Kronikář Vratislav Matušů.Kronikář Vratislav Matušů.Zdroj: Tereza LiczmanováHorní Vsacko je oblast rozkládající se mezi Javorníky a Vsetínskými vrchy. Jak tady lidé žili?
Krajinu Horního Vsacka tvoří převážně lesy. Orná půda zde nebyla žádná, a tak lidé přicházející většinou z Uher pásli ovečky. Později nějakou půdu získali, ale mohli tu pěstovat leda tak zemáčky, pokud vůbec.

O pár kilometrů dál se v Karolince nachází bývalé sklárny. Stali se z pastevců a zemědělců skláři?
V devatenáctém století vznikly v Karolinině Huti (dnešní Karolince) sklárny, kde se začali objevovat první Židi. Lidé žijící v okolí přivítali, že mohli pracovat ve sklárnách, protože dosud měli jen to, co si vypěstovali na svých skromných políčkách a co jim daly ovečky.

Nikdo se nevrátil

Před druhou světovou válkou sílil odpor vůči Židům. Pociťovali to i v Hovězí?
Německý vliv před začátkem druhé světové války byl v Hovězí poměrně slabý. Židé uměli německy, to jim bylo vyčítáno, že se poněmčili. V zásadě zde neexistovaly žádné problémy. Život obce se změnil až ve třicátém devátém. Od Slovenska nás ze dne na den oddělila hranice. Na Slovensku se projevila hlinkovská ideologie a Češi se stali nežádoucími. V Hovězí žilo pár rodin, které musely ze Slovenska odejít.

Vratislav Matušů se narodil
v roce 1936 do rodiny učitelů. Po maturitě začal studovat chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Studium úspěšně dokončil a nastoupil do Zbrojovky Vsetín, kde pracoval až do důchodu jako chemik. S manželkou vychovali dvě dcery a teď se těší dvěma vnoučatům a jednomu pravnukovi. Odjakživa rád četl cestopisy, historickou literaturu a sbíral známky.
Od devadesátých let píše kroniku obce Hovězí.

Vraťme se zpět k Židům v Hovězí. Jaký byl jejich osud?
Židé tady měli obchody, pekárnu, hospody a pálenice alkoholu. Do světové války v Hovězí zůstaly dvě tři rodiny. Přišel protektorát a norimberské zákony. Hitler a jeho protektorátní úřady soustřeďovaly Židy do středisek, jedno bylo v Ostravě. Židé z Hovězí se museli do jednoho vystěhovat. Po válce už nebylo nikoho. Zahynuli všeci.

V koncentračních táborech?
Jistě. Nebo na nějakých pochodech, ovšem přesné záznamy nemáme. Skutečností zůstává, že se po válce nikdo nevrátil.

Jak se změnil život v obci se vznikem protektorátu?
Velice. Na úřadech se lidé spolu dorozumívali německy, ve škole se zavedly povinné hodiny němčiny. Učitelé museli složit zkoušku z němčiny, z naší oblasti se kvůli těmto zkouškám jezdilo až do Brna. I moji rodiče ji museli složit, aby mohli dál učit. Zavedly se povinné odvody pro zemědělce. Vajíčka, máslo, mléko, ovečky, sádlo a podobně. V ten moment už existovaly potravinové lístky. Naše rodina neměla žádnou půdu, rodiče byli učitelé, a tak dostávali potravinové lístky.

Partyzáni, záškodnické akce a represe

Do Hovězí také přišli němečtí četníci.
Ano, vedli službu společně s našimi bývalými četníky, Češi drželi s Čechy. Starali se o běžnou kriminalitu, zlodějny, vraždy… Navíc v pozdější době měli za úkol chytat dezertéry.

Válečné zběhy?
Němci neměli dostatek pracovní síly, proto přistoupili k totálnímu nasazení. Mladá děvčata byla nasazena do fabrik na území protektorátu, ale muži šli většinou do Německa. Občas dostali dovolenou, tak jezdili zpátky domů. Pak se jim už nechtělo vracet, báli se a rozhodli se zůstat.

A ty měli četníci pochytat.
Německá mašinérie fungovala dobře, takže na Hovězí věděli, že František měl včera nastoupit, ale neukázal se. Záleželo na tom, kteří četníci se o tom dozvěděli. Když to byl český četník, který měl nějaké národní cítění, tak František přes noc zmizel a většinou se přidal k partyzánům.

Jak tato partyzánská skupina operovala?
Organizoval ji bývalý poddůstojník československé armády Laža. Běžně se stávalo, že německá armáda byla dislokovaná. Obsadili školu, sokolovny, kinosál. Partyzáni je odzbrojovali nebo podřezávali telefonní sloupy. Sám si vzpomínám, že jednou uřezali přímo v telefonní budce sluchátko. Tehdy byly jen dva telefony v dědině. Přišli, ušmikli telefon, dali si ho pod pažu a bylo to.

Konaly se vůči nim nějaké represe ze strany Němců?
Scházeli se v jedné chalupě. Na konci války se to Němci nějak domákli. Namazaní esesáci a vlasovci podnikli útok 26. dubna. Obsadili chalupu. Jenže uvnitř byla jen rodina, která v chalupě žila. Bývalý starosta obce s manželkou, jejich syn, člen partyzánů, se svou snoubenkou. Němci a vlasovci začali nekompromisně střílet. Mysleli si, že je uvnitř celá partyzánská skupina. Obyvatelé domu se schovali do sklepa, ale vypukl požár a všichni čtyři se udusili. Z té noci si pamatuju jen jednu věc. Žár ohně. Dohromady padlo třicet lidí z Hovězí, kteří se zapojili do protifašistického odboje.

