Letos v dubnu převzala rodačka ze Zlína Moravskoslezskou kulturní Cenu Jantar za celoživotní přínos v oblasti hudby.

Permoník letos koncem března už potřetí „dobyl“ Carnegie Hall, Mekku zpěváků, pěvců a hudebníků obecně. Porota prý byla výkonem doslova zaskočena. Tušíte, jak by tento triumf okomentoval váš zesnulý manžel Ivan Šeiner, dlouholetý prezident sboru? Co by podle vás řekl?
Ivan by s určitostí odpověděl: „To jsem čekal. Porota je opravdu odborná a má vkus…“

Je opakované vystupování Permoníku v této nejslavnější koncertní síni světa pro Vás osobně nejvyšším triumfem a završením Vaší více než padesátileté práce s mladými zpěváky?
Je to bezesporu úspěch třikrát zvítězit v Carnegie Hall. Ovšem za největší „úspěch" já považuji to, že permoníkovské společenství je tu už šestapadesátým rokem a vzkvétá.

Ceny Jantar za rok 2021. Eva Šeinerová.
Ceny Jantar pro umělce z MS kraje ocenily i celoživotní práci Evy Šeinerové

Jaké pocity jste zažívala Vy, když jste se před pár lety ocitla v prostorách této slavné newyorské koncertní síně?
Snažila jsem se nedojímat historií budovy, on to ani vymezený čas nedovolil. Bylo potřeba soustředit se na zkoušku a potom na vystoupení. Co jsem vnímala, byla nádherná akustika sálu.

Při cestách s Permoníkem a také Vaším mužem Ivanem jste projeli kus světa, vystupovali nejen v Evropě, ale i v Číně, Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických. Který z těch zájezdů byl pro Vás osobně tím, na který nejraději vzpomínáte a proč?
Neumím na tu otázku jednoznačně odpovědět. Každý koncertní zájezd nám přinesl bezpočet neopakovatelných zážitků. Poznávat svět „naživo“ je nádherné.

V roce 1985 se Permoník ještě za dob socialismu mohl vydat na soutěž do Japonska. Dá se srovnat taková cesta s dnešním, když pominu pandemii koronaviru, nesrovnatelně snazším způsobem cestování, myslím po stránce organizační…
Cestování do Japonska v roce 1985 bylo opravdu jiné. Byl to náš nejdelší koncertní zájezd, jen cesta tam a zpět nám trvala zhruba týden. Cestovali jsme letadlem, vlakem, z Nachodky do Jokohamy jsme pluli lodí a pak jeli autobusem do Shizuoky, kde jsme vystupovali. Přijeli jsme týden před festivalem a týden po festivalu jsme čekali na loď v horách kolem Nagana. O této cestě a pobytu bych mohla vyprávět hodinu. Zážitků jsme měli bezpočet.

Sbor Permoník i lidé z Karviné se rozloučili s Ivanem Šeinerem.
Permoník i veřejnost se rozloučili se zakladatelem sboru Ivanem Šeinerem

V některém z rozhovorů jste řekla, že Asiaté obecně milují sborový zpěv, nejvíce asi Japonci. Čím to je? A čím si je získal právě Permoník?
Japonci mají rádi evropskou hudbu. Jsou velmi vděčnými srdečnými posluchači a i výbornými hostiteli. Koneckonců vím, o čem mluvím, protože celý náš pobyt v tom roce 1985 byl dokonale naplánován. Líbili jsme se jim. Opakovaně nás zvali a jistě zvát budou.

Jistě se Vás na to už někdo ptal… Prozradíte, čím Vám učaroval sborový zpěv?
Vidíte, to je otázka, na kterou jsem ještě neodpovídala. Když jsem chtěla při zaměstnání studovat vysokou školu, řekl mi pan ředitel, že mně studium povolí, ale že si musím vybrat aprobaci, ve které bude hudební výchova, protože tu nemá odborně obsazenu. V roce 1961 byl v Brně vedoucím katedry hudební výchovy profesor František Lýsek, významný sbormistr, úžasný člověk. Ten mně „očaroval“ a tak se i pro mne stal sborový zpěv celoživotní láskou.

