Edita Janková učí nevidomé, jak se stát co nejvíce samostatnými

„Když to hodně zjednoduším, tak se snažíme vybavit člověka se zrakovým postižením tak, aby byl schopen samostatně v maximální možné míře naplňovat své životní potřeby. Patří k tomu i to, aby klient získal přiměřené sebevědomí. Zároveň ale pracujeme i na tom, aby naši klienti dokázali rozpoznat své meze a když to situace vyžaduje, nebáli se požádat o pomoc,“ vysvětluje Edita Janková.

Ona i její spolupracovnice s klienty například nacvičují, jak se mají orientovat ve svém bytě a ve svém okolí. „U nevidomých je důležité naučit se základní trasy. Třeba ze svého domova do obchodu, k lékaři či do práce. A s těmi trasami je to stejné i u vodicích psů. Ti jsou také schopni se naučit základní trasy. Pokud se ale dostanou na místo, které neznají, pak ani oni nevidomému pomoci příliš nemohou,“ upozorňuje Edita Janková.

Své klienty učí i to, aby se pokud možno dokázali postarat nejen sami o sebe, ale případně mohli být nápomocni i svým blízkým. „Třeba, aby si uměli uvařit, zalít kávu a čaj, vyluxovat byt, případně i přebalit miminko a uměli se vhodně obléknout, když jdou na koncert nebo do divadla,“ pokračuje dále. Zároveň doplňuje, že pomůcky pro nevidomé a slabozraké se výrazně liší.

„Lidé, kteří přišli o zrak úplně, potřebují hlasové výstupy. Hlasový software tak mají nejen mobily, ale také počítače, ipady, váhy, hodinky, teploměry i další. Slabozrakým pak pomáhá například výrazný kontrast v jejich domácnostech. Třeba při stolování je vhodný černý ubrus a bílý talíř,“ dává příklady Edita Janková. 

Sama s úsměvem říká, že na její práci ji baví nejvíce to, že jde o práci s lidmi: „Paradoxně právě to je i nejtěžší. Každý člověk je individualita a reaguje jinak, vyžaduje jiný přístup. A na nás je, abychom našli cestu ke každému, kdo naši pomoc potřebuje a stojí o ni.“