Předchozí
1 z 2
Další

Novinář, scenárista a básník Břetislav Uhlář, dlouholetý redaktor kulturní rubriky Moravskoslezského deníku, zasvětil novinářské práci téměř čtyřicet let svého života. I přes svůj nyní už seniorský věk zůstává stále externím spolupracovníkem Deníku.

Vzpomenete si ještě, kdy jste v sobě poprvé objevil vášeň pro psané slovo?

Před lety, během studií na tehdejší ostravské pedagogické fakultě, jsem začal spolupracovat s Ostravským večerníkem, Ostravským kulturním měsíčníkem (později krajským Kulturním měsíčníkem) a dalšími novinami i časopisy. Tam jsem směřoval především rozhovory s umělci. Za všechny vzpomenu interview s režisérem Miloslavem Nekvasilem, někdejším šéfem ostravské opery (otcem současného ředitele NDM Jiřího Nekvasila), polskou pěveckou legendou Marylou Rodowicz, italským zpěvákem Drupim, už tenkrát také s Karlem Gottem, zpěvačkou Věrou Špinarovou, houslovým virtuosem Zdeňkem Dejmkem šéfem proslulého Janáčkova komorního orchestru. Rozhovorů, které jsem doposud absolvoval, jsou tisíce… Tento žánr mě velice bavil a baví dodnes.

Které další osobnosti si ještě i po letech rád vybavíte?

Hanu Hegerovou, výtvarníky Jiřího Koláře, Olgu Vyleťalovou, filmové režiséry Vojtěcha Jasného, Juraje Jakubiska, Věru Chytilovou, Jiřího Svobodu, Jana Němce, Petra Zelenku, herečku Janu Brejchovou, operní pěvkyni Evu Dřízgovou-Jirušovou a další… To by byl opravdu telefonní seznam jmen. Ale také vzpomínám na návštěvu jedné léčebny dlouhodobě nemocných, odkud jsem psal reportáž. Dodnes se mi před očima vybavuje obraz krásného obličeje šestatřicetileté ženy umírající na rakovinu…

A máte v rámci své novinářské profese i zážitek, který byste nejraději z paměti vymazal?

Život není černobílý, a jak praví jedno biblické přísloví v mém případě trochu upravené , kdo je bez viny, ať hodí kamenem…

Rozhovor s veličinami typu Karla Gotta, to už vyžaduje poctivou přípravu. Byl jste před tímto vzpomenutým interview jako elév nervózní?

Byl jsem mladý, spíše nervní než nervózní. Rozhovor se konal v ostravském hotelu Imperial. Mistr byl velmi vstřícný. Nepřál si, stejně jako při dalších našich setkáních a těch povídání s Karlem Gottem jsem už absolvoval asi patnáct , autorizaci žádného z rozhovorů. „Věřím vám,“ opakoval vždy Karel Gott. Vzpomínám si, jak po jedné zvukové zkoušce v dnešní Ostravar Aréně se kolem Karla Gotta shromáždil houf novinářů a kameramanů. On se tak trošku porozhlédl a velice nahlas se zeptal: „A kde je ten kulatý pán, který mě už kontaktoval předevčírem?“ Tím myslel mě, což mě potěšilo, a od té doby, pokud přijel do Ostravy, vždycky vzniklo nějaké nové povídání s tímto naším mnohonásobným slavíkem.

Břetislav Uhlář při rozhovoru se světově proslulým dirigentem Liborem Peškem v rámci jednoho z ročníků Janáčkova máje.

Jaký dojem ve vás zanechali namátkou Jan Saudek, Arnošt Lustig či Marta Kubišová? Tedy velmi výrazné a svým způsobem „specifické“ osobnosti…

S Arnoštem Lustigem mě pojí dvě velmi krásná setkání a povídání. To první proběhlo přímo na ulici vestoje před ostravskou Fiducií, kde mi věnoval knihu, kterou o něm napsal František Cinger, novinář, spisovatel, ale také můj dobrý dlouholetý známý a kamarád. Druhé interview s Arnoštem Lustigem jsem absolvoval o rok později, přítomna byla i má přítelkyně Dana, která se panu Arnoštovi tuze líbila. S Janem Saudkem také pohoda, je to velmi příjemný muž, samozřejmě pábitel i ve svém věku. S Martou Kubišovou jsem se setkal v ostravském Divadle Antonína Dvořáka v devadesátých letech po koncertě, který pořádal Press Club Syndikátu novinářů ČR. Marta Kubišová: nesmírně pokorná a skromná žena.

