Velká éra dramatických seriálů: Haldy, Kamenný řád, Bez ženské a bez tabáku

Deník v této souvislosti připravil malý seriál k tomuto jubileu. Dnes přinášíme malou vzpomínku na některé televizní inscenace a dramatické seriály sedmdesátých a osmdesátých let minulého století tohoto studia. Průvodcem nám byl legendární kameraman ostravského studia Jaromír Zaoral, který letos oslaví šestaosmdesáté narozeniny a cenným zdrojem informací se stala publikace 50 let Televizního studia Ostrava, kterou připravil Milan Švihálek.

Haldy, Kamenný řád a další

Jaromír Zaoral strávil v ostravském televizním studiu více než půl století. V letech 1963 až 1990 byl šéfkameraman a podílel se nejenom na populárních seriálech, kterými se staly Haldy, Kamenný řád, Stavy rachotí, Bez ženské a bez tabáku, Velké sedlo a další, ale také na stovkách televizních filmů, dokumentů a zábavných, hudebních či publicistických pořadů.

Málokterý umělecký žánr v ostravské televizi získal v polovině sedmdesátých a v letech osmdesátých minulého století u diváků takovou oblibu jako televizní inscenace a dramatické seriály. Zásluhu na tom měla řada lidí, mezi nimi především dramaturg Karel Wojnar, scenárista Otto Zelenka, právě kameraman Jaromír Zaoral a režisér Alois Müller. A také dramaturgyně Šárka Kosková a její tehdejší manžel režisér Otakar Kosek.

Hraný seriál Haldy, jenž poprvé připomněl ty dávno zmizelé doby, připravilo ostravské televizní studio v roce 1974. Byl to v té chvíli nejrozsáhlejší projekt, do jakého se do té doby ostravská televize pustila. Byl to také začátek dlouholeté spolupráce dramaturga Karla Wojnara, kameramana Jaromíra Zaorala a režiséra Aloise Müllera. Po Haldách přišel Kamenný řád, Stavy rachotí, Postel s nebesy a také Černá země Šárky Koskové. Na významné spolupráci na těchto unikátních hraných projektech se podílela ještě jedna významná tvůrčí osobnost scenárista Otto Zelenka.

„Nejsem literární vypravěč, vždycky jsem se vyjadřoval především obrazem, takže nyní po mně nemůže chtít, že vám slovně vyjádřím to, co jsem cítil při spolupráci třeba s Aloisem Müllerem, který mi plně důvěřoval v mém vizuálním vidění. Za ta léta vzniklo neobyčejné přátelství mezi námi. A často jsem litoval a dodnes lituji jeho předčasného úmrtí. Rád vzpomínám na Milenu Asmanovou, Štěpánku Ranošovou, Evu Hudečkovou-Trejtnarovou, Pavla Nového, Svatopluka Matyáše, Luďka Munzara, stejně jako na úžasného Jožu Krónera, zapáleného rybáře, milovníka a poetu života, přírody a báječné slivovice," vzpomíná s dojetím Jaromír Zaoral.

Alois Müller

Tento excelentní režisér začínal jako herec. Působil v řadě v oblastních divadlech. Na scéně činohry tehdejšího Státního divadla v Ostravě vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Alois Müller nejenom hrál, ale také v divadlech režíroval. Populární byl i mezi ochotníky, pamětníci vzpomenou jeho působení v divadelních souborech v Ostravě-Hrušově a v Domě kultury města Ostravy. Výrazným důkazem umělecké i lidské nekompromisnosti a odvahy režiséra Aloise Müllera byla i jedna z jeho posledních inscenací z konce osmdesátých let Smrt guvernéra, která bohužel celé měsíce čekala na vysílání, protože zcela jednoznačně odhalovala nelítostný mechanismus moci ničící vše lidské. Vynikající výkon v titulní roli této inscenace podal Luděk Munzar. Alois Müller se už však premiéry nedožil. Zemřel na sklonku roku 1989.

Velmi důležitou roli v tvůrčím kolektivu té doby, který se podílel na tvorbě dramatických seriálů, sehrál Jaromír Zaoral. Tento básník obrazu se vyznačoval přesným obrazovým viděním a výraznou poetizací hereckých kreací, prostředí a děje.

