeňku Svěrákovi, řediteli Divadla Járy Cimrmana, jsme v Ostravě položili několik otázek.

Jak se cítíte coby jubilanti?

Musíme být vděčni osudu, že námdopřál takovou spoustu let spolupráce. Komu se to podařilo? Když vezmu důstojný příklad Osvobozeného divadla, které tady zanechalo výraznou stopu a bylo mudopřáno účinkovat od roku 1927 do roku 1939.ASemafor postihla rána, že Jiří Šlitr předčasně odešel. Jsme vděčni za těch čtyřicet let, kdy nám doposud bylo dopřáno existovat. Apokud vydržíme ještě déle, tak to bude nečekaný bonus pro nás.

Vybavují se vám detaily toho úplně prvního představení?

Určitě. Bylo to 4. října v roce 1967 v pražské Malostranské besedě, kdy se konalo představení Aktu, což je sálek, který námpřipadá dnes velmi maličký. Topilo se vněmkamny na uhlí.Atam nás navštívil Jan Werich. Představení bylo pochopitelně nervózní a zejména jeho druhá půlka byla poznamenána trémou a tím naším hereckým neuměním, a proto noviny psaly, že první část – přednášková – byla pěkná, ale že ta hra za mocnestála. Po letech myslím, že už jsme se přestali bát, že hra dostala to, co potřebovala.

Pokud vím, s Ladislavem Smoljakem jste napsali doposud čtrnáct her pro váš kmenový divadelní repertoár. Která z nich byla pro vás při psaní nejobtížnější?

Nevím, jestli budu mluvit také za Láďu Smoljaka, alemně připadá, že od jisté chvíle, kdy jsme pokryli různé žánry ve smyslu, jak by Cimrman napsal detektivku, pohádku, operetu, operu, venkovské či cestovatelské drama a další, jsme se museli vyhýbat tomu, co už jsme napsali. Například, když jsme psali Afriku, tak najednou jsme si řekli: Vždyť je to scéna z Dobytí severního pólu. Takže se při vymýšlení nových témat píše čím dál tím hůře. A také v našem věku už nejsme tak hraví a bezstarostní, jako jsme bývali ve třiceti.

Kdo z autorské dvojice Svěrák-Smoljak má při psaní konečné slovo?

Takto se to vyjádřit asi nedá. Když se sejdeme, tak ten, kdo je čerstvější, tak toho dne přináší do psaní více a ten, kdo je unavený, tak třeba dokonce i usne. Ale píšeme vždycky dohromady, ale ne ve smyslu, že ty napíšeš tři stránky a já třeba dvě. Píšeme společně.A největším kladem této spolupráce je, když se ti dva přestanou stydět říkat si naprosto naivní nápady. Nám to trvalo dlouho, než jsme se poznali. Člověk se bojí před tím druhýmjakoby odkopat, aby neřekl: Ježíš, to jsem si vzal spolupracovníka… Ale pak jsme přišli na to, že se nesmíme stydět, a když přijde bezradnost, sedíme a nevíme, jak dál, tak někdo z nás řekne: Je to hloupost, ale pronese ji. Byť to zpočátku jako hloupost vypadá, ale je vyřčená, což je podstatné a vyhecuje toho druhého k něčemu lepšímu. Čili takhle nějak ten ping-pong mezi námi funguje. A také je dobré, že každý z nás je jiný. Ladislav Smoljak vystudoval matematiku a fyziku a já češtinu a literaturu, což něco napovídá. Navíc i povahově jsme různí, což je dobré.ALáďa jako režisér myslí už při psaní na to, jak to bude realizováno a pojímá stavbu jednotlivých her jako architekt, kdežto já jako bych tam jako zedník přivážel na kolečkách cihly, což je velmi hrubé přirovnání, ale myslím si, že velmi výstižné.

Fungujete jako oficiální Divadlo Járy Cimrmana. Jaký je v něm režim? Také trestáte coby ředitel pozdní příchody či prošvihnutí představení?

Je to velice přísné. Například nikdo z nás před představením nepije alkohol. Alespoň doposud jsem si toho nevšiml a kdyby tomu tak bylo, tak by následovaly postihy.A za prošvihnutá představení se u nás z divadla vylučuje.Můj dobrý kamarád Jaroslav Uhlíř byl členem našeho divadla, nedostavil se na představení a byl v takzvané podmínce.Abrzy poté prošvihl další dvě inscenace, takže už je bývalý člen divadla. Trestáme také pozdní příchody.

