Dva červnové týdny strávil se štábem ostravského studia České televize na pobřeží Baltu. Třináctku jeho přímořských postřehů nabídne ČT1 od půlky září.

Před kamerou jste nováčkem. Jaké to bylo?
Překvapivě příjemné. Čekal jsem, že mě budou režisér, dramaturg i kameraman víc trápit. Co mi dělalo problémy, bylo splnit čtyři pokyny najednou: že se mám pohybovat, podívat do kamery, zdolat dva schody, znovu do kamery a už se nepohybovat.

Pavel Polák (1981)
- rozhlasový reportér, rodák z Liberce, absolvent germanistiky a komparatistiky na Univerzitě Karlově.
V Českém rozhlase začínal v roce 2001 jako elév, naučil se základům rozhlasové novinařiny – srozumitelně mluvit, natáčet, stříhat. Po ročním působení v centrální redakci Deníků Bohemia nastoupil do Českého rozhlasu, kde působí dosud. Od roku 2014 je stálým zahraničním zpravodajem Radiožurnálu v Německu rád běžkuje, sjezduje, plave, jezdí na kole, věnuje se horské turistice a čtení.

Trvalo díl, dva, než jsem se zkoordinoval. V rozhlase se stačí koncentrovat na to, co říkáte. Co u toho děláte a jak u toho vypadáte, je úplně jedno. Ale svěřil jsem se do rukou profesionálů a dělal, co po mně chtěli. Nepřicházel jsem s vlastními zlepšováky.

Jste velmi vysoký. Nedělalo to kameramanovi neplechu?
Měřím 197 centimetrů, jsem těsně podfutrák, standardní futra mají dva metry. Je pravda, že někdy jsme museli přetáčet, protože kameraman byl menší a já měl potřebu se k němu sklánět. Prý to nevypadalo dobře.

A v jednom záběru jsem si musel kleknout. Ale jinak se to natáčelo z dálky, ta výškový rozdíl umenšovala.

Jak jste vybíral místa a témata, která divákům nabídnete?
K pobřeží, kde jsme natáčeli, mám z celého Německa nejbližší vztah. Od roku 1999 jsem léto co léto jako student jezdil k Baltu dělat plavčíka, prostě taková baltská pobřežní hlídka. Nebyla to práce, Němci tomu říkají dobrovolnická činnost, ale mohl jsem být v létě na pláži u moře. Jako student jsem si nedokázal představit nic hezčího, co bych mohl v létě dělat. Pobřeží jsem tím pádem dost poznal, nejen z plavčické věže, ale i okolí.

Když mě dramaturg Karel Bělohlavý oslovil, jaké téma bych si chtěl vybrat, automaticky jsem sáhl po baltském pobřeží. Geograficky jsme natáčeli od Rujány až po ostrov Sylt v Severním moři. Tématicky to budou dějiny, společnost i konkrétní lidé, příroda a české stopy. Každý Čech v zahraničí kouká, co voní Českem nebo je příbuzné Česku.

Prý jste donutil režiséra a dramaturga, necyklisty, řídit rikša kolo?
Netušil jsem, kolik je jim let. Na ostrově Hiddensee, kam nesmějí auta, jsem naplánoval témata na severu i na jihu, asi šest kilometrů od sebe. A přišlo mi logické, že se přepravíme na kole, protože jinak to tam ani nejde. Ano, byli večer unavení.

Coby novinář jste bezpochyby zvědavý. Jaký ještě?
Zvědavost je moje hlavní vlastnost. Rád cestuji a setkávám se s lidmi, obojí se zvědavostí souvisí. Jsem hodně na cestách, ale někdy mi chybí klid. Můj život je hodně proplánovaný, je to dáno prací, a tak o volnu rád neplánuju a nechávám čas plynout.

Máte destinaci, která vás vábí?
Transsibiřská magistrála, vlakem s přestávkami na horskou turistiku. A Česko je na seznamu taky, mám ho schované na později. Což o to, rodný kraj znám dobře. Ale vlastní zemi tolik proježděnou nemám.

Jana Fabianová