Po loňské smrti Iva Pavlíka (srpen 2017), za kterého byla Heidi Janků, rozená Hantlová, provdaná od roku 1992, to není nový chlap v životě usměvavé ženy. I když… Je to vlastně „on“ malý knírač, kterého si pořídila, aby v domě na okraji Prahy nebyla sama. O Edovi, o zesnulém Ivu Pavlíkovi, o Vánocích a o Ježíškovi. A také o té její bolavé noze. O tom všem jsme si s Heidi Janků povídali.

Copak se stalo, proč kulháte?
No jo, pajdám. Zlomila jsem si zánártní kůstku u malíčku. Prostě jsem plnou vahou skočila na pódiu na odposlechovou bednu.

Proč?
Tančila jsem. Ode mě lidé prostě chtějí, abych byla v pohybu, nečekají téměř nehybnou divu, jak jim pěje.

Nový parťák

Tak opatrně. Vypadáte na pětadvacet, co všechno děláte pro udržení ducha i těla? V kolik vstáváte?
Ráno se řídí podle Edy.

Ve vašem životě se objevil nový muž?
Ale kdepak, to je knírač. Pořídila jsem si ho po smrti Ivoše, abych nebyla v domě sama. Je ale pravda, že původně jsem chtěla pořídit psa právě pro Ivoše. Viděla jsem, že už nemá tolik sil, a přesto stále jezdí se mnou. Říkala jsem si, že kdyby se rozhodl nejezdit a odpočívat, tak aby nebyl doma sám. Jenže k tomu nedošlo, Ivoš zemřel. No a letos v lednu se objevil u mě pejsek Eda. Abych nebyla v domě sama. Před časem vstával po páté ráno a už neusnul, to bylo krušné. Nyní je to trochu lepší. Třeba zrovna dneska by vyspával.

Salony, kadeřnice, posilovna, plastické operace. Co je vám nejbližší?
Nejbližší? Ranní procházka s Edou, denně s ním ujdu deset dvanáct kilometrů. Tedy pokud nepajdám. Co se sebou dělám? Já nechci nikoho rozčílit a naštvat. Ale mám to asi v genech a pak je to určitě přístupem k životu. Ráno mi před zrcadlem stačí tak čtvrt hodinky, abych na sebe něco naplácala. Do posilovny nechodím, neběhám, necvičím, jsem masožravec. A ve všem hledám to pozitivní, jsem věčný optimista. Jak se člověk cítí uvnitř, tak je to navenek tohle prostě platí. Jen teď jsem trochu ztloustla. To kvůli té pošramocené noze. Ale je pravda, že i přes můj optimistický přístup byly noci, které jsem probrečela. A není to tak dávno.

Blíží se konec roku, jaké máte vzpomínky na Vánoce vašeho dětství?
Do jedenácti let byl vánoční čas hezký, pak mi zemřela maminka a už to bylo jiné, smutnější. Vánoce to bylo zpívání ve školce, ve škole, v lidové škole umění. Protože jsem ale vyrůstala v sedmdesátých letech, byla normalizace a nějaký advent byl téměř hřích. Samozřejmě se uklízelo, zpívalo, ale že by se lidé scházeli na ulicích a zpívali koledy, tak to ani náhodou. Koledy jsem vždycky zpívala i pod vánočním stromečkem, ale o nějakém adventním zastavení se nedalo mluvit.

Kdy se to zlomilo?
Po revoluci, po roce 1989. Já tyhle křesťanské svátky začala naplno vnímat a užívat si tak před deseti patnácti lety. Ke konci roku hodně pracuji, ale scházím se s přáteli, se kterými není čas se sejít přes rok. Jdeme na oběd, na večeři. U jídla ale koledy nezpíváme, jde o ten klid, o pohodu. A jsem typ ženy, která nešůruje barák a nemusí provést absolutní úklid. Beru to tak, že když se neuklidí před Vánocemi, uklidí se po nich. Co se stane?

Nic, ale každá žena tenhle přístup nezastává. Spíše to většina žen praktikuje opačně.
Já vím. Ale u mě je to asi tím, že mám dost práce, a tak okna, podlaha, záclony, všechno vycídit, na to prostě není čas ani síla. A ani chuť. Nedávno mi přišla na mobil zpráva, abych si uvědomila, že 24. prosince chodí Ježíšek, ne kontrola z hygieny.

Heidi a vánoční zvyky?
Byly v dětství a přetrvávají dodnes šupinky a peníze pod talíř, aby se nás držely, nesmělo se vstát od stolu, dokud se nedojedlo. Pak se zhaslo, mně pustili pohádky v televizi, maminka poodešla v nestřeženém okamžiku, a najednou zvonek a přišel Ježíšek. Měli jsme klasické svíčky, prskavky. A také jsme měli otevřené okno, aby mohl Ježíšek přiletět. Já si vlastně pamatuju, že na Štědrý večer byla u nás strašná zima.