O čem jste v mládí psal nejraději? Prozradíte nám spisovatele, básníky, kteří vás svou tvorbou ovlivnili?

Je pravda, že cit a lásku k poezii jsem získal od své maminky, která mi odmalička zpaměti recitovala verše Vrchlického, Březiny, Sovy, Nerudy, Wolkera, Seiferta, Hrubína či Nezvala, ale také francouzské básníky… Byla v poezii jako ryba ve vodě. Možná je to tím, že pocházela z divadelní rodiny. Můj děda Karel Štverák, který přišel do ostravského divadla ve třicátých letech z Čech, zpíval ve zdejší opeře nejdříve ve sboru, později i sólové postavy, aby se nakonec stal obávaným a přísným operním inspicientem. Byl velmi sečtělý a v mnoha hudebních žánrech měl velký přehled. A navíc maminčiným bratrancem byl známý divadelní režisér a pedagog JAMU Pravoš Nebeský, takže umění v rodině bylo… První „orgasmus“ z poezie jsem asi zažil při poslechu desky Poezie A a Jazz II s verši Vozněsenského a Václava Hraběte. Později jsem hltal Františka Gellnera, Karla Hlaváčka, Josefa Macha, dadaisty, surrealisty, Nezvala, Kainara, ale třeba také Antonína Bartůška. Teprve pak jsem se začal zajímat o další světové autory, jako byli Breton, Tzara. Uchvátila mě výtvarná tvorba Maxe Ernsta, ale také tvorba světových filmových režisérů Ingmara Bergmana, Luise Buňuela, Michelangela Antonioniho a mnoha dalších. Začal jsem poslouchat Collegium Musicum, Mariána Vargu, Pavola Hammela, Filanovy a Peterajovy texty znám dodnes nazpaměť, stejně jako Ursínyho Apple Tree In Winter nebo písně polského Marka Grechuty a skupiny Anawa.

Původně jste vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě. Měl jste ambice stát se kantorem?

Nikdy. Také jsem si vysnil jako asi mnoho mladých lidí , že se stanu slavným filmovým či divadelním režisérem, popřípadě skvěle placeným scenáristou nebo dramaturgem a budu mít báječný život. To způsobila mimo jiné i kniha nazvaná Okno Zbyszka Cybulskiego, kterou o tomto kdysi skvělém polském herci a bouřlivákovi napsal Jerzy Afanasjew. Ještě jako šestadvacetiletý jsem si ji přivezl z Polska, kde jsem byl za svou studentskou láskou, a tu knihu jsem jí už nevrátil. Fascinoval mě bohémský, naprosto nekoordinovaný život „krásného šílence“, kterým jsem si vždy přál být. Samozřejmě se tak nikdy nestalo, i když moje okolí občas hovoří o tom, že jsem někdy hodně „ujetý“… Ale na pedagogické fakultě, kde jsem byl přijat až po dvou letech po maturitě na gymnáziu, když jsem musel rok odmakat jako pomocný dělník na výstavišti Černá louka, jsem dostal, jak se lidově říká, nový vítr do plachet. A to v podobě pana doktora Miroslava Etzlera dodnes nedoceněného někdejšího skvělého divadelního teoretika a kritika, který předtím působil na gymnáziu v Ostravě-Vítkovicích. Pan doktor Etzler (mimochodem, otec herce Miroslava a známého reportéra Tomáše) se stal vedoucím naší studijní skupiny na pedagogické fakultě. Jeho přednášky o Máchově Máji nebo Eposu o Gilgamešovi byly nejvíce navštěvované… A ten mě také nasměřoval ke kulturní publicistice. Vzpomínám si, když mě navštívil v redakci Ostravského večerníku a já před ním chtěl ukrýt ten binec na stole, potěšil mě větou, kterou nyní říkám všem: Víte, jen špatný redaktor má vždy na stole pořádek…

Posléze jste zamířil do Prahy, kde jste absolvoval DAMU, konkrétně obory teorie dramatických umění a umělecká kritika. Co konkrétně vás na DAMU přivábilo?

