Ve světové premiéře uvede zítra od 18.30 hodin Komorní scéna Aréna v Ostravě hru Tomáše Vůjtka nazvanou S nadějí, i bez ní v režii současného uměleckého šéfa souboru, režiséra Ivana Krejčího.

Hra, za niž autor obdržel prestižní Cenu Alfreda Radoka v roce 2009, čerpá ze životních osudů Josefy Slánské, vdovy po popraveném tajemníkovi Komunistické strany Československa Rudolfu Slánském v padesátých letech minulého století. Tomáše Vůjtka jsme požádali před premiérou o rozhovor.

Tematika politických procesů padesátých let byla umělecky ztvárněna v posledních letech už vícekrát. Co vás konkrétně vedlo k napsáni hry S nadějí, i bez ní?

Když jsem hru psal, tak se bilancovalo dvacet let od sametové revoluce. A občas se objevovaly názory, že předtím bylo lépe. To byl nápad, jak lidem tu dobu přiblížit prostřednictvím prominentní dámy režimu Josefy Slánské, která byla manželkou tajemníka KSČ, jehož popravili. Josefa Slánská se později stala chartistkou, podepisovala petice za propuštění Václava Havla, ale v podstatě stále zůstala věrná myšlence komunismu, což neustále tvrdila.

Vycházel jste při psaní z faktů, anebo je to spíše vaše autorská licence?

Autentický je příběh Josefy Slánské, čerpal jsem téměř ze všech rozhovorů, které kdy poskytla, ale také ze vzpomínkové prózy, jež napsala pod názvem Zpráva o mém muži v roce 1968, ale česky to vyšlo u nás až po roce 1990. Takže všechny promluvy ve hře, které říká Ona, což je postava Josefy Slánské, jsou autentické a v nich se právě snažila obhájit svého manžela a tím pádem celý ten režim. Domyslel jsem si do textu dvě postavy, jejich názvy jsou První a Druhý. Hrají na jevišti jednak vyšetřovatele StB, ale také její blízké a důležité postavy, které postupně potkala, takže ji nutí prožít si ten život znovu. Inscenačním klíčem je jakási noční můra hlavní postava musí prožívat osudové okamžiky svého života, které jsou velmi bolestivé. A končí to vždy tím, že není schopna si připustit to, že myšlenka, které obětovala celý svůj život, je jakýmsi způsobem scestná a špatná…

Divadelní hra v písemné podobě je jedna věc a její jevištní realizace věc druhá. Jaký máte pocit těsně před premiérou?

Jsem moc rád, že jsem mohl do té inscenace vstoupit zároveň i jako dramaturg, protože kdybych byl jenom autor, tak bych byl nucen zpovzdálí sledovat, jak se inscenace rodí, a viděl bych pouze výsledný tvar. A vzhledem k tomu, že od vzniku hry uběhly více než dva roky, mám od textu malinko odstup, takže i jako dramaturg jsem byl schopen některé záležitosti upravit, jiné vyškrtnout a ani jsem to nevnímal jako svůj text, i když se člověk od toho nedokáže zase až tak úplně odpoutat.

Jak jste spokojen s hereckým obsazením?

To obsazení je vysněné, protože hru jsem psal pro paní Alenu Sasínovou-Polarzcyk a Albert Čuba a Marek Cisovský, kteří hrají nejenom ony dva vyšetřovatele, jsou naprosto skvostní a krásně komentují děj. Mně se to líbí a jsem rád, že hru inscenujeme u nás v Komorní scéně Aréna.

Pro kterou věkovou kategorii je hra určena?

To je vždycky otázka, to teprve uvidíme. Samozřejmě, není to hra pro pamětníky. Mělo by to být divadlo, které je otevřené všem. Pokud jde o divadelní tvar inscenace, myslím si, že je velmi atraktivní a jeví se mi jako herecký koncert…