Postel s nebesy

„Tvorba každého tvůrčího týmu v podmínkách regionálního studia by se měla vyznačovat národní inspirací i čistotou slohu, měla by být v dobrém slova smyslu mezinárodní svým obsahem a měla by se vyznačovat humanistickým zaměřením a vírou v prostého člověka," soudí dodnes Jaromír Zaoral. Právě do zápasu o to nejcennější, co v člověku je, se jmenovaný tým pustil v polovině osmdesátých let při realizaci seriálu Postel s nebesy.

„Autorem tohoto původně šestidílného seriálu byl náš dlouholetý veliký přítel, scenárista a kolega Otto Zelenka," vzpomínal před časem dramaturg Karel Wojnar. „Problém nastal už před natáčením. Generální ředitel tehdejší Československé televize Jan Zelenka totiž po přečtení scénářů okamžitě zakázal poslední dva díly, které zobrazovaly v rámci tehdejších možností nebo spíše nemožností reakci našich lidí na okupaci v roce 1968. Nicméně čtyři díly Zelenka k realizaci připustil. Pravá pohroma však nastala při schvalovací projekci," dodal tehdy Karel Wojnar.

„Vedení se nestačilo divit, co vlastně schválilo k natáčení. Začaly dva roky úmorného boje o každý záběr při stříhání. Mimo jiné bylo nařízeno vystřihnout téměř celý vynikající výkon Zlaty Adamovské, protože hrála Židovku. Po odmítnutí dalších úprav režisérem Aloisem Müllerem byla inscenace přece jen dokončena po nocích, bez přítomnosti původního režiséra, bez profesionálních střihačů, v naprosté tajnosti," řekl Karel Wojnar.

Podle jeho slov probíhala obdobně i později tři odpolední vysílání tohoto zmrzačeného torza na druhém programu. Torza z díla, které mělo zachytit významné momenty naší poválečné historie a které končilo v dokomponované scéně kdesi u hrobu padlých sovětských vojáků v roce 1945. S tím ovšem už Alois Müller neměl nic společného. Vystřižené záběry byly na čísi příkaz zničeny, takže toto vynikající dílo už nelze zkompletovat.

Bez ženské a bez tabáku

Šárka Kosková dramaturgovala kromě desítek inscenací a hraných děl také více než stovku literárních pořadů, které systematicky mapovaly starší i novou regionální literaturu, což byla její pokorná služba kultuře kraje.

Není náhodou, že ty nejzákladnější kořeny lidských osudů, dob a společenského prostředí spatřovala dramaturgyně stejně jako její kolega Karel Wojnar u spisovatele Vojtěcha Martínka. V jeho literární trilogii Černá země, která byla televizně rozpracovaná do pěti dílů, podal ostravský spisovatel hlubokou analýzu vzájemných vztahů jednotlivých sil ve společnosti od konce 19. století až po léta první světové války. Seriál znovu režíroval Alois Müller a kameramanem byl Antonín Daňhel.

Hned na začátku osmdesátých let natočil Otakar Kosek v dramaturgii své ženy Šárky nezapomenutelný seriál z valašské vesnice Bez ženské a bez tabáku s vynikajícím Jozefem Krónerem v hlavní roli.

Na diváky tohoto díla hluboce zapůsobila lidová moudrost a humor Jožky Kubáně, ukrytá v poněkud drsné slupce valašského chalupáře.

Zaoralův epilog

„Všechno už je pryč. Čas vše odvál. Zůstávají nádherné vzpomínky, které ničím nenahradíš. Podmínky kameramanů při jejich každodenní práci jsou dnes naprosto jiné, než jaké byly ty naše. Technika pokročila obrovským tempem, ale jedno podle mého názoru zde zůstává. I dnešní kameraman by měl mít zásadní názor na scénář a to nejenom z hlediska obrazového. A myslím si, že se taky brzy pozná, zda je schopen obraz dotvořit, zda má názor na kompozici, na střihovou skladbu, na kostýmy, na práci maskéra i architekta či na speciální efekty. Kameraman totiž svým jasně vyřčeným názorem nejenom podstatně ovlivňuje umělecký výsledek, ale také dokáže štábu ušetřit čas a peníze," rozloučil se s námi legendární kameraman Jaromír Zaoral.