Novinář, scenárista a básník Břetislav Uhlář, dlouholetý redaktor kulturní rubriky Moravskoslezského deníku, zasvětil novinářské práci téměř čtyřicet let svého života. I přes svůj nyní už seniorský věk zůstává stále externím spolupracovníkem Deníku.

Vzpomenete si ještě, kdy jste v sobě poprvé objevil vášeň pro psané slovo?

Před lety, během studií na tehdejší ostravské pedagogické fakultě, jsem začal spolupracovat s Ostravským večerníkem, Ostravským kulturním měsíčníkem (později krajským Kulturním měsíčníkem) a dalšími novinami i časopisy. Tam jsem směřoval především rozhovory s umělci. Za všechny vzpomenu interview s režisérem Miloslavem Nekvasilem, někdejším šéfem ostravské opery (otcem současného ředitele NDM Jiřího Nekvasila), polskou pěveckou legendou Marylou Rodowicz, italským zpěvákem Drupim, už tenkrát také s Karlem Gottem, zpěvačkou Věrou Špinarovou, houslovým virtuosem Zdeňkem Dejmkem šéfem proslulého Janáčkova komorního orchestru. Rozhovorů, které jsem doposud absolvoval, jsou tisíce… Tento žánr mě velice bavil a baví dodnes.

Které další osobnosti si ještě i po letech rád vybavíte?

Hanu Hegerovou, výtvarníky Jiřího Koláře, Olgu Vyleťalovou, filmové režiséry Vojtěcha Jasného, Juraje Jakubiska, Věru Chytilovou, Jiřího Svobodu, Jana Němce, Petra Zelenku, herečku Janu Brejchovou, operní pěvkyni Evu Dřízgovou-Jirušovou a další… To by byl opravdu telefonní seznam jmen. Ale také vzpomínám na návštěvu jedné léčebny dlouhodobě nemocných, odkud jsem psal reportáž. Dodnes se mi před očima vybavuje obraz krásného obličeje šestatřicetileté ženy umírající na rakovinu…

A máte v rámci své novinářské profese i zážitek, který byste nejraději z paměti vymazal?

Život není černobílý, a jak praví jedno biblické přísloví v mém případě trochu upravené , kdo je bez viny, ať hodí kamenem…

Rozhovor s veličinami typu Karla Gotta, to už vyžaduje poctivou přípravu. Byl jste před tímto vzpomenutým interview jako elév nervózní?

Byl jsem mladý, spíše nervní než nervózní. Rozhovor se konal v ostravském hotelu Imperial. Mistr byl velmi vstřícný. Nepřál si, stejně jako při dalších našich setkáních a těch povídání s Karlem Gottem jsem už absolvoval asi patnáct , autorizaci žádného z rozhovorů. „Věřím vám,“ opakoval vždy Karel Gott. Vzpomínám si, jak po jedné zvukové zkoušce v dnešní Ostravar Aréně se kolem Karla Gotta shromáždil houf novinářů a kameramanů. On se tak trošku porozhlédl a velice nahlas se zeptal: „A kde je ten kulatý pán, který mě už kontaktoval předevčírem?“ Tím myslel mě, což mě potěšilo, a od té doby, pokud přijel do Ostravy, vždycky vzniklo nějaké nové povídání s tímto naším mnohonásobným slavíkem.

Břetislav Uhlář při rozhovoru se světově proslulým dirigentem Liborem Peškem v rámci jednoho z ročníků Janáčkova máje.

Jaký dojem ve vás zanechali namátkou Jan Saudek, Arnošt Lustig či Marta Kubišová? Tedy velmi výrazné a svým způsobem „specifické“ osobnosti…

S Arnoštem Lustigem mě pojí dvě velmi krásná setkání a povídání. To první proběhlo přímo na ulici vestoje před ostravskou Fiducií, kde mi věnoval knihu, kterou o něm napsal František Cinger, novinář, spisovatel, ale také můj dobrý dlouholetý známý a kamarád. Druhé interview s Arnoštem Lustigem jsem absolvoval o rok později, přítomna byla i má přítelkyně Dana, která se panu Arnoštovi tuze líbila. S Janem Saudkem také pohoda, je to velmi příjemný muž, samozřejmě pábitel i ve svém věku. S Martou Kubišovou jsem se setkal v ostravském Divadle Antonína Dvořáka v devadesátých letech po koncertě, který pořádal Press Club Syndikátu novinářů ČR. Marta Kubišová: nesmírně pokorná a skromná žena.

O čem jste v mládí psal nejraději? Prozradíte nám spisovatele, básníky, kteří vás svou tvorbou ovlivnili?

Je pravda, že cit a lásku k poezii jsem získal od své maminky, která mi odmalička zpaměti recitovala verše Vrchlického, Březiny, Sovy, Nerudy, Wolkera, Seiferta, Hrubína či Nezvala, ale také francouzské básníky… Byla v poezii jako ryba ve vodě. Možná je to tím, že pocházela z divadelní rodiny. Můj děda Karel Štverák, který přišel do ostravského divadla ve třicátých letech z Čech, zpíval ve zdejší opeře nejdříve ve sboru, později i sólové postavy, aby se nakonec stal obávaným a přísným operním inspicientem. Byl velmi sečtělý a v mnoha hudebních žánrech měl velký přehled. A navíc maminčiným bratrancem byl známý divadelní režisér a pedagog JAMU Pravoš Nebeský, takže umění v rodině bylo… První „orgasmus“ z poezie jsem asi zažil při poslechu desky Poezie A a Jazz II s verši Vozněsenského a Václava Hraběte. Později jsem hltal Františka Gellnera, Karla Hlaváčka, Josefa Macha, dadaisty, surrealisty, Nezvala, Kainara, ale třeba také Antonína Bartůška. Teprve pak jsem se začal zajímat o další světové autory, jako byli Breton, Tzara. Uchvátila mě výtvarná tvorba Maxe Ernsta, ale také tvorba světových filmových režisérů Ingmara Bergmana, Luise Buňuela, Michelangela Antonioniho a mnoha dalších. Začal jsem poslouchat Collegium Musicum, Mariána Vargu, Pavola Hammela, Filanovy a Peterajovy texty znám dodnes nazpaměť, stejně jako Ursínyho Apple Tree In Winter nebo písně polského Marka Grechuty a skupiny Anawa.