Hovoří se o vás jako o „literárním, statickém divadle s minimálním pohybem herců na scéně“…

Je to pravda, pokud jde o náš pohyb na scéně, je kolikrát tak minimální, že režiséři ostatních scén říkají hercům: nejste u Cimarmanů, prosím vás, hýbejte se! V tomto sloužíme jako odstrašující příklad. Když jsme hráli u Bolka Polívky, tak tam nebylo zatopeno. Řekl jsem mu, že jestli nebude večer zatopeno, tak příště už tady nepřijedeme. A on odvětil: No jo, když vy si myslíte, že herectví je sedavé zaměstnání. Ale my skutečně spíše předvádíme literární kabaret. Jako dramatici jsme ubozí při psaní našich her, jedině snad v představení Záskok se nám podařilo udělat venkovské drama, v němž nechybí překvapení, je tak i jistá katarze, ale jinak jsme naprosto bezradní –viz Vraždu v salonním kupé či Dobytí severního pólu, kdy v závěru jsme nevěděli, co s tím, tak jsme tam nasadili hudbu… Když u nás v divadle není rozumět textu, tak to je náš hlavní nedostatek. A když už jsme se s tím textem tak piplali, tak to budete říkat tak, jak jsme to přesně napsali. Výjimečně, když se něco povede na scéně, co napsáno není, tak s Láďou řekneme:Ano necháme to tam. A to jsou situace, kdy diváci, kteří znají naše hry zpaměti, tak najednou v hledišti zpozorní, ptají se, co to tam je? V Brně jsme měli diváka, kterému jsme říkali „kyvi“. Ten si vždycky koupil lístek do první řady a celé představení kýval hlavou a schvaloval, že text říkáme přesně a dobře.A najednou jsme řekli, že říkámeněco nově, tak zpozorněl a přestal kývat…

A co herecká okna v průběhu představení, vypadl vám už někdy text?

Jsme divadlo, které nestahuje hry ze svého repertoáru, takže musíme těch čtrnáct textů nosit v hlavě a mně se stalo, že když jsem byl jednou moc vyčerpaný, tak v Hospodě na mýtince, která už má za sebou hodně přes tisíc repríz, jsem zkrátil text o dobrých patnáct minut. A nejsem zase tak pohotový, že i když kluci namě dělali různé výrazné posunky, tak opravdu nevím, co s tím, neumímto vrátit, nevím, kde jsem to zkazil. Takže po onom představení jsem šel k lékaři a on mi dal prášky na výživu mozku.A od té doby jsem další takový výpadek neměl.

A co jubilejní patnáctá hra? Kdy spatří světlo světa?

Skutečně, máme rozepsanou patnáctou slibovanou hru, ale pořád jsme na straně jedenáct, protože jsme práci museli přerušit kvůli současné Smoljakově
operaci, kterou v minulých dnech prodělal, a teď už se dává Láďa dohromady. Proto jsem vzal počítač do Ostravy a spolu si přečteme, co máme
napsáno, a zkusíme pokračovat.

Uvažovali jste někdy o tom, že by vaše hry hrála v budoucnu také jiná divadla, jako se to děje s tvorbou Voskovce a Wericha?

Abych byl upřímný, zatím si to dost dobře představit nedovedu. Ano, existuje festival našich her v podání amatérských souborů.Sámjsem byl v porotě, takže jsem viděl, jak jiní hrají naše postavy. Jsmemoc rádi, že ochotníky baví studovat naše hry, ale na druhé straně se bojíme, aby to nehráli mocčasto, tak jim dovolíme, když pošlou žádost, že to mohou zahrát třikrát a dost. Marná sláva, ty hry jsou psány pro nás, a jakkoliv to bude znít možná domýšlivě, myslíme si, že je zatím hrajeme nejlíp.

Jste spokojeni s tím, kam se vám až podařilo fenomén Cimrmana prosadit v rámci vaší specifické divadelní poetiky?

Nás především těší, když nám někdo řekne, že to, co píšeme a hrajeme,mu pomáhá k životu. Například když je někdo nemocný, tak ho to rozveselí. Zvláštní je, že nám lidi říkají, že si naše hry pouštějí na spaní. Což jsem usoudil, že to pro nás není dobré vysvědčení, že je to uspává, ale pak jsem si řekl: Proč ne? Vždyť je to bezepečný polštář, na kterém se klidně usíná, nic zlého se tam nepřihodí, je tam navíc veselo.

Je zájem v zahraničí o vaše hry?

Nedávno se na nás obrátili Američané žijící v Praze, kteří tady hrají divadlo, že by se pokusili sehrát anglicky nějakou naši hru. Tak jsme jim doporučili Dobytí severního pólu, anebo Záskok, kde by byla naděje, že by to mohlo vyznít v angličtině celkem přijatelně i s rizikem, že spousta vtipů spadne pod stůl. Nevím, jak ten pokus dopadne. Ale myslíme si, že je to divadlo především pro českého diváka.

Je obtížné udržovat si onu hravost, která k vašemu divadlu nezaměnitelně patří?

Nejlepší je zapomenout, že je mi sedmdesát, a často na to zapomínám a divím se, že mě lidi pouštějí sednout, samozřejmě děti a mládež nikoliv, ti to neumějí. Ale když mi to řekne mladé půvabné děvče, tak mě to rozhodně netěší. Ale jsem šťastný, že mě neopouštějí pubertální představy včetně erotických.