Na Divadelní akademii múzických umění jsem začal postgraduálně studovat až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A tam jsem se setkal na přednáškách a seminářích s osvícenými lidmi a osobnostmi Zdeňkem Mahlerem, Františkem Kožíkem, Jiřím Menzelem, Markétou Zinnerovou a dalšími , což zase bylo pro mě velké okysličení.

Zavzpomínáte i na své prvopočátky v žurnalistice? Mohl byste porovnat vývoj, který v této nelehké profesi během vašeho působení v novinařině proběhl?

Začínal jsem v Ostravském večerníku, pak jsem léta prakticky až do současné doby pracoval v novinách, které měnily název, vyprofilovaly se v dnešní celostátní Deník. Mají stále početnější okruh čtenářů a jsou součástí života lidí nejenom v Moravskoslezském kraji, což je podstatné a příjemné zjištění. Novinařina se od dob mých začátků zcela proměnila. Je prakticky nemožné přehlédnout třeba celosvětový úbytek tištěných deníků, naopak sledujeme boom sociálních médií. Bohužel na trhu vítězí bulvár. „Senzace“ za každou cenu se lépe prodávají na mediálním trhu než serióznější rozhovory, reportáže a pozitivní příklady života, což odráží svět, ve kterém žijeme…

Co máte v plánu do let příštích? Jistě v sobě nosíte další nápady pokud jde o knihy, které byste chtěl realizovat…

Námětů mám ještě naštěstí dost, něco už mám i rozepsané, ale pokud není kniha dokončena, nerad bych o ní hovořil. Chtěl bych ještě uspořádat několik výstav se členy Výtvarného spolku Nová věc, jehož jsem členem a tvoří ho skvělí kumštýři grafik Jiří Neuwirt, malíři Martin Pawera a Ivo Sýkora a sochař Pavel Vácha.

Břetislav Uhlář při rozhovoru s režisérkou Věrou Chytilovou během ostravského festivalu Ostrava Kamera Oko.

Dočetl jsem se, že vaše básnická tvorba se dočkala mj. překladů do němčiny, polštiny, ale také do arabštiny. Čím si tu arabštinu vysvětlujete? Že by v arabsky mluvících zemích byl „hlad“ po erotické poezii, kterou píšete?

Ano, některé naše knihy, které jsme napsali s Mirkem Sehnalem, výborným prozaikem, byly přeloženy do polštiny (Hodinu pod drnem a Hodinu v nebi), a arabštiny (Hodina pod drnem). Nevím, jestli je v arabském světě „hlad“ po erotické literatuře, ale měli jsme tam s knihou zprvu velké těžkosti. Arabští cenzoři nechtěli v Káhiře knížku nejprve povolit, ale pak se to nějak urovnalo a křest v Egyptě se uskutečnil.

Malou filmovou roli novináře jste si zahrál v loňském snímku Dušana Rapoše a Petra Šišky Muzzikanti. Jak se vám v herecké roli líbilo?

Své „herectví“ beru jako krásné dobrodružství. Muzzikanti, to nebylo mé první setkání s filmem. Už jako student jsem statoval v česko-polském snímku režiséra Juliana Dziedziny Bitva o Hedviku, dále v televizním seriálu Postel s nebesy z produkce ostravského studia, kde jsem si v režii Aloise Müllera „zahrál“ židovského chlapce Edu Kellnera. A před několika lety mě můj kamarád Daniel Krzywoń, filmový producent, také obsadil do epizodní roličky ve filmu 7 dní hříchů v režii Jiřího Chlumského. Jsem rád, že si mohu i ve svém docela pozdním věku stále hrát. A tím více vzpomínám na slova Miroslava Etzlera, když mi říkal: „Víte, Břetislave, celý život je v podstatě hra, někdy příliš krutá. Člověk by měl rozlišit, nakolik ji v dané životní situaci přijmout, a mnohdy nepodlehnout laciným pokušením. A hlavně nebrat se příliš vážně…“ Stále na něho myslím a jsem mu za mnohé vděčný…

Radek Bubeníček