Sedmasedmdesátiletý sochař a tvůrce objektů je znám zejména starší ostravské veřejnosti, která se zajímá o výtvarné umění. Byl to právě Rudolf Valenta, kdo se v Ostravě v roce 1967 zásadním způsobem podílel na přípravě a organizaci prvního zdejšího mezinárodního sympozia prostorových forem, které se stalo v té době u nás ojedinělou akcí. Bohužel, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byly výsledky sympozia z parku J. A. Komenského většinou zlikvidovány a mnohé plastiky zničeny.

Jen několik se jich zachovalo v menších městech v okolí Ostravy. Rudolf Valenta byl jedním ze členů Klubu konkretistů, který vznikl v šedesátých letech u nás. Ještě předtím začínal coby výtvarník svařovanými plastikami skládanými ze strojových součástí nalezených ve šrotu. Více nám o Rudolfu Valentovi prozradil jeho přítel, vysokoškolský profesor Eduard Ovčáček, který mu d jeho ostravskou výstavu v Galerii 7 v úterý zahájí.

„S Rudou Valentou jsem se seznámil už na počátku padesátých let. Spojovala nás na první pohled posedlost a vnitřní vůle, touha zmocnit se co nejvíce informací o moderním výtvarném umění, literatuře, divadle a hudbě. Chodili jsme se štaflemi kreslit a malovat Ostravu a její periferii. Hledali jsme cesty za vyšším odborným vzděláním. Ruda byl všestranně vzdělaný a vyznal se v mnoha řemeslných profesích,“ vzpomíná Eduard Ovčáček.

Jejich cesty se načas rozešly v roce 1957.

„Shodou příznivé konstelace hvězd jsem byl přijat na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, Rudu nevzali, musel dál fárat na Pokroku v Petřvaldě,“ dodává Eduard Ovčáček. Rok 1968 se stal pro mnoho obyvatel tehdejšího Československa zpočátku velkou nadějí pro budoucnost. „Po 21. srpnu jsme spolu s Rudou vycestovali s dvaceti dolary v kapse, s rolí grafik a s několika adresami členů Klubu konkretistů do Itálie. Přijetí bylo velkorysé, ale nic víc. V Římě jsme se nakonec ubytovali u japonského sochaře Joe Ody, kterého jsme znali z ostravského sympozia prostorových forem. Později jsme se ještě zastavili ve Vídni, kde nás přijal malíř-lettrista Hans Staudacher. Nakonec po dvouměsíční anabázi, kdy už nás doma všichni odepsali, jsme se vrátili do Ostravy. O emigraci jsme pochopitelně uvažovali oba, ale nakonec na jaře 1969 odešel do Anglie jen Ruda Valenta,“ říká Eduard Ovčáček.

Rudolf Valenta zůstal v Anglii do roku 1974 a posléze se přesunul do Západního Berlína, kde se usadil u berlínské zdi ve čtvrti Kreutzberg. Zde má ateliér dodnes, jen s tím rozdílem, že po zbourání berlínské zdi se Kreutzberg nachází v současnosti v centru města. Během let se Rudolf Valenta vypracoval mezi umělce, kteří získali prestižní stipendium DAAD v Berlíně, které později získali také Jiří Kolář, Milan Knížák či Stanislav Kolíbal. Má za sebou řadu významných realizací, většinou kovových plastik.

Umělec se věnuje vedle sochařské tvorby také kresbě, grafice, kolážím a prostorovým instalacím a jeho práce dokumentují autorovo úsilí o novou geometrii.

„I přes značnou vzdálenost mezi Berlínem a Ostravou stále udržujeme s Rudolfem Valentou kontakty, které nás naplňují pocitem blízkosti, přátelstvím a posedlostí výtvarným umění,“ uzavírá naše setkání, které je věnováno jeho příteli – Rudolfu Valentovi - Eduard Ovčáček.