Edita Janková učí nevidomé, jak se stát co nejvíce samostatnými

„Když to hodně zjednoduším, tak se snažíme vybavit člověka se zrakovým postižením tak, aby byl schopen samostatně v maximální možné míře naplňovat své životní potřeby. Patří k tomu i to, aby klient získal přiměřené sebevědomí. Zároveň ale pracujeme i na tom, aby naši klienti dokázali rozpoznat své meze a když to situace vyžaduje, nebáli se požádat o pomoc,“ vysvětluje Edita Janková.

Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Ona i její spolupracovnice s klienty například nacvičují, jak se mají orientovat ve svém bytě a ve svém okolí. „U nevidomých je důležité naučit se základní trasy. Třeba ze svého domova do obchodu, k lékaři či do práce. A s těmi trasami je to stejné i u vodicích psů. Ti jsou také schopni se naučit základní trasy. Pokud se ale dostanou na místo, které neznají, pak ani oni nevidomému pomoci příliš nemohou,“ upozorňuje Edita Janková.

Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Své klienty učí i to, aby se pokud možno dokázali postarat nejen sami o sebe, ale případně mohli být nápomocni i svým blízkým. „Třeba, aby si uměli uvařit, zalít kávu a čaj, vyluxovat byt, případně i přebalit miminko a uměli se vhodně obléknout, když jdou na koncert nebo do divadla,“ pokračuje dále. Zároveň doplňuje, že pomůcky pro nevidomé a slabozraké se výrazně liší.

Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

„Lidé, kteří přišli o zrak úplně, potřebují hlasové výstupy. Hlasový software tak mají nejen mobily, ale také počítače, ipady, váhy, hodinky, teploměry i další. Slabozrakým pak pomáhá například výrazný kontrast v jejich domácnostech. Třeba při stolování je vhodný černý ubrus a bílý talíř,“ dává příklady Edita Janková. 

Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Sama s úsměvem říká, že na její práci ji baví nejvíce to, že jde o práci s lidmi: „Paradoxně právě to je i nejtěžší. Každý člověk je individualita a reaguje jinak, vyžaduje jiný přístup. A na nás je, abychom našli cestu ke každému, kdo naši pomoc potřebuje a stojí o ni.“

Zdroj: Deník / Lukáš Kaboň