Permoník je bez diskuze Vaše dítě, prožila jste s ním intenzivně pětapadesát let. Které období je podle Vás to nejúspěšnější. Dnes je soubor díky sociálním sítím a všudypřítomným médiím hodně vidět a slyšet. Které období v historii sboru mátě nejraději Vy a proč?
Na každém období mého profesního života bylo něco zajímavého, každé provázely „porážky i vítězství“. Asi emočně nejsilnějším a také asi nejtěžším byly úplné začátky sboru. Vybudovat tradici je těžké. Je to neskutečné dobrodružství. Ovšem když se to povede…!!!

Před zhruba pěti lety jste předala žezlo hlavní sbormistryně Permoníku služebně mladší kolegyni Martině Juríkové a naplno si užíváte odpočinku. Čím naplňujete svůj čas poté, co už v Permoníku nepůsobíte aktivně úplně naplno?
Nás dva s Ivanem vystřídali talentovaní, pracovití, nádherní lidé. Všichni ve sboru vyrostli a na tradici navázali skvěle. Za šest let sbor exceloval nejen u nás, ale také na soutěžích ve Španělsku, Japonsku, Gruzii,Rusku a v USA. Co víc si přát! Já si štěstí náležitě užívám.

Zvolnila jsem, ráda pobývám v Opavě u své dcery, zetě a svých vnoučat. Místo not luštím sudoku, skládám scrabble, kochám se přírodou.

Stále ale u sboru působíte, je to tak?
Se sborem jsem v kontaktu. Aby se mi nestýskalo, tak se věnuji svým „komořinám“ - duu mladých mužů a triu krásných děvčat, občas zasupluji. Prezident sboru Petr Kazík se o mně stará, zve mne a ochotně odveze na koncerty, pověřuje mě splnitelnými úkoly. Se svojí nástupkyní Martinou Juríkovou probírám, „jak jde život“ a jak ho ještě vylepšit. Ráda posedím se svými dospělými dětmi. Těším se z jejich štěstí profesního i rodinného. Stále mě zvou do porot a na semináře. Nenudím se.

V ostravských Dolních Vítkovicích byly vyhlášeny Ceny hejtmana kraje za společenskou odpovědnost.  Také byl udělen titul Osobnost Moravskoslezského kraje. Ten si převzala zakladatelka sborového studia Permoník Eva Šeinerová.
Eva Šeinerová z Permoníku získala ocenění Osobnost Moravskoslezského kraje

Daleké výjezdy se souborem jste omezila kvůli věku. Pokud by Vám to zdraví dovolilo, neměla byste chuť se souborem ještě někam vyrazit? Jezdíte třeba na vystoupení po republice?
Na vystoupení po republice s panem prezidentem a jeho ženou jezdím a moc ráda. Pokud mi zdraví bude sloužit, chtěla bych se na některá místa vrátit, ale sama. Tempu sboru už nestačím.

Když jsme si domlouvali tento rozhovor, komunikovali jsme mj. spolu přes platformu WhatsApp. Bezpochyby vám tedy moderní komunikační prostředky nejsou cizí. Když sbor vystupuje daleko v cizině, sledujete ho přes internet?
Cesty a vystoupení sboru na internetu samozřejmě sleduji. Snažím se zvládnout aspoň trochu moderní techniku, která nám dopřává možnost „být u toho“.

Sborový zpět má v Česku i ve světě omezený počet svých příznivců, určitě násobně méně než hudba populární, rocková, jazzová či jiná. Omlouvám se za tu otázku, ale přemýšlela jste někdy, jaké by to bylo, kdybyste založila soubor, který by zpíval třeba lidové písně nebo muzikály. Zkrátka, zda Vás nemrzí, že s jiným než ve sborovým zpěvem mohl „Váš“ soubor dobýt hudební svět i komerčně.
Ne, nemrzí. Naopak. Myslím si, že živit se uměním vždycky bylo víc než obtížné.

K výročí 55+1 let sboru a současně také k Vašemu letošnímu životnímu jubileu natočila Česká televize dokument, medailón, který má mít v září v premiéru v Karviné. Těšíte se?
Nevím o tom, že se točí film k mému životnímu jubileu. Jsem přesvědčená, že se točí film o sborovém zpívání v Karviné. Že to bude film, který ukáže, že v druhém nejhorším městě pro život, podle oficiální „statistiky“, už padesátým šestým rokem, také díky městu samému, vzkvétá něco tak krásného, ušlechtilého jako je CHOIR PERMONÍK KARVINÁ.