„Je příjemné zpracovávat příspěvky lidí, kteří se na nás dívají a sami se chtějí s diváky o své záběry podělit,“ říká nejzkušenější zpravodajka studia České televize Ostrava.

Drahomíra RačákováJak se dá pětadvacet let vydržet zpravodajské tempo?
Jsem ráda, že mám terénní dennodenní zpravodajskou práci za sebou. I živé moderování. Obojí je stres. Nejtěžší je vypadat na obrazovce klidně, i když vám tečou nervy. Může selhat čtecí zařízení, může se stát, že systém přeskočí reportáž. Nebo se na poslední chvíli něco mimořádného udá a máte ve čtečce něco, co vidíte poprvé. To jsou vypjaté situace.

Co je pro vás na zpravodajské práci nejhorší?
Když přinášíme informace o lidské bolesti, zoufalství, beznaději. Třeba tragédie z vlakového neštěstí ve Studénce v roce 2008. Byla jsem na místě jako první. Procházela jsem vlakem, kde ještě byli lidé, čekali na hasiče, až je vystříhají. Sténali… Dodneška vidím kudrnatého kluka, který křičel bolestí. Slyším to dodnes. Nebo povodně a havárie na silnicích. To jsou velké emoce. Na place se vám může stát i to, že se rozbrečíte. Pamatuju si, když jsem natáčela o Hospici svatého Lukáše. S jakou laskavostí se tam starají o umírající, to jsem opravdu obrečela.

Jak jste se dala dohromady?
Zmobilizovala jsem všechny síly, o kterých ani nevíte, že je máte. Cíl je jasný: předat zprávu lidem.

Mnozí diváci vás považují za moderátorskou ikonu ostravského zpravodajství.
To si neuvědomuju. Nikdy jsem se o to nervala. Moderovat pro mě byla prestiž. Ale taky makačka, adrenalin. Naživo i ze záznamu, je to zodpovědnost. Jsem ráda, že už to mám za sebou. Rozhodli jsme se, že předám žezlo mladším kolegyním.

O čem je vaše současná práce s diváckými videi?
Je to pravidelná rubrika pořadu Týden v regionech. Diváci si stáhnou aplikaci a z celé republiky posílají malá videa. Často třeba oblohu, východ slunce, déšť, sníh, koncerty, venkovní akce a tak. My z toho děláme jeden a půl až dvou minutové přehledy, do vydání se jich vejde okolo patnácti. Plus vybíráme tři další do soutěže o iReportéra týdne, to u nás soutěží jen videa z Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Lidé pak hlasují, z čehož každou sobotu vzejde iReportér týdne. Je to prostě doslova mravenčí práce, musím zkouknout týdně třeba dvě stovky nahrávek. Točím k tomu takzvané spojováky.

Do televizního zpravodajství jste naskočila v roce 1995. To musela být úplně jiná situace.
Začínali jsme bez mobilu. Byly jen pevné linky. Neměli jsme ani počítače, nebo internet. Psali jsme na psacím stroji. Jak jsme to mohli zvládat, nevím.