Grafika se stala vaším „celoživotním údělem“ Co pro vás znamená?
Neřekl bych údělem, ale spíše radostí. Moje grafiky jsou do jisté míry výtvarnou reflexí událostí, které běžely kolem mne. Grafika je pro mě, v přeneseném slova smyslu, způsobem komunikace s lidmi, kteří dovedli pochopit poslání alternativní umělecké scény. Médium grafiky bych doplnil ještě o fenomén poezie, která je důležitým společným jmenovatelem v celém mém životě. Symbióza těchto dvou médií mi především pomohla vytrvat v rezistenci v období totality a pomohla mi vždy nalézt východiska nejen ke správné cestě, ale i ke kritické pozici v drsné realitě.

Jaké to je mít za sebou přes šedesát let aktivní tvůrčí práce?
Je tu jakýsi relativně uspokojivý pocit z vykonané práce, ale možná i obava z toho, že nakonec čas musí rozhodnout, jaký přínos moje práce měla, a s jakou intenzitou a naléhavostí bude působit a zprostředkovávat uložené myšlenky třeba v dalších letech.

Grafik, malíř, sochař, básník, performer, pedagog co vám dala všechna tato média, v nichž jste se pohyboval během dosavadního života?
Přirozenou vlastností tvůrčího člověka je reflektovat podněty okolního světa. Hledat, nalézat a naznačovat řešení ve výtvarném jazyce. Práce s různými médií vždy nese sebou možnost experimentu a transformace myšlenky do různých neobvyklých poloh. Jsou to pro autora vždy obrovská překvapení a přínos ověřit si nosnost řešení v dané situaci. Moje práce je touto metodou vlastně posedlá. Využívám co nejvíce možností proměňovat téma pomocí různých médií. Rád se vracím k výtvarným pracím, které jsem realizoval již před mnoha lety, abych je podrobil nosnosti elektronického grafického média.

Umíte „nestárnout“. Jak to děláte?
Otázku bych formuloval spíše umět stárnout a dělat tak, že se vás to moc netýká.

Vytvořil jste si po letech tvorby nějaké filozofické či „úsměvné“ sdělení pro svoji výtvarnou činnost?
Asi každý z nás se řídí nepsanými pravidly, která umožňují a stimulují život mezi lidmi na této planetě. Je tady i ta jednoduší pozice a tou je víra spojená s nějakým náboženstvím. Náboženství přinášela a přináší hodně nesváru a krve. Zdá se, že náboženské doktríny ve světě neznatelně oslabují svoji pozici ve prospěch vědeckého pochopení provozu světa a vesmíru.

Já se přikláním spíše k tomu druhému proudu. Pravěké památky jsou dokladem toho, že člověk byl vždy, jak se zdá, optimista, i když si stvořil svoje krvelačné bohy, ale dovedl stvořit i slavné Venuše. Přikláním se rovněž k optimistickému postoji a konstatuji, že nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě líp. Umění je ten fenomén, který může a musí lidi povznést k opravdovému zaslíbenému nebi. Vše ostatní je méně důležitý doprovodný efekt a někdy i defekt.

V čem hledáte energii do dalších let k tomu, abyste zůstal s uměním v symbióze?
Energie je nezničitelná a v prostoru se trochu zakřivuje, jak by k tomu asi dodal Einstein. Člověk samotný je limitován časem a prostředím, ve kterém žije. Čas neúprosně běží a prostředí je vždy variabilní a labilní. Energie člověka se promítá do tvořivé práce a představuje nejrůznější polohy lidské činnosti. Já energii v životě nehledám, já ji jen usměrňuji a věřím, že ji transformuji správným směrem tak, aby mohla trvale odolávat. Nabízí se zde problém kategorie „věčnosti“. Artur Rimbaud podobnou situaci naznačil ve své básní L'éternité (Věčnost), když praví: „Už se opět našla? Co? Věčnost.“ A dál pokračuje: „Jsou to moře zašlá se sluncem… Ó, má strážná duše, šeptejme svůj slib, noci, jež zní hluše, dne, jenž nezní líp.“

Je něco, co jste si ještě v životě nesplnil a rád byste chtěl?
Jak běží život, přináší vám nová a nová přání, ale i touhy. S tím jsou téměř vždy spojené nejrůznější překážky. Cílem je překážky úspěšně překonávat a udělat si při tom i nějakou radost. Radosti nebývá nikdy dosti. Kdysi jsem napsal jeden varovný aforismus: „Všichni chtějí všechno hned zemský ráj to napohled.“

Jak se cítíte v pětaosmdesáti?
To je opravdu otázka do pranice pětadvacet bych viděl perspektivněji.