Do té doby jsem se mu z obav z opakovaně ověřeného druhodenního pálení žáhy spíše vyhýbala. Netvrdím, že mu rozumím, ale užívám si všechny jeho dimenze barvu, vůni i chuť. Nepomlaskávám nad müllerem či ryzlinky, jakkoliv se traduje, že skuteční fajnšmekři si vychutnají jen vína suchá.
Bez mučení se přiznám, že mám raději vína s vyšším množstvím zbytkového cukru, voňavá a chuťově výraznější. Byť mi za krkem sedí obava z pohrdavého odfrknutí a odkazu na legendární Ostravský kahan, raději sáhnu po lahvi tramínu, muškátu, veritasu, pálavy nebo rulandy (zvláště ta loňská bílá se klukům Spěvákovým povedla).
Líbí se mi, když víno hutně v pramíncích stéká po stěně sklenky, mám ráda, když voní tak, že se neudržím a i před znalci utrousím, že bych ho raději vyčichala než vypila. A když ochutnám, moje potěšení je o to větší, když v chuti splní, co v předchozích vjemech slibuje.
Svatomartinské víno je jiné. Je mladé, lehké, hravé a neodolatelně voňavé. Je pro mě avízem, co nás čeká napřesrok na jaře ve sklípku. Vinaři tvrdí, že letošní uplakaný červenec a nesmírně teplé babí léto byly pro hrozny požehnáním.
Těším se na Svatomartinské už pár let každý rok. Kolegové se mi smějí, ovšem nadávka „ty sommeliére“, mnou pronesená patřičně pohrdavým tónem k tomu, který se své doby smál nejvíc (a dnes už se netají pravidelnými návštěvami vinoték), se mezi nimi ujala. A fakt je, že se už po čtyři roky 11. listopadu ještě před polednem v redakci vždycky lahev s typickým logem objeví a dlouho nezůstává plná.
Těším se i na letošní Svatomartinské. Asi půjdu do muškátu…