Vstup do JZD, nebo PTP?

Pak přišli Rusi.
Ne, tak docela. Hovězí byla první česká dědina předválečné republiky, kterou osvobodili čeští vojáci. Šlo o československý armádní sbor, jehož velitelem byl generál Klapálek. Až den dva po nich přes Hovězí procházely oddíly Rudé armády. V té době jsem poprvé spatřil velblouda. Rudá armáda je používala jako tahouny.

Po válce se pomalu k moci dostávali komunisté. Jak to u vás vypadalo?
Únor 1948 přišel v tichosti. Žádné stávky, to se nás na dědině netýkalo. Ale přišly prověrky, čistky. Vznikaly akční výbory. Jeden byl i v Sokolu. Akční výbor se zabýval třeba tím, jestli se někdo přikláněl k Němcům. Pokud ano, tak ho vyloučili ze Sokola. Ve stranách to bylo horší.

Jedním z hlavních znaků komunismu je společné vlastnictví. Pocítili to nějak obyvatelé Hovězí?
Znárodňovat mohli chtít, ale nebylo co. Hovězí je v horách, žili tady zemědělci. Fabrika tu žádná nebyla, jen dvě pily, jeden mlýn a valcha na zpracování vlny.

Ale kolektivizaci už ano?
Chtěli založit JZD. Vláda na kolektivizaci tlačila, proto vznikl přípravný výbor. V roce 1953 byl však rozpuštěn. Za pět let byl přípravný výbor založen znovu a získal svolení rolníků násilím. Přišli za nimi a řekli: „Hochu zlatý, tvoje dcera chce na školu? Nepůjde.“

Zvyšovali jim povinné odvody, které nemohli zvládnout plnit.
Syn má jít na vojnu, ale jeho rodina se nechce přidat do JZD? Takový synek nemá v armádě co dělat, tak ho pošlou do PTP (Pomocné technické prapory). Nakonec se jim podařilo JZD zbudovat. Postupem času začala v družstvech přidružená výroba. Vyráběli součástky pro fabriky, papírové škatule, obaly na zboží. Kvalitní řemeslníci odcházeli ze závodů do družstev, protože si tam vydělali více než v závodech, a to z jednoho prostého důvodu.

Z jakého?
Do fabriky člověk přišel a dělal od šesti do dvou, v JZD byl tento režim volnější. Navíc členové JZD dostávali půl pytle obilí, zemáků. I sociální zabezpečení bylo v družstvech lepší než ve fabrikách. Družstevníci jezdili na rekreace. Babky jely k moři. Předtím jen slyšely, že nějaké moře vůbec existuje.

Vítání svobody

V roce 1968 přišla opět ruská vojska, předpokládám, že tentokrát bez velbloudů.
To máte pravdu (směje se). Rusové nepřišli hned 21. srpna, ale až druhý den. Jeli kolem nás s transportéry a technikou. Nechtěli bojovat. Ani nevěděli, kde jsou. Přes Hovězí jeli proto, aby se dostali na Halenkov, kde byly vojenské sklady pohonných hmot. Obrovské podzemní sklady zbudované za první republiky. Přijeli do Halenkova, obsadili sklady a hlídali. Mysleli si, že se v Československu chystá kontrarevoluce.

Zmiňoval jste prověrky. Promítla se v nich i tato událost?
Dostali jsme otázku, jestli souhlasíme se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. V každé době nikdy nezáleželo na tom, jaké měl člověk přesvědčení, ale jestli měl charakter. Při prověrkách šlo o to, zda komunista, který byl v prověrkové komisi, řekl: „Hergot, přece ho nebudeme vyhazovat, je to dobrý učitel,“ nebo v ní seděl někdo, kdo tak charakterní nebyl.

Velkým mezníkem české historie je rok 1989. Věděli jste, že se něco děje?
Nikdo nic nevěděl. Ještě den nebo dva se v Rudém právu psalo, že šlo jen o nepokoje a že vláda musela zasáhnout proti antisocialistickým živlům. V dědině nebyly žádné informace, demonstrací se nikdo přímo neúčastnil. Až v dalších dnech jsme se dozvěděli, co se děje. V prosinci už všelijací delegáti, študáci z Prahy, jezdili po dědinách a dělali osvětu.

Jaká byla nálada v obci?
Lidi byli rádi, že můžou něco říct a nebude je nahánět estébák. Vítali svobodu, chtěli rozbít JZD a vzít si zpátky svoji půdu. Mezitím místní národní výbor svolal poslední veřejnou schůzi, tím se i rozloučil s občany. Vše bylo v poklidu, nikdo nikoho nevěšel, nestřílel.

Vaše dcera v té době taky studovala na vysoké škole.
Ano, když začaly demonstrace, jeli jsme se za ní s manželkou podívat, jestli je vše v pořádku. Po cestě zpátky jsme vezli i dva studenty. Měli s sebou revoluční letáky, ale to jsme se dozvěděli až později. Tak jsme se s manželkou nevědomky stali disidenty